Bůh a zlo: Einsteinova perspektiva

Martin Šístek
Autor: Archiv autora

„Jak to, že se Bůh může dívat na to všechno zlo kolem nás?“ Tento povzdech slyšel nejeden ze čtenářů Christnetu. Otázka teodiceji, tj. vztahu mezi reálně existujícími podobami zla a odpovědností vševládného a všemohoucího Boha, neřešili učenci jen před stovkami let, ale čas od času ji řeší diskutující na našem webu.

Dotírající otázku je jistě možné smést ze stolu útěkem do fráze, že se tady dotýkáme a dotýkat budeme hlubokého tajemství, před nímž lze jen v pokoře sklonit hlavu. Postoj „sklonit v pokoře hlavu před tajemstvím“ je jistě sám o sobě moudrý, avšak mnohdy jím přivíráme dveře v obavě, že další promýšlení tématu by nás mohlo rouhavě posunout do bažin heterodoxie. Otázky a touha po odpovědích jsou však neodbytné, a tak mnozí poskytují i na této „nebezpečné půdě“ harmonizující vysvětlení. A často nepřesvědčivá.

Jednou z takových nevěrohodných je tzv. Einsteinova teodicea. Je to krátký text, poselství Alberta Einsteina na téma „Stvořil bůh zlo?“ Záměrně uvádím slovo „takzvaná“, někteří diskutující před rokem namítali, že se jedná pouze o domněnku, že teze v tomto textu patří geniálnímu vědci. Znění textu není neznámé, často bývá součástí přeposílaných e-mailů „s poselstvím“ nebo některých farních webů.[1] Pokusím se nyní vysvětlit, proč tento populární text považuji za uměle harmonizující vysvětlení daného tématu.

V prvním odstavci vystupuje profesor na vysoké škole v dialogu se studentem. Premisou „Bůh stvořil vše, čili i zlo“ dovozuje podle principu, že „naše skutky definují, kdo jsme“, že „Bůh je zlý“. Profesor považuje otázku Boha za vyřízenou – Bůh je zlý, víra pošetilá, basta.

Přihlásí se však druhý student s opačným míněním: sókratovskou metodou kladení otázek přinutí zprvu sebejistého profesora uznat, že zápornost ve skutečnosti neexistuje. Skrze příklady z běžné zkušenosti („tma je ve skutečnosti jen absence světla“) usuzuje, že nejrůznější negativní označení jsou pouhými lidskými slovními obraty, nikoli skutečností samotnou. A nejinak je tomu se zlem: „podobně jako tma a chlad, je to jen slovo, které vytvořil člověk, aby mohl popsat stav, kde Bůh není přítomen“. Z toho vyplývá pro druhého studenta závěr, že Bůh nestvořil zlo. Profesor byl setřen, problém vyřešen – a poslední informace: oním mládencem, který uhájil čest Boží, nebyl nikdo jiný než velikán Einstein.

Pozornému čtenáři ovšem neuniknou následující nelogičnosti:

1. Hned v prvním odstavci se nesprávně vyvozuje: stvořil-li Bůh také zlo (neb vše stvořil), rozhodně nemůže být pouze zlý. Z uvedených premis by mělo logicky plynout: jelikož Bůh stvořil věci dobré a zlé, je Bůh dobrý a zlý zároveň.

2. V závěru náš Einstein praví, že „zlo je jen stav – stav bez Boha“. Namítám: odkud se tento stav vzal? Jen tak? Dostáváme se tak ke dvěma možnostem: Buď platí, že Bůh stvořil vše, co existuje – a to tedy také stav, který člověk označuje jako „stav bez Boha“, „zlo“ – anebo Bůh nestvořil vše.

3. Ještě lépe se nesnáz ukáže obezřetným rozlišováním pojmů naznačovaných souvislostí. Bůh jako stvořitel všeho nestvořil zlo – viděno optikou Boha samotného. Optikou běžné lidské zkušenosti má Bůh podíl na zlu (ať už je fyzické či morální), doslova řečeno: Bůh stvořil také zlo. Eufemisticky řečeno „dopouští zlo“.

4. Racionálním nahlížením („jako by nahlížel sám Bůh“) tak můžeme pravit, že Bůh je Dobro. Dobro s velkým „D“ je však dobrem mimo běžné kategorie, ne dobrem, které se vyděluje životem v duálně rozlišeném světě. Je Dobrem „mimo dobro a zlo“.

5. Označovat a ztotožňovat Boha automaticky s dobrem s malým „d“, čili s dobry, která jako dobra považují lidé, je nedůstojné Boha. Takový by nemohl být stvořitelem všeho!

6. Ztotožnit dobro (nadále s malým „d“) pouze s Bohem a člověka knokautovat náloží viny za zlo je také nedůstojné člověka: do rozlišeného duálního světa je vržen, „nemůže jinak“. Ačkoli je za své jednání, za „mravní zlo“ plně odpovědný – a tedy svobodný, zároveň platí, že není člověku dána možnost vyvléknout se z duálně stvořeného světa „dobra a zla“.

7. Člověk je svobodný a zároveň nesvobodný. Napětí z pozice, kdy je „vinen a zároveň bez viny“. Šeredné balancování. Tragédie.

Perspektiva „sub speciae aeternitatatis“, perspektiva Boží jednoty, kterou přislibuje křesťanská víra, dává reálnou naději, že uvedená protivenství a zoufalost z naší bytostně lidské rozpolcenosti mají svůj skrytý smysl a že v uzdravení člověka možno doufat.