Odvaha být církví dnes

Josef Zvěřina
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Emauzský klášter ve dnech 10. - 11. května hostil přednášky ČKA. Sté výročí narození  Josefa Zvěřiny bylo vhodnou příležitostí připomenout si jeho úvahy, na které jednotlivé přednášky navazovaly.

Výchozím textem byla Zvěřinova studie z roku 1979, část Odvaha být církví:

Ježíš nehlásal sebe, ale Boží království. Ptá se mě, zda chci být jeho učedníkem. Nemohu být jeho učedníkem mimo jeho církev, bez bratrů a sester, bez jeho rodiny, bez společné lásky, bez společné víry, bez společné naděje. Místo o církvi budeme tedy nyní mluvit s vroucností o společenství. S individualistickými představami náboženskými jsme již skoncovali: plné křesťanství žádá osobnost, která se otevírá a žije ve společenství víry, naděje a lásky. Takové vyjití ze sebe žádá trojí odvahu:

1) Odvaha k společenství.  Křesťanství nikdy neexistovalo jako „soukromé náboženské založení“. Nezachrání nás žádný kompromis, ústraní, kapitulace – ale jen spojenectví v dobrém.

2) Odvaha žít společenství. Společnost, organizace, instituce znamená nebezpečí vnějškovosti. Společenství znamená zniternění, zmnožení duchovních vztahů osobnosti, otevřenost, sdílení. Musíme být společenstvím modlitby, eucharistie, čistých srdcí a kříže.

3) Odvaha být novým společenstvím. Staré představy o Bohu jako hlavním mechanikovi a přísném strážci mravů jsou nám cizí. Chceme se prohloubit ve víře v Boha Ježíše Krista, Boha živého a živých, který žije v nás, s námi, v radostech i bezmocnosti. Chceme do světa vydechovat Ducha lásky, který nám byl dán.

Pozdější Zvěřinova studie Radost být církví: Radost není jen bezprostřední reakcí, je také radostným bytím, základním laděním pravého křesťana.  Radost náleží k objektivním postojům Božího synovství už ve stavu poutnickém:  Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte (1 Tes 5, 16). „Podstatná radost“ je účastí, údělem a darem Božího bytí v nás, světlým znamením víry a plodem lásky.

O církvi jako kreativní menšině hovořil prof. Tomáš Halík. Starosti lidí mají být našimi starostmi (2. vatikánský koncil). Kristus nás ze světa vyvolil ne k tomu, abychom světu utekli, ale abychom přinášeli užitek. Ježíš hovořil o soli a kvasu – tedy určitě ne o většině, jen málo lidí kráčí úzkou cestou. Těch, kteří náboženství berou vážně, byla vždy menšina. Jakmile císař Konstantin prohlásil křesťanství státním náboženstvím, rozhodly se stovky lidí pro pouštní náboženství. Později proti imperiálnímu křesťanství vyzařovalo křesťanství z Cluny. Musíme dbát nejen o to, abychom nepohoršili prosté, ale i vzdělané. V církvi byla vždy pluralita – vzpomeňme jenom na rozmanitost řádů. Tradicionalisté věnují příliš času vzájemné kritice. Aby zůstala šance oslovit většinu společnosti, je třeba pochopit a zachovat různost. Dnešní společnost již většinově nerozumí tomu, proč chodíme do kostela. Předání mechanické návykové víry nefunguje – venkovské kostely se vyprázdnily. Základní členění společnosti je na hledající (seekers) a zabydlené (dwellers). Nebudeme-li sami hledající, nebudeme schopni hledající oslovit. Ve společnosti bez naděje můžeme svědčit právě naší nadějí.

Doc. Pavel Hošek hovořil o sloužící a chudé církvi. Vycházíme z 1Tim 6, 17-20, kořenem všeho zla je milování peněz. I v církvi se setkáváme s konzumerizací. Naše svoboda by neměla být zotročena neustálou snahou o sebezabezpečování. V dnešním světě je konán strukturální hřích – chudí chudnou a bohatí bohatnou. Všechno, co církev vlastní, má proto, aby mohla účinně a nezištně pomáhat potřebným. Nemilujte slovem a jazykem, ale činem.

Prof. Jan Sokol v závěru zmínil praktické kroky služby církve společnosti. Možnost vykoupení, lítosti a odpuštění je něco neznámého, málokdo si dnes připustí, že udělal hřích, sami si to „vysvětlíme“. Nalézt odvahu vystrčit hlavu, být k dispozici druhým jako osobní opora. Dnešní naší společnosti nechybí blahobyt, ale naděje. Právě tu naději bychom měli přinášet – ne být sebejistými mravokárci, samospravedlivými majiteli pravdy.