Seznamka
Břevnovský klášter
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Pro jeho svérázné a osobité názory mu přezdívali opat chuligán. A do bavorského Rohru za ním v dobách normalizace jezdili čeští písničkáři. Břevnovský arciopat Anastáz Opasek proslul jako veselý mistr dialogu a celým svým životem sdílel osud své země. Laskavý básník, benediktin, politický vězeň a exulant také založil a vedl sdružení Opus bonum. V sobotu uplyne od jeho narození rovné století.
"Na něm bylo zázračný, že to byl takovej veselej svatej muž," prohlásil o něm písničkář Jaroslav Hutka. Navzdory jedenáctiletému vězení si uchovával pozitivní mysl, vstřícnost a otevřenost.
Jeho charisma vtisklo tvář setkáním v bavorském Frankenu, kde v rámci svého sdružení katolických laiků Opus bonum přivedl k jednacímu stolu i vyložené politické protivníky.
Na svět přišel Opasek 20. dubna 1913 ve Vídni v řemeslnické rodině, po pěti letech se rodina přestěhovala do Kolína, kde Jan v roce 1932 maturoval na reálném gymnáziu. V témže roce odešel do kláštera v Břevnově a vstoupil do benediktinského řádu: "Zde jsem dostal ono podivné jméno Anastáz" (pocházející z řeckého anastas, to jest vzkříšený).
Po studiích teologie v Praze a ve Vatikánu jej v červenci 1938 vysvětili na kněze a téhož roku získal v Římě doktorát teologie. Když se v roce 1939 vrátil do vlasti, byl jmenován konventuálním převorem břevnovského kláštera.
Během druhé světové války se spolubratry pomáhal pronásledovaným a jejich rodinám a po válce mu udělili Řád za zásluhy v boji proti nacismu.
V roce 1947 jej jmenovali šedesátým opatem břevnovského kláštera a po dvou letech zatkli, obvinili z velezrady a špionáže a ve vykonstruovaném monstrprocesu odsoudili jako "agenta Vatikánu" na doživotí. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960 a dále pracoval jako pomocný dělník a skladník.
Po jeho rehabilitaci v roce 1968 bohužel následovala ruská invaze, která ho vyhnala na bezpečnější stranu železné opony. V klášteře v bavorském Rohru pak strávil 20 let života.
Stál tam u zrodu sdružení Opus Bonum, které pořádalo semináře a vydávalo v ČR zakázanou literaturu: "Když se nějaký český emigrant dostal v Německu do potíží, snažil se mu pomoci," vzpomínal Jiří Gruša.
Do Rohru také za Opaskem jezdili s kytarami čeští exiloví písničkáři, Sváťa Karásek, Vlasta Třešňák či Jaroslav Hutka. "On byl krásnej člověk. Přestože nás nespojovala církev, byli jsme přátelé. Jednou jsem mu hrál s cikánama na oslavě narozenin a tančil jako Elvis Presley," líčil v jednom rozhovoru Třešňák.
Jeho meditativně laděné básně jsou soustředěny ve sbírkách Obrazy, Život upřený do středu, Podvečerní hudba a Vyprahlá krajina. Také napsal knihu vzpomínek Dvanáct zastavení (1992).
V roce 1990 se vrátil do břevnovského kláštera a znovu se ujal úřadu opata: "Klášter byl úplně zpustlý. Podařilo se nám dosáhnout, aby nám jej vrátili, ale nejdřív jsem odtud museli vypudit Státní bezpečnost. A potom jsme začali znovu - modlit se a pracovat."
V roce 1991 mu byl udělen Řád Tomáše Garriqua Masaryka. Při povýšení břevnovského opatství na arciopatství v roce 1993 jej tehdejší papež Jan Pavel II. jmenoval prvním břevnovským arciopatem.
Opasek zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě místa svého exilového pobytu v Rohru. Jeho tělo bylo převezeno do vlasti, je pochován na břevnovském hřbitově U svaté Markéty v Praze.
