Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Archiv autora
Bylo to tak před patnácti lety, kdy mi zazvonil doma telefon a představil se mi jeden kněz, kterého jsem kdysi znal: "Předně ti chci popřát všechno nejlepší do nového roku." Poděkoval jsem. Pak pokračoval zvýšeným hlasem: A kromě toho jsem ti chtěl říct, aby sis svoji špinavou hubu přestal otírat o církev svatou a..." Ještě chvíli tak spílal a nenechal se přerušit, tak jsem to položil. Byl to kněz z jednoho nesmírně zbožného poutního místa, o pár let později prý za velkého utrpení svatě zemřel. V tomto případě však proti mně zřejmě něco měl a nechtěl si to nechat pro sebe a nehodlal to říci jinak.
Ježíš říká: "Buďte mírní jako holubice a opatrní jako hadi." Neříká nic o tom, že mají být jeho následovníci agresivní. Jenže mnohdy jsou. Stačí si přečíst debaty pod některými články, jak se tam vyjadřují lidé považující sami sebe za (ty pravé) věřící.
Co je příčinou takového chování? Ze všeho nejspíš, když necháme stranou duševní nemoc, je to deprivace. Jedinec by chtěl dosahovat nějakých cílů, ale není to pro něj možné. Proto obrací agresi vůči těm, pro které to možné je.
Klasický případ je hněv bezmocných vůči mocným, který se projevuje v mírnější formě jako spílání vrchnosti (vládě, šéfům, představeným), v ostřejší jako přímé fyzické napadení.
Náboženské prostředí je pro takové jevy ideální živnou půdou. Věřící je totiž člověk vázaný (skutečnými nebo domnělými) povinnostmi a zákony a těžce nese, vědomě nebo nevědomě, že někdo jiný "může". Celkem přesně to kdysi formuloval jeden text o spiritualitě, kde se říkalo, co to je nedokonalá lítost. "Je mi líto, že jsem udělal něco zakázaného, ale byl bych rád, aby to bylo dovolené, abych to mohl dělat."
Celkem není divu, že nejsnáze se rozzuří duchovní, zvláště katoličtí, protože právě oni mají dost důvodů k deprivaci. Jejich postavení je v podstatě bezprávné. Oproti starému církevnímu právu z roku 1917, kdy se farář stěhoval, jen když šel na lepší místo, nebo z trestu, jinak trávil s farníky značnou část svého i jejich života, jsou jen loutkou v rukách biskupa. Ten s nimi může pohybovat jako s figurkou na šachovnici. Zatímco běžný člověk se může utéct do svého soukromého prostoru, kde mu partner nebo partnerka vytváří zázemí, je farář osamoceným člověkem žijícím v domě, který mu nepatří, a ani neví, jestli v něm ještě za rok bude. Jeho rozdělaná práce tak může být kdykoli poškozena nebo zničena. Lze se samozřejmě odvolat na Boží vůli, která všechno řídí. Problém je jen v tom, že na Boží vůli se mohou církevní představení odvolat kdykoli, přičemž myslí vůli svoji. (Argument, který lze použít vždycky, nemá žádnou cenu.)
Jsou samozřejmě lidé, kteří si vydobyli v církvi neformální a silné postavení, takže jim nic takového nehrozí. Právě oni jsou pak terčem zášti různého stupně ze strany těch, kteří takové privilegium nemají. Patří sem vyučující na univerzitách, blízcí spolupracovníci biskupů a lidé, kteří si za dlouhá léta získali takovou pověst, že si na ně nikdo netroufne. Co si myslí běžný duchovní, když vidí v televizi Tomáše Halíka, nebo spolužák ze semináře, když vidí svého spolubratra stoupajícího v církevních hodnostech, zatímco jemu teče na faře děravou střechou na hlavu, je jasné. Na své situaci nemůže změnit nic a přihlíží úspěchu ostatních. Mluvím tu o psychologii, ne o spiritualitě. Svatému faráři arskému by to bylo asi jedno. Jenomže on i svatý Jan Vianney nebo padre Pio byli celebritami své doby. Kvůli faráři arskému prý postavili do Arsu železnici, když tam proudilo tolik lidí.
Zařekl jsem se, že o celibátu pokud možno psát nebudu, protože mne se to netýká a to téma není pro mě osobně zajímavé. Těžko ale mluvit o agresi a sexualitu vynechat. Normální zdravý člověk má sexuální touhy. Pokud je nemůže realizovat, může je částečně sublimovat. Pojem sublimace v této souvislosti proslavil analytický psycholog Carl Gustav Jung. Sexuální energii lze přeměnit v jinou, třeba tvůrčí, nebo ve službu bližním. Problém je jen v tom, že to se - jak známo - nepovedlo ani Jungovi, který si na krásné ženy potrpěl. Leckterý duchovní nebo laik by chtěl mít sex, ale v podstatě nemůže, protože ho má pod hrozbou přísných (včetně věčných) trestů zakázaný. Zároveň však vidí, že jiní ho mají: nevěřící, věřící jiných vyznání nebo náboženství, liberální věřící vlastního vyznání. Takový člověk je frustrován, lidově řečeno ho to prostě štve. Realizovat své vlastní touhy se bojí, a tak v něm roste hněv, který obrátí proti těm, co "mohou". Navíc je možné, že sami nějak nebo někdy sex realizují, pak si to vyčítají a to jejich frustraci ještě stupňuje. Bezmocnost pak ještě kompenzují tím, že trvají na neuvěřitelných detailech v obřadech a byrokracii. Znal jsem jednoho velmi akurátního preláta, který byl schopen ztropit povyk kvůli nedokonalosti v pohřební matrice, ale pravidelně navštěvoval svou přítelkyni. Černou díru ohledně nedodržení jednoho předpisu přemostil nejspíš ve své mysli mostem rigidně dodržovaných nesmyslů.
Společným jmenovatelem je tu nejspíš strach z bezmoci. "Mohou se mnou naložit, jak chtějí," "mohou mě vykastrovat". Strach se dá kompenzovat tím, že se přidám na tu "správnou stranu". V tom vynikají především různí tradicionalisté. Být pravověrný je totiž pro ně cesta, jak sebe samotného pozvednout z nicoty. Asi jako když různé režimy nýmandům z ulice dají uniformu a oni mají pocit, že jsou hned zlatým kolečkem v soukolí dějin. Pak i negramota znamená víc než profesor, protože profesor nemá mundůr, zatímco negramota ano, jak bylo vidět třeba za čínské kulturní revoluce.
Skutečná víra by neměla inspirovat člověka k tomu, aby druhé strhl dolů do příkopu, ale aby se dostal z příkopu nahoru. Což znamená, že skutečná víra by měla člověka osvobodit od strachu a pocitu méněcennosti bez toho, že by bylo nutné začínat každý všední den jako křížové tažení. Ovšem pokud se chce někdo cítit jako křižák a dělá mu to dobře, nedá se nic dělat. Design svého pekla si každý utváří sám.
Autor je sociolog, starokatolický kněz, publicista a editor týdeníku EURO
