Seznamka
Filip Outrata
V závěru své krátké, ale podnětné knihy Křesťanství a homosexualita: Pokusy o integraci (Torst, 2012), srovnává Martin C. Putna Spojené státy, kde již dlouho naplno zuří „kulturní válka“ mezi vyhraněnou konzervativní pravicí a stejně vyhraněnou avantgardní levicí, s českým prostředím. Může se tento konflikt, v němž jedním z hlavních témat je homosexualita, týkat i české skutečnosti, pro niž je typický liberalismus ve věcech sexuality i náboženství, liberalismus založený spíš na lhostejnosti než na skutečné toleranci? Může, a v budoucnosti se nás pravděpodobně týkat bude, uzavírá autor.
Neuplynul ani rok, a zdánlivě došlo na Putnova slova. Dokonce způsobem, který si snad ani sám nepředstavoval: středobodem politického sporu, který poprvé v našich dějinách vzplanul kolem tématu homosexuality, se stal on sám. Co nám ale aféra „Putnagate“ skutečně napověděla o konturách našich současných a budoucích kulturních konfliktů, zejména z pohledu katolické církve, která je Putnovým duchovním domovem?
Dalo by se říci, že Martin C. Putna je dlouhodobě pro církevní představitele jakýmsi exotickým motýlem, s nímž je hezké se pochlubit, když napíše osmisetstránkovou monografii o české katolické literatuře, ale od nějž je moudré si držet odstup, když se věnuje tématům jiným, najmě homosexualitě. Kardinál Dominik Duka ve své první reakci o Martinu Putnovi raději nemluvil vůbec a řekl pouze, že prezident (a obecně statutární představitelé) by neměl být pouhý „dziadek podpisowy“, tedy soustředil se na otázku kompetencí hlavy státu a jejich právního výkladu, která je v pozadí celé kauzy (více zde).
Mluvčí arcibiskupství na vyžádání autora tohoto článku poskytl následující vyjádření: „Pražskému arcibiskupovi nepřísluší, aby zasahoval do procesu jmenování Martina C. Putny profesorem. Také do něj nezasahoval a zasahovat nehodlá. Jde podle něj o spor o kompetence prezidenta republiky. O dílo Martina C. Putny zabývající se katolickou kulturou a její rolí v národě a společnosti se kardinál Duka zajímá. Proto se v roce 2010 ujal uvedení jeho knihy „Česká katolická literatura (1918-1945)“, studie významné nejen pro katolickou církev.“
Strahovský opat Michael Josef Pojezdný o Putnově profesuře s prezidentem Zemanem mluvil při osobním setkání, a na Zemanův dotaz uvedl, že se mu představa jmenování nelíbí. Právě opat Pojezdný a litoměřický probošt Jiří Hladík pravděpodobně byli těmi církevními představiteli, na něž se prezident sám a zástupci „jeho“ SPOZ odvolávali. Vyjádření obou jsou ale velmi opatrná a spíš než jako odsudek Putny jsou formulována jako podpora prezidentu Zemanovi a jeho právu mít svůj názor a nebýt nucen automaticky podepsat každé jmenování; u Putny vadí provokativní forma, nikoli obsah (probošt Hladík).
Na podporu Putny se naopak ozvali Miloslav Vlk a Tomáš Halík, oba odsoudili prezidentovo případné nejmenování jako nepřijatelný zásah do akademických svobod. Ve vyjádření kardinála Vlka čteme: „Domnívám se, že nelze spojovat svobodu rozhodování příslušných akademických gremií s osobní názorovou orientací kandidáta, i když se mi nemusí vůbec líbit, a nemusím s jednáním dotyčného nikterak souhlasit.“
Tomáš Halík uvedl v jedné z odpovědí pro Právo: „Putna je celým svým založením provokatér a ostrý kritik v řadě věcí, s řadou jeho názorů se neztotožňuji a občas jsme spolu polemizovali (i kolem jeho účasti na pochodu homosexuálů), ale církev potřebuje kritiky i ze svých vlastních řad a já vždy budu v církvi i společnosti hájit právo na kritické názory, jsou-li duchaplné. Církev má řadu hloupých a zavilých kritiků, on je kritik ostrý, ale je především velmi inteligentní. Díky za něj.“
Pro katolické prostředí zafungovala kauza Putna jako lakmusový papírek – nakolik převáží uspokojení z toho, že provokatér a především katolík hlásící se k homosexualitě „dostal přes prsty“? Je potřeba uznat, že bilance je spíš pozitivní: nekonaly se žádné homofobní výstřelky, Putny se proti Zemanovi zastali nejen ti, u nichž se to na základě jejich jiných veřejných projevů dalo čekat, ale jistá slova chvály pro něj našla i druhá strana (probošt Hladík: Putna je zajímavá osobnost a jeho sexuální orientace mi nevadí).
Celkově se potvrdilo, že Martin C. Putna je v českém katolickém světě postavou vysoce kontroverzní, ale nikoli zcela odmítanou. Nejde přitom jen o homosexualitu – Putna byl jedním ze signatářů petice Křesťané proti zákonu o církevním majetku v létě loňského roku. Dá se očekávat, že se zesilováním „kulturní války“, například v souvislosti s nyní aktuálním projednáváním zákona o „homosexuálních adopcích“, nebude jeho postavení méně kontroverzní, spíše naopak.
Dá-li se v české realitě dnešních dní mluvit o „kulturní válce“, je to konflikt spíše lokální, týkající se na jedné straně nepočetných skupin konzervativců shromážděných kolem akce D.O.S.T. nebo jednotlivců typu někdejšího Klausova vicekancléře Petra Hájka, na druhé straně dosud nepříliš viditelných gay aktivistů (který z nich – snad s výjimkou Jiřího Hromady – je skutečně mediálně známý?). „Bátoriáda“ v roce 2011, tedy průnik názorově vyhraněného konzervativce do pozice poradce tehdejšího ministra školství Josefa Dobeše (zvolen za Věci veřejné), byla první ukázkou „horké“ fáze kulturního boje, kdy se témata dosud spíše okrajová stávají těmi nejdiskutovanějšími a mediálně nejpropíranějšími.
Šlo však (zatím) jen o epizodní událost. Paradoxně jeden z vedlejších efektů „kauzy Bátora“ odstartoval po roce a půl „kauzu Putna“: Transparent Martina C. Putny na pochodu Prague Pride byl odkazem na slovník a názory tehdejšího poradce ministra školství. Bez zasazení do tohoto kontextu nedává smysl. Podle svých vlastních slov se Putna „pochodu hrdosti“ účastnil proti vlastnímu vkusu. Více o jeho postoji říká otevřený dopis Tomáši Halíkovi ze srpna 2011, který vyznívá jako výzva k vážnému dialogu o vztahu homosexuality a křesťanství. Tedy ve stejném duchu, jako v úvodu zmíněná Putnova kniha.
Těm, komu je Putnův transparent se slovy o „katolických buznách“ přes to všechno trnem v oku, lze nakonec poradit jediné: vyrobte si tak jako pan docent vlastní transparent, jděte do průvodu, nebo ještě lépe: argumentujte mluveným či psaným slovem. Využívejte výhod otevřené společnosti, která kromě mnoha svodů, mediálního šumu a svistu laciných hesel nabízí také příležitost ke skutečnému zápolení myšlenek a ideálů. To by mohla být pozitivní forma onoho „kulturního boje“.
Filip Outrata vystudoval historii, bohemistiku a ekumenickou teologii. Pracuje jako redaktor nakladatelství Vyšehrad a externě vyučuje na ETF UK v Praze.
