Seznamka
Michal Černý
Hodnotit pontifikát odcházejícího papeže je vždy velice ošemetné. Dějiny se ukazují až v pohledu do zpětného zrcátka, až s odstupem času uvidíme, co bylo skutečně důležité a zásadní a co naopak byla spíše mediální vlna než skutečný čin a naopak který zapomenutý skutek měl či bude mít zásadní význam. Přesto má smysl se pokusit načrtnout alespoň základní rysy pontifikátu, přinejmenším proto, abychom je dále mohli porovnávat s historickou retrospektivou.
Předně je třeba říci, že papežský stolec nebyl (až na výjimky, jako byl třeba Řehoř Veliký) obsazován teologickými odborníky. Zatímco Východ v prvních staletích pořádal koncily a vedl teologické diskuse, Řím vždy zůstával trochu stranou. A paradoxně přesto či právě proto si uchoval svoji neomylnost a pravost víry proti herezím. Josef Ratzinger nastoupil na Petrův stolec v pozici teologa, který patřil mezi nejrespektovanější odborníky na christologii i eklesiologii vůbec. A ani jako papež se tohoto svého pohledu nevzdal. Jeho kázání, encykliky či kniha Ježíš Nazaretský jsou ukázkami brilantního moderního teologického myšlení – přesného, srozumitelného, hlubokého, syntetického.
Odchází tak jeden z mála papežů teologů, které církev poznala, muž, jehož pontifikát měl mít zcela jasnou teologickou linii a strukturu. Často byl označován jako tradicionalista či nějaký tmář, ale už jako prefekt kongregace pro pravdy víry ukázal nový směr. Důsledně neodsuzoval člověka, ale jen mylnou nauku. Tato změna trendu, která začala již za jeho kardinálského působení a pokračovala nyní, je jednou z největších myšlenkových proměn v církvi v posledních stoletích.
Samozřejmě není možné přehlížet problémy, které se stále více objevovaly a kvůli kterým (zřejmě také) Benedikt XVI. resignoval. Kurie, kterou do značné míry sice přeobsadil, ale přesto nechal bez citelného zásahu osobního dohledu, se ukazuje jako silně nefunkční a problematická. Většina velkých kauz poslední doby jsou právě obrazem nefunkční a rozpolcené kurie. Právě na její změnu nemá již sil a právě ona nabourávala jeho teologicky propracovaný program.
Benedikt XVI. je člověkem, který dokáže o složitých problémech mluvit jasně, srozumitelně, ale současně velice přesně. Jeho boj proti relativizaci hodnot, ochrana kultury, vzdělání a akcentace nutnosti transcendentálního chápání existence člověka byly tématy, která zásadním způsobem přinášel pravidelně a neúnavně. Již jen to, že se o nich mluví, je ukázkou významu této osobnosti pro současnou společnost, která se po základních hodnotách začíná – vystřízlivěna z ekonomického zázraku – přirozeně ptát.
Z hlediska ekumenického snažení je třeba vidět dvojí skutečnost. Především je to snaha o sjednocení s církvemi, které jsou teologicky relativně blízké – ať již jde o část anglikánské církve nebo třeba o tradicionalisty. Ostatně také uvolnění podmínek pro „tridentskou liturgii“ je možné chápat jako silný ekumenický impuls. Současně se ale nevyhýbal ani prohlášením, která vnímal jako pravdivá, a chápal jako vhodné, aby zazněla. Ať již jde o výroky na stranu Muhameda a islámu nebo o existenci jediné církve.
Benedikt si oproti všem předsudkům dokázal získat oblibu velkého množství věřících, bez ohledu na vzdělání či původ. Ať již pro své precizní myšlení, nebo pro přirozenou plachost a skromnost, která z něj vycházela. Byl papežem, který mimořádně dbal na to, aby církev byla součástí tohoto světa, odmítal její barokizaci a šel cestou zaměření se na každého jednotlivého člověka ve světě, s jeho specifiky a potřebami. Církev jako součást světa by neměla být zpátečnickým projektem, který chrání věci dávno minulé bez ohledu na jejich hodnotu, ale živou hlasatelkou, nositelkou vědy, kultury i živého slova.
