Seznamka
Svatí Cyril a Metoděj. Obraz polského malíře Jana Matejky z roku 1885
Autor: Wikipedia.org
Dříve než nás pohltí oslava jubilea Cyrila a Metoděje (1150 let!), bude dobré, když uvedeme několik věcí, jež v souvislosti s nimi nebývají veřejností příliš vnímány. A obraz misionářů je pak plastičtější.
1. Předchozí misie
Cyril a Metoděj nebyli prvními misionáři v oblastech, kde žili naši praslovanští předkové. Svědectví o tom přináší i samy kostely, které byly stavěny na Velké Moravě. Přirozeně podle vzoru a představ příchozích mnichů a kněží. Svědectví o předchozích misiích přináší již tzv. životopis Metodějův (tradovaný Metodějovými žáky): „Stalo se v těch dnech, že Vratislav, kníže slovanský, se Svatoplukem vypravili poselství z Moravy k císaři Michalu, pravíce toto: Jsme z boží milosti zdrávi. Přišlo k nám mnoho učitelů křesťanských z Vlach, z Řecka a z Němec, rozličně nás učíce. My, Slované, jsme však lid prostý a nemáme, kdo by nás vyučil pravdě a smysl její nám vyložil. Nuže tedy, pane, pošli nám takového muže, který nám pořídí všeobecný zákoník.“ K uvedenému by byla pozoruhodná fakta, jež by profesně dodali archeologové. Kromě prvních kostelů o předchozí misii svědčí i dochované překlady bohoslužebných textů, přepisovaných latinskou abecedou do staroslovanského jazyka, tzv. Frizinské zlomky. Dochovány jsou slovinsky Brižinski spomeniki, latinsky Monumenta Frisingensia. Jsou nejstarším dochovaným slovanským textem psaným latinkou. Uvádí se, že jsou psány slovinským (panonským) typem staroslověnštiny. Pojmenovány jsou podle frisinského kláštera, kde byly roku 1803 nalezeny. Pravdou je, že předchozí misie byla pro příchozí bratry odrazovým můstkem pro jejich důkladnou a úspěšnou misi.
2. Nositelé písma, evangelia kultury
Výchozím předpokladem pro úspěch misie bylo, vedle přízně velkomoravských knížat, také zvládnutí slovanského jazyka. A dále bylo nutné zajistit překlad základních bohoslužebných a biblických textů (zvláště novozákonních), což se zejména díky Cyrilovi podařilo. Skvělý lingvista, autor slovanské alfabety (cyrilice, posléze hlaholice, výchozí formy i pro pozdější azbuku; v Rumunsku až do 19. století se psalo cyrilicí). Údajně císař Michal k tomu přispěl pověřením: „Slyš, filosofe, jiný to nemůže vykonati, leda ty. Hle, tu máš hojné dary, vezmi si s sebou svého bratra, opata Metoděje. A tehdy zjevil Bůh filosofovi slovanské knihy, a on hned sestrojiv písmena a pořídiv překlad, vydal se na cestu na Moravu, vzav sebou Metoděje.“ Našim předkům se tak dostalo písma (i Písma svatého!), posléze přijatého papežem mezi povolené liturgické jazyky, do dalších, jihovýchodních zemí přeneseného až Metodějovými žáky. Toto privilegium oceňuje další dílo metodějské misie následovně: „Jako bez světla se nepotěší oko patřící na všechno stvoření boží, nýbrž vše není ani krásné, ani viditelné, tak je to s každou duší bez knih, jež nezná zákona Božího zákona knižního a duchovního zákona zjevujícího ráj Boží. ...Nahé jsou zajisté všechny národy bez knih.“ Pozoruhodné doklady by zde jistě mohli přednést filologové.
3. Slovanský jazyk uznán za liturgický, Metoděj biskupem
Poslání obou bratří se po jejich příchodu /863/ prokázalo být nanejvýš obtížným. Vedle zmíněných základních předpokladů jim prospělo i to, že s sebou na Moravu přinesli i údajné ostatky sv. Klementa, římského biskupa, jež obdrželi při předchozí misii v zemi Chazarů při Černém moři, v oblasti Krymu, kam měl být Kliment poslán císařem Trajanem začátkem 2. století do vyhnanství. Tyto relikvie jim pomohly naklonit si římského biskupa Mikuláše I., když k němu byli povoláni pro podezření, že neuznávají římský primát. (V době baroka byly pak ostatky z Říma darovány založenému královéhradeckému biskupství, kde jsou v kapli sv. Klementa podnes vystaveny. Není bez zajímavosti, že románsky vyhlížející kaple ve Staré Boleslavi nese podnes Klementovo jméno. Po příchodu bratří do Říma již byl papežem Hadrian II., který uznal jejich pravověří. A navíc uznal slovanský jazyk za bohoslužebný vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny (!). Metoděj byl pak vysvěcen za biskupa pro Moravu a Panonii, posléze za arcibiskupa. Vyčerpaný Cyril zůstal v Římě v klášteře, kde 14. 2. 869 zemřel.
4. Misie plná nástrah i utrpení
Po návratu na Velkou Moravu nepřátelští němečtí biskupové (solnohradský arcibiskup Adalvin a biskup pasovský) využili r. 870 německého vpádu na Moravu, zajali Metoděje, vysmívali se („v naší oblasti učíš“) trýznili jej a na tři a půl roku věznili. Až na zásah papeže Jana VIII. jej propustili zpět na Velkou Moravu, leč Panonie byla přenechána arcibiskupství solnohradskému. Papež později odvolal i svolení ke slovanské liturgii. Latinští kněží i nadále Metoděje obviňovali z „řeckého“ kacířství (v apoštolském vyznání víry pro tzv. Filioque, o vycházení Ducha svatého z Otce i Syna).
5) Čechy, Balkán, Rus
V Čechách soustavné misie nebylo (údajný křest v Řezně r. 845 se udál nejspíše pro odbojné české vladyky s čeledí). Na Moravu však kníže Svatopluk pozval českého knížete Bořivoje a Metoděj pokřtil jej s třiceti průvodci (poté i kněžnu Lidmilu), když předtím Bořivoje jako pohana nechtěli ani pozvat ke stolu. Do Čech byl s nimi poslán také kněz. Budoucnost patřila již české státnosti v příklonu k západní církvi, když Velká Morava byla rozvrácena pod náporem příchozích Maďarů. Dědictví Metodějovo prostřednictvím jeho žáků, vypovězených ze země, neslo ovoce na Kyjevské Rusi i na Balkáně.
Závěrečnou citací uvedeme, jak si díla našich věrozvěstů vážil i Jan Amos Komenský: „Čechové, národ slovanský, v modlářství až do léta Kristova 894 pohříženi, bez pravého Boha a náboženství byli. Ale toho vlastně léta kníže jejich Bořivoj, hostem byl u Svatopluka, moravského krále, divným Božím řízením známosti Kristovy Boží nabyl a ihned tam ve Velehradě křest s třiceti vývodami křest svatý přijav s radostí se domů vrátil...“
