Tři cesty českých katolíků

Tři králové
Autor: Trikralovasbirka.cz / Facebook.com

V tomto příspěvku se chci zamyslet nad formami víry, které se nabízejí českým katolíkům. Tři dále popisované cesty jistě nevystihují všechny možnosti, ale snad je lze považovat za typické.

Žádná z popisovaných cest není přitom míněna jako jediná správná a přál bych si také, aby čtenář žádnou z nich neodsuzoval. Čeští a nejen čeští katolíci vstupují totiž do období nového hledání forem své víry - jistoty uplynulých desetiletí mizí jako pára nad hrncem.

1. Víra žitá v dnes převažujících farních formách

Většina českých katolíků zřejmě neuvažuje, že by svou víru mohla žít jinak než v dnes převažujících církevních formách, tedy ve farnostech. Tichá nebo hlasitá kritika přitom nechybí: někteří mají obtíže s tendencí k „náboženskému konzumu“, jiní si stěžují na nekompetenci některých kněží i biskupů, dalším zase nevyhovuje anonymita, kterou s sebou přinášejí např. farnosti velkoměstské, ale leckdy i farnosti venkovské, které jsou spravované dojíždějícím správcem. Aktivnější katolíci hledají oživení a prohloubení svého náboženského života, přičemž formy mohou být velmi odlišné: modlitba, četba, účast na konferenci charismatické obnovy, exercicie, poutě, růžencové pobožnosti, modlitby v duchu Taizé, latinsky celebrované mše. O farnosti jako základní náboženské formě se přitom nepochybuje. Kněží spolu s biskupy a papežem jsou považováni za určující figury katolického náboženského života, právě oni v očích těchto katolíků církev de facto „tvoří“. Pokud pak účastníci farních liturgií nedokáží akceptovat styl konkrétního kněze, jezdí tam, kde jim kněz a prostředí vyhovuje více. Mizí tak sepětí s farností danou místně, začínají se vytvářet spíše ad hoc skupiny, někdy až připomínající fanklub určitého kněze.

Od devadesátých let se i u nás ozývají nikoli ojedinělé hlasy, že farní forma křesťanského života je pomalu na ústupu a také už i u nás se hovoří o konci „lidové církve“, pro kterou jsou farní formy typické. Bezduchá kritika farností ale není na místě – mnozí katolíci jsou ve svých farnostech spokojení, jiní se učí nebýt nespokojení, protože nechtějí odejít a jiné cesty nevidí. Pokud si tuto cestu český katolík zvolí, je třeba pro ni mít porozumění.

Mezi těmi, kteří setrvávají v tradičních církevních formách, se najdou i takoví, kteří kritizují záležitosti, se kterými v církvi nesouhlasí a jejich kritika přitom nepostrádá znalost a rozmysl. Kritikům s odpovědnou starostí o budoucnost církve má být nasloucháno, církvi se to vyplácí (srv. Gal 2,14nn) a poslední koncil to od katolíků i žádá. Za příklad uvážené kritiky vezměme hnutí jako „Wir sind Kirche“ nebo „Farářská iniciativa“ u našich německy mluvících sousedů[1]. V českých zemích jsou podobné aktivity sledované, ale nemají podle všeho mnoho aktivně působících zastánců.

Ti, kteří vědomě a odpovědně volí pro svou víru farní formu, mohou těžit z výhod „hlavního proudu“ – jejich cesta bude stěží zpochybňována. Moudrý kritický odstup přitom lze doporučit všem, protože ti, kteří ve farních formách života zůstanou bez jakéhokoli odstupu, nejspíše narazí na nečekané obtíže. Nejde jen o pověstný „nedostatek kněží“ nebo věkový průměr věřících, vyvolávající otázky po budoucnosti. Otázky po hodnověrnosti současných převládajících forem se mohou vynořit s překvapivou naléhavostí i z jiných důvodů.

2. Odchod

Odchod z katolické církve, většinou v Česku realizovaný potichu bez fanfár, také nelze bezduše kritizovat - rozhodně ne tehdy, pokud je výsledkem poctivého existenciálního hledání.

Jednou z možností pro katolíky, kteří hledají jiné formy života víry, je odchod k jiným církvím. Mezi členy nemnoha církví, které v České republice početně rostou (jmenujme Apoštolskou církev nebo Církev bratrskou), najdeme skutečně dost bývalých katolíků. Jejich volby nám může být líto, ale pokud slyšíme, že v jiné církvi jejich víra prospívá, neměli bychom soudit.

Nejvíce katolíků ale odchází zcela mimo prostor křesťanství, „dědictví otců“ už nepřevezmou.

Známý je odchod mladší generace, která zmizí z kostelů po „ministrantských letech“, tedy poté, co se odpoutají od přímého vlivu svých rodičů. Celkově vzato je pak pro absolutní většinu dnešních dvacetiletých Čechů a Češek katolická církev podivným a neoslovujícím přežitkem.

Do sféry náboženského neurčita se přesouvají i někteří tzv. katoličtí intelektuálové, nejednou pod vlivem špatných zkušeností s církevními představiteli.

Také k rozhodnutím odejít mimo prostor křesťanství je třeba mít porozumění. Mnohdy je za nimi touha hledat smysluplnější životní a duchovní cestu poté, co ji v (doslova i přeneseně) mrazivém prostředí katolického kostela nalézt nedokázali. Cesta těch, kteří od křesťanství odcházejí, má přitom svá úskalí, třeba proto, že po prvotním pocitu osvobození se z pout církevní instituce (společenství, výrazných jednotlivců) musejí z pocitu náboženské prázdnoty hledat jinou cestu.

Rychle klesající počet českých katolíků je vážně varující fenomén, dovolávající se odpovědnosti všech, kteří „mají uši k slyšení“.

3. Aktivní křesťanství v alternativních církevních formách

Mezi katolíky se najdou takoví, kteří věřit chtějí, ale obtížně se ztotožňují s církví, jak ji poznali. Mají pak tendenci odejít do prostoru jakéhosi „individuálního katolictví“, kde se nemusejí vázat nějakými zvnějšku danými nároky, ale mohou si své cesty určovat sami. Zůstávají ve svých očích věřící a nevědí ke škodě své budoucnosti, že „věřit sám“ křesťansky nejspíše nelze - jako křesťan věřím v církvi a s církví a určitá forma institučního zakotvení je pro život s druhými v církvi nezbytná, přinejmenším v dlouhodobějším horizontu.

Snad především pro katolíky pobývající na okraji farností nebo už za nimi jsou pak určitou šancí alternativní formy katolické místní církve.

Na alternativní cesty se nelze obvykle vydat bez osobní aktivity a bez odvahy takříkajíc vzít věc své církve (také) do svých rukou. Současně je třeba odolat mnohým pokušením - třeba představě o nalezení „dokonalejšího“ křesťanství zavánějícího výlučností nebo odolat snaze nějaké výrazné osobnosti přetáhnout nové ovečky do „svého“ klubu.

Autor tohoto příspěvku se společně s jinými pokouší aktivně žít jednu z katolických církevních alternativ ve formě „komuniální církevní obce“ a právě tuto formu církve považuje za záchranu své víry. Jde zde o formu, kdy se malá skupinka křesťanů bez uzavírání se a ve spojení s celkem církve učí žít svou víru ve formě plnohodnotné místní církve nefarního typu[2].

Všechny alternativní formy mají své radosti i obtíže a podrobnější diskuze o nich již přesahuje téma tohoto příspěvku. Komu ale zachutnal dar být plně církví v malém společenství, kde probíhá vzájemné sdílení (zdaleka ne vždy nutně harmonické), a kdo získá reálnou zkušenost aktivního slavení svátostí všemi přítomnými, nikoli jen předsedajícím knězem za „účasti lidu“[3], ten se již k farní formě života své víry vrací obtížně.

Hledání alternativních forem církevního života je dobré neodsuzovat, ale také nemá být považováno za univerzální recept. Úsloví „žij a nechej žít“ zde může být dobrým rádcem – církev je, jak věříme, nejen naše, ale i Pánova, ponechme v jeho rukou, jaké formy pro české katolíky naplní pro budoucnost svým Duchem. 

Závěrem

Osobní víra je darem. Každý, kdo si skutečnost obdarování uvědomuje, má hledat formu, jak tento dar udržet při životě. Má to být forma, která je pro něho osobně pravdivá a zároveň má šanci přežít i v dnešním světě, který se nepřehledně mění a láme formy, které byly dříve osvědčené.

Uvažovali jsme o třech snad typických formách, které se nabízejí českému katolíkovi. Všechny uvažované formy jsou spojeny s církevní institucí. Česká společnost vykazuje nadprůměrný odpor k institucím, ale institucionalizace života osobní víry má nejen své nevýhody, ale také výhody, které nelze získat jinou cestou. Cestu křesťanské víry, která se na žádnou instituci neváže, lze doporučit jen jako nouzové a nikoli trvalé řešení.

Mgr. Ing. Martin Šály pracuje jako konzultant. Vystudoval obor Teologie křesťanských tradic na ETF UK. Je katolíkem aktivním ve skupině Společná cesta.