Honba za zlatým teletem

Ilustrační foto: Do makovice věže kostela vložili i dnešní bankovky. Poznámka pro zloděje: tisícovky to ale asi nebudou..
Autor: Wikipedia.org / Jakub Škoda / Creative Commons

Dvacet let České republiky je příležitostí se zamyslet, kam směřujeme. Nastal u nás politiky slibovaný rozvoj nebo jde naopak o pokles? Neztrácí se velká část obyvatel Česka v labyrintu světa, nedíváme se na realitu s nasazenými brýlemi mámení?

Znázorněme si pohyb společnosti a rodin chodem hodinového stroje. Správný směr k Bohu si ztotožněme s rovnovážnou polohou kyvadla. Hodiny jdou dobře, pokud kyvadlo střídmě přechází zleva doprava a zpět, příliš veliké vychýlení kyvadla škodí. Doba totality odpovídá extrémní levé poloze kyvadla. Za 23 polistopadových let se ukázalo, že ani extrémní pravá výchylka nemůže přinést dobré ovoce. Bolševická levice slibovala, že strana a stát zajistí spokojený život. Skutečností byla vrcholná spokojenost pouze aparátčíků, kteří totálně pokřivili morální hodnoty ve společnosti. Výtahem do nadstandardu byla lež. Počet členů a kandidátů KSČ dosahoval  v r. 1989 1,7 milionů. Singles domácnosti ještě moc nebyly, soudruzi ke spokojenosti své rodiny nosili domů nadprůměrnou výplatu. Současné volební zisky KSČM jsou nepochybně nostalgií nad komunistickým rájem, který miliony bývalých privilegovaných postrádají. Nikde v Evropě nebyl relativní počet komunistů tak vysoký jako u nás – to platilo od poválečných let až téměř do konce totality, kdy nás předběhla NDR. I to, že v nových německých spolkových zemích se rodí 60 % dětí mimo manželství, zatímco ve starých 30 %, je plodem komunismu.

Po listopadu 1989 došlo u nás logicky k vychýlení kyvadla doprava, jenom jsme to s tím individualismem trochu přehnali. Rudý materialismus bylpo převléknutí kabátů nahrazen materialismem modrooranžovým – o skutečnou službu vlasti většině soudruhů nikdy nešlo. Honba za zlatým teletem, rozvíjená již za socialismu jako „stále větší uspokojování materiálních potřeb“, se nyní stala téměř celospolečenskou ideologií. Všechno je dovoleno – když to rozhodčí nevidí. To je právě ten největší omyl – všechno bude totiž odhaleno (Lukáš 12,2).

Hlavní rozhodčí se dívá pořád – ať již neviditelná ruka přemisťuje pod stolem drobnost do vlastní kapsy nebo tuneluje privatizační miliardy do zahraničí. Sobeckost, individualismusa lež nemohou přinést spokojenost většině českých rodin.Je smutné, že již v mezolitu si člověk, tehdy ještě rozumný, uvědomoval, že svůj individuální zájem musí podřídit zájmu společenství, ve kterém žije. Dostihnul-li při lovu, hladový a vyčerpaný, samici, která byla březí, respektoval tabu a nezabil ji – rozuměl tomu, že jeho ego není správným vodítkem. Něco si odříci, to se dnes už většinově nenosí, hitem je nevaž se – odvaž se. Ďábel nabízí tolik okamžitě uspokojitelných potřeb, že Homo nonsapiens ani nepostřehne svoji autodestrukci, únik ze smysluplného života k prázdnotě konzumního požitkářství.Nutná korektura bezbřehého sobectví doleva se ale také nesmí přehnat. Příliš mnoho lidí si opět naivně myslí, že stát může zajistit zázrak a garantovat ztracenou bolševickou jistotu.

Procentuální podíl nejstarší generace vůči nejmladší (klikněte pro zvětšení)
Autor: Český statistický úřad / Milan Mareš

Přezkušujme sladká slova populistů, kteří žádná skutečná řešení nenabízejí. Pozor zejména na ty „jediné pravé“, jde téměř vždy o extremisty. Ani stát, ani sebedokonalejší individualista nás nezachrání – neodchylme se od rovnovážné polohy kyvadla nikdy příliš nalevo či napravo. Ani komunisté, ani vyznavači „nic než národ“ nám ze současné hluboké morální krize nepomohou. Na cestě k beztřídní společnosti jsme již hodně zaostali za KLDR – soudruzi tam statečně zvládají boj s hladema ještě zároveň dokážouprovádět jaderné zkoušky. Ultrapravice činí prakticky totéž co ultralevice – vzpomeňme na to, jak si „rozdělili“ Hitler se Stalinem Polsko a kolik milionů lidí toto dělení nepřežilo.

Pokud jde o rodinu, základ společnosti, tam se nerozvíjíme, ale propadáme. V úhrnné porodnosti za posledních dvacet let jsme o celou třetinu pod prostou reprodukcí, zajišťující nevymírání českého národa. Ideál dnešní mládeže je přitom stále vysoký – stabilní rodina a dvě děti. Polovina žen se ale tohoto ideálu později vzdá – konkrétně 20 % nemá děti vůbec a 30 % má pouze jedno dítě. Počet dětí té šťastnější poloviny žen nenahrazuje propad porodnosti u těch, které základní mateřské poslání ženy k udržení rodu nenaplňují. Vzhledem k 50% rozvodovosti a tomu, že 45 % dětí se u nás v loňském roce narodilo mimo manželství, staly se v Česku zdravé rodiny silně ohroženým endemitem.

Musíme nahlížet lid takový, jaký je, a ne takový, jaký by měl být, a tak uvidíme, co je potřeba řekl kardinál Bergoglio v r. 2007. Naše společnost velmi churaví. Není to chřipka, která přejde sama bez léčení. Trend k egoismu způsobil, že česká společnost začala významně stárnout. Téměř pětinásobné zvýšení podílu nejstarší generace vůči nejmladší je na obzoru – viz graf. Vždyť jenom k udržení prosté reprodukce nám za dvacet let chybí již téměř milion dětí, nenarozených pro uctívání boha konzumu. Pokud se trend nezmění, je zřejmé, že penzijní zajištění stáří v dnešním rozsahu skončí. Stát, tedy jakákoliv vláda, má pouze omezené možnosti – vyplácet mnohem menší penze, zvýšit sociální odvody nebo ještě dále posunout důchodový věk. Ti staří, kteří v pracovním životě byli tak úžasně flexibilní, že děti neměli, budou chtít, aby se o ně společnost postarala. To, že z jejich bezdětné rodiny nikdo nepřispívá do důchodového měšce, je zajímat nebude. Všímejme si, kteří politici řeší zásadní problémy společnosti a kteří populisticky vyrábějí pseudoproblémy v podobě ohrožení sudetskými Němci, zcela ve stylu Rudého práva. Ano, Německa se bylo nutno po druhé světové válce obávat, ale toho bolševického. Okupační tanky, které utopily v krvi pokus o socialismus s lidskou tváří, měly nejen sovětské, ale i východoněmecké posádky.

Je zde ale naděje na pozitivní změnu – živé křesťanské rodiny a studenti. Poslední organizovanou skupinou v únoru 1948, která protestovala proti stalinistickému ozbrojenému puči, byli studenti. V letech 1968 i 1989 sehráli studenti také významnou roli. I nyní se ukazuje, že se studenti nechtějí smířit ani s opětovnou normalizací, ani s pravicovými extrémy, ani s konzumismem. Většina z nich byla ve svobodném světě, kde věřit v Boha je normální, a proto tam funguje i občanská společnost. Anticírkevní propaganda již na dnešní studenty nezabírá, na populistické sliby prolhaných politiků se také nenechají nachytat. Navíc konečně zabrala justice – zde je veliká šance na korupční diskvalifikaci politicko-kmotrovské struktury, vzniklé při řízeném privatizačním zhasnutí.

A je tady i sůl země – ti, kteří mají Boha na prvním místě a již 1150 let neúnavně a poctivě zušlechťují naši vlast. Ježíšův pohled na Boha se velmi lišil od pohledu většiny jeho současníků. V tomto je situace dnešních křesťanů obdobná. Konejme tedy,i když víme, že skutky spravedlivých byly, jsou a budou odsuzovány.V každodenní realitě rodinného života lze svědecky preferovat trvalé hodnoty. Náš horizont by neměl být v rovině okamžitého uspokojování hédonistických potřeb, ale ve vertikále – službě Bohu a lidem. Nezaměňujme správný cíl, obstát v přezkoušení na prahu věčnosti, za nic chvilkového nebo krátkodobého. Bohatý není ten, kdo bere, ale ten, který dává. Zdravá rodina žije v širším společenství – modlitebním, farním, skautském či seniorském. Jedině duchovní růst v rodinách a živých společenstvích může být opravdovým požehnáním pro naši zemi. Obrat ve společnosti nemůže nastat dříve, než dojde k obratu v rodinách. Je na nás, abychom byli schopni srozumitelně svému okolí vysvětlit, že když se nevyznává Ježíš Kristus, vyznává se světáckost ďábla (papež František).

Autor je matematik - statistik a IT specialista.