Lumen fidei: první encyklika papeže Františka

Papež František
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative Commons

Encyklika Lumen fidei je přirozenou pokračovatelkou díla Benedikta XVI., který se obsáhle věnoval tématům teologických ctností, z nichž stihnul dokončit dvě – lásku a naděj. Pozornému čtenáři pak rozhodně neunikne, že dílo papeže Františka navazuje mimořádně těsně na Deus caritas est a to jak rozvíjenými tématy, tak také strukturou a myšlenkovým přístupem k celé problematice.

Téma víry je v ní hned na počátku reflektováno jako něco společensky problematického a ukazuje to na citátech řady zajímavých osobností, které ve víře viděli útěk od poznání. Základní myšlenkou celé první části je pak výklad pojmu víra v epistemologickém kontextu – tedy jako zdroj poznání a potřeba reflektovat pravdu. Ostatně také pojem pravda je v prvních částech encykliky hojně užívaný – tak jako víra není jen soukromou záležitostí, ale otázkou společenství, tak je také pravda univerzální hodnotou. Existuje jedna pravda, nikoli soubor dílčích subjektivních pravd. Na rozdíl od totalitarismu je tato pravda jednak transcendentní, ale také spojená s láskou ke každému člověku.

Encyklika se tak znovu tvrdě staví proti relativismu a současně se snaží ukazovat to, jak může existovat vztah mezi absolutní pravdou a svobodou člověka. Obě témata spolu niterně souvisí a ani autoři je proto od sebe neoddělují. Druhá kapitola nese název Jestliže neuvěříte, neporozumíte, toto téma rozvíjí a přidává ještě jeden pohled – víra je součástí člověka zcela integrálně. Je něčím, co zasahuje jeho intelekt, sídlí v srdci, ale také vede k moudrosti. Modrost není lidskou chytrostí či sečteností, ale to co pramení z víry.

Třetí kapitola znamená určitý myšlenkový obrat – v centru již není jednotlivec, jeho touha po pravdě a víře, ale misijní úkol církve. Církev je a musí být misijní, musí hlásat Boží slovo vhod či nevhod. Pokud sůl ztratí svou slanost, čím se bude solit? Víra není privátním přesvědčením, ale něčím, co vede k předávání. Jestliže existuje objektivní jedna pravda, je nutné, aby se o ní dozvěděli i druzí. Kapitola pak otevírá dvě velká témata – paměť církve, která je věřícím předávána, a liturgické slavení. Důraz na liturgii jako jeden ze tří pilířů činnosti církve jistě není nezajímavý, zvláště pokud je spojen s důrazem na sociální rozměr.

Poslední kapitola se věnuje tématu víry ve světě, když ukazuje, že nejde o zátěž, společenský hendikep či něco podobného, ale že je to Bůh, kdo ve světě koná, kdo jej udržuje a zajišťuje jeho existenci. Vesmír není chaosem, není sám o sobě, ale je to Stvořitel, který v něm připravuje člověku místo. Víra je součástí kosmologického plánu a věřící člověk má díky ní účast na stvořitelském díle.

Encyklika končí tradiční částí o Panně Marii, která v sobě naplňuje ideál aktivní víry, která přetváří celou osobnost člověka a to nikoli od svobody, ale k ní. Člověk naplněný vírou opouští svůj fragmentarismus a zažívá dorůstání k jednotě a plnosti.

Encyklika mimo tuto svoji základní strukturu nabízí také celou řadu dalších zajímavých témat, která jakoby mimoděk ukazují rozlehlost a význam víry. Například vztah víry a teologie je spojen s upozorněním na možnou záměnu předmětu a objektu. Bůh není nikdy předmětem, ale aktivní osobou vstupující do děje bytí i vědy.

První encyklika Františka je tak zajímavým mostem mezi oběma předešlými papeži. Na jedné straně je zde velké téma rozumu a víry, potřeby vnímat člověka v těchto dvou dimenzích jako celistvého a úplného, což je tématem Fides at ratio Jana Pavla II. Současně navazuje vším na dílo papeže teologa – strukturou, jazykovými prostředky nebo i drobnostmi jako důrazem na Augustina místo Tomáše. Bude mimořádně zajímavé sledovat, zda se František rozhodně i nadále „protežovat“ dílo biskupa z Hippo nebo se vrátí k tradici andělského učitele.