Seznamka
Dietrich Bonhoeffer na známce vydané u příležitosti 20. výročí atentátu na Hitlera v červnu 1964
Autor: Wikipedie / Commons
Německý evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer se narodil 4. února 1906 v dnešní Wroclavi (Breslau) a byl oběšen krátce před koncem války 9. dubna 1945 v koncentračním táboře ve Flossenburgu (nedaleko od českých hranic, v sousedství Tachovska). Byl popraven po dvouletém věznění za účast na spiknutí na Hitlera. Na místě tábora ve Flossenburgu byla po válce továrna společnosti Alcatel a památník zde byl vybudován až v šedesátých letech. Nabízí se srovnání s přístupem k pietnímu místu utrpení Romů v koncentračním táboře v Letech.
(Podle Wikipedie v polovině devadesátých let přislíbila vláda zbourání velkovýkrmny, která dnes patří písecké firmě Agpi, a. s.[2], a obnovu tábora coby pietního místa. Odkup vepřína nebyl dodnes realizován. Památník byl v roce 1998 prohlášen kulturní památkou.[3] V roce 2009 převzal správu památníku Památník Lidice.[4] V roce 2010 byla provedena rekonstrukce a rozšíření památníku v hodnotě 9,685 mil. Kč. Byly vybudovány přístupové cesty, parkoviště pro autobusy a osobní vozy, lavičky, infotabule a dřevěné boudy dle původní technické fotodokumentace, ve kterých je umístěna stálá expozice.)
Bonhoeffer byl členem tzv. Vyznávající církve, menšinového proudu v Německé evangelické církvi. Po stránce teologické se jednalo o hnutí konzervativní, které se bránilo revizi reformačních a obecně křesťanských vyznání. Vyznávající církev zpočátku odmítala „obětovat“ Hitlerovi a jeho režimu, ale později byl Bonhoeffer stále více zklamán kolísavostí jejího vedení. Utvrzuje se v přesvědčení, že je třeba vystoupit proti Hitlerovi a odstranit ho v zájmu německého národa a státu. Nebyl v této věci dlouho rozhodnut a žil ve velké nejistotě. Rozpoznat zlo a vystoupit proti němu je pro každého člověka těžký úkol, zejména je-li spojeno s rizikem věznění a smrti, které se v případě Bonhoeffera naplnilo jeho uvězněním 5. 4. 1943 po selhání atentátu na Hitlera.
V cele vězení píše dopisy a promýšlí otázky, které výrazně ovlivnily poválečnou teologii. „Co mě neustále zaměstnává, je otázka, čím je dnes (v nenáboženské době) pro nás křesťanství, kdo je pro nás Kristus.“ Přestože až do začátku války je pro něj Bůh ten, který ovlivňuje vše, z vězení nepíše o všemohoucím a náboženském Bohu, ale o Bohu trpícím, bezmocném a bezbranném. Život s Kristem znamená bytí pro druhé. V utrpení nedělá rozdíly mezi věřícím a nevěřícím: „Lidé jdou k Bohu vždycky, když bída je drtí, o pomoc volají, o záchranu z nemoci, viny a smrti. Křesťané, pohané, všichni v tom jsou stejní."
Bonhoefferova nenáboženská interpretace vyvolala i mnohé polemiky. Pro některé je výrazný zlom, který představují jeho myšlenky z vězení, jen epizodou v životě luterského konzervativního teologa, nikoliv modernisty, jiní toto období považují za jeho myšlenkový vrchol a snahy o utlumení jeho závěrečných tezí považují za nepoctivé.
Hrůzy války dokáží rozbít každou jistotu a zejména neuchopitelné náboženské hodnoty. Bonhoeffer ale víru neztrácí. Naopak - je mu posilou. Slouží bohoslužby pro spoluvězně, píše modlitby. Znamení kříže je mu útěchou. V dopise příteli vzpomíná na svůj velikonoční pobyt v Římě, na liturgické obřady, které na něj udělaly velký dojem. Není to tedy člověk, který by bořil náboženský kult. Nebrání se ale „dospělostí světa, který ztratil pracovní hypotézu Boha“. Nechce zahnat člověka do kouta, do mezních lidských situací, kdy se složí pod ranami osudu a nezbývá mu nic jiného než náboženská útěcha. Zneužití lidské slabosti je pro něj nepoctivé.
Bonhoeffer ovlivnil i české evangelické prostředí. Pro jeho nenáboženskou interpretaci se ujal termín „civilní“ interpretace a ovlivnil i hnutí tzv. Nové orientace uvnitř Českobratrské církve evangelické. Emeritní předseda Církve bratrské Pavel Černý kdysi napsal pro Evangelický týdeník – Kostnické jiskry (5/2005): „Jestli v dějinách evangelizace něco totálně selhalo, tak to byla demytologizace biblické zvěsti a tzv. civilní interpretace.“ Novou orientaci označuje za starou. Má pravdu? Myslím, že ne. Křesťané mají stále sklon hlásat evangelium člověku v jeho slabosti. To Bonhoeffer odmítal. Domnívám se, že má smysl hledat způsob jak civilně a nenábožensky oslovit člověka, a jeho život dokládá, že to nemusí znamenat totální změnu náboženských hodnot.
Dietrich Bonhoeffer byl zcela jistě dítětem své doby. Avšak ve svých tezích o následování Krista se ukazuje být vizionářem. Již v roce 1933, tři měsíce před Hitlerovým uchopením moci, se zaobírá pod vlivem nepřátelství vůči Židům myšlenkou, že nelze „jen obvazovat oběti padlé pod kolo, nýbrž je třeba vpadnout samotnému kolu do jeho loukotí“. Odporovat a pomáhat. Známý evangelický teolog Karl Barth vyzýval teologii a církev k tomu, aby odhodlaně stála ve víře navzdory všednodenním událostem tak, jako beneditinští mniši setrvávají ve svých modlitbách hodin. Ne, říká naproti tomu jeho žák: „Jen ten, kdo kříčí za Židy, smí zpívat gregoriánský chorál.“
Bonhoefferova teologie zůstala jenom ve fragmentu. Nebylo mu dovoleno, aby své náčrtkovité úvahy o „nenáboženském křesťanství“ a „dospělém světě“ či o „církvi pro druhé“ systematicky rozvinul. Ale jeho myšlenkové podněty se rozšířily po celém světě, napříč všemi křesťanskými konfesemi.
Jeho otázka „Jak se Kristus může stát Pánem také pro nenáboženského člověka?“ je dnes aktuálnější než v době Bonhoefferova života. Hnutí proti apartheidu v jižní Africe, stejně jako teologie osvobození se orientovaly podle něj. Od roku 1998 stojí jeho socha v západním portálu Westminsterského opatství. Je mučedníkem 20. století. George W. Bush ho nazval „jedním z největších Němců“. Přivlastnili si ho křesťané všech konfesí. A kdo se nepropracoval k jeho teologii, ten možná zná alespoň jednu sloku básně, kterou napsal na sklonku roku 1944 v berlínském vězení:
Moc předivná nás tiše obestírá,
a proto čekám příští uklidněn,
Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra,
a bude s námi každý nový den.
Sestaveno s využitím článku Gernota Faciuse z deníku Die Welt podle překladu Jana Uhlíře a knihy Na cestě ke svobodě (Listy z vězení) vydané v českém překladu v nakladatelství Vyšehrad, překlad básně Dagmar a Petr Pokorní.
