Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Facebook.com
Jak dopadnou prezidentské volby, nevíme, ale je prakticky jisté, že prezident volený přímo lidmi bude požívat menší důvěry, než když ho volil parlament. Je to empiricky ověřená záležitost. Čím více mohou lidé mluvit do obsazení nějaké funkce, tím méně si váží jejího nositele. Poukázal na to mimo jiné americký politický komentátor Fareed Zakaria a můžeme to vidět i u nás.
Nejvíce mohou občané zasáhnout do složení sněmovny a Senátu. Jejich důvěryhodnost momentálně kolísá kolem dvaceti procent. Prezident má pořád ještě (aspoň tomu tak bylo v prosinci před velkou amnestií) kolem padesáti procent. Je to paradox, protože prezidenta přece volí parlament. Proč má prezident zvolený nedůvěryhodným parlamentem větší důvěru než těleso, které ho vyzdvihlo do funkce? Zato se velké důvěře těší armáda, soudy a rozhlas. Proč, když se jedná o instituce, do kterých občan nemá moc co mluvit, je záhada. (Církve jsou naposledním místě, což se ovšem v této zemi dalo čekat.)
Psychologická příčina tohoto jevu nebude složitá. Když o něčem rozhoduji, považuji výsledek za svůj výtvor a protože dobře vím, co jsem zač, nemohu to brát moc vážně. Dokud padají činitelé tak nějak z nebe, jsou obestřeni jistým kouzlem a tajemnem. To si dnes mohou užívat už jen lidé jako biskupové, lékaři a jim podobní. Kdo je váš biskup nebo lékař, nemůžete moc ovlivnit, zbývá vám posvátná úcta.
Proti přímé volbě lze namítnout mnoho rozumných argumentů. Ten hlavní je ten, že volbu urychlit a vyhnout se průtahům a nedůstojným žvástům v parlamentu šlo „německou cestou". Představit kandidáty, nedělat žádnou diskusi a pak volit nejdříve nějakou určenou většinou a nakonec nadpoloviční většinou. Během jednoho dne je prezident zvolen a je pokoj. Stejně tak platí, že mandát od občanů je díky přímé volbě příliš silný a neodpovídá skutečnému postavení naší hlavy státu. A tak bychom mohli pokračovat.
Přesto byla tato volba mnohem lepší než to, čemu jsme museli přihlížet v minulosti. Zdá se, že otrávení občané opět projevili zájem o politiku. Vášnivé debaty v hospodách, rodinách a v autobusech dávají tušit, že lidé považují volbu za svou věc a důležitou věc. Jinak by se tolik nehádali. Celková atmosféra také v mnohém připomínala dost odvázaný karneval a happening. Už bylo načase, abychom se dostali z té depresivní ponurosti, v které jsme ohledně politiky na dlouho uvízli. Přes to všechno se mluvilo o důležitých věcech, jako je například směřování země. Třeba zahraniční politika nebývá oblíbeným tématem kampaní, to se teď změnilo. Rusko, nebo Amerika? Je to dost zjednodušené dělení, ale stálo to za to provětrat to téma. A k tomu zase komunistická minulost, korupce, restituce. Vzhledem k tomu, že jeden z kandidátů je bohatý šlechtic, se možná ještě během kampaně dočkáme ze štábů obou pánů doučování z vlastivědy. To jednak neuškodí, jednak to nebude trvat dlouho.
Kdo vyhraje, je tak nejasné, že velké peníze by si na to vsadil jen hazardér. Jisté je jen to, že přímá volba oživila politický život země, jejím důsledkem ale bude pokles důvěry v úřad prezidenta a bude pokračovat rozdělení občanů na dvě poloviny, které spolu zásadně politicky nesouhlasí. To můžeme jen konstatovat, nedá se s tím nic dělat a musíme se naučit s tím trpělivě žít.
Autor je editor týdeníku EURO a starokatolický kněz.
