Charismatické Brno

Děti mají na Katolické charismatické konferenci svůj program
Autor: cho.cz / Vít Kobza

Letošní Katolická charismatická konference nebyla jubilejní – v pořadí dvacátá čtvrtá a na brněnském Výstavišti se konala po sedmé. Přesto vyzněla tak trochu slavnostně a byla svým způsobem mimořádná. Už jen rekordním počtem zúčastněných: bylo nás celkem 7000, ne ovšem naráz -  i při svých úctyhodných rozměrech by pavilón F takové množství nepojal. Na tomto čísle se podílely tak zvané jednodenní vstupy, kterých bylo letos nebývale mnoho. Je vidět, že charismatické Brno získalo popularitu. A i nadále zůstane moravská metropole charismatickou, protože se v této roli velice moc osvědčila. Poté, co charismatická konference vystřídala různá města, ukázalo se Brno se svým Výstavištěm jako optimální. Brnu tahle akce prostě sedí; o tom svědčí i výrok jednoho pražského kluka, který na otázku, zda by nechtěl mít konferenci v Praze, spontánně odpověděl: „Ale kdepak! Když my tady v Brně tak krásně jezdíme tou šalinou…“ Takže tu radost mu nikdo kazit nebude!

Letos se doladily organizační záležitosti, především bylo na 100 % postaráno o celiatiky: nejen dostatkem bezlepkových hostií, ale i bezlepkovou dietou. Nedoslýchaví už od loni věděli, kam mají ve velké hale zamířit, aby mohli vše, co bude řečeno, sledovat na zvláštní obrazovce. Pro jeden z večerních paralelních programů, přednášku P. Aleše Opatrného, se vyhradil stejný prostor jako pro hlavní program, tedy pavilón F, po zkušenostech z dřívějších let bylo jasné, že hojní zájemci se nemohou tísnit v Rotundě. Dětská konference tentokrát dosáhla dokonalosti a děti si podle všeho svůj paralelní program v odděleném prostoru pavilónu G náramně užívaly, protože si s radostí připravily krásné vystoupení pro rodiče a vůbec všechny dospěláky. Je obdivuhodné, k čemu se vypracovalo původní prosté hlídání dětí. Všechno klapalo takřka bez chyby a pokud vím, vyskytlo se jen jedno ztracené dítě, holčička, která ani neplakala. Loni bylo těch zatoulaných prcků víc.

Díky těmto vychytávkám se otevřel prostor i pro „nadstandardní služby“. Já jsem nejvíce ocenila CHKafé (= charismatické kafe), které opravdu mělo charisma: bylo výborné!  Členové organizačního týmu dostali za svou námahu trempské vybavení, aby se mohli ubírat ve stopách „Božích trempíků“, svatých Cyrila a Metoděje.  Pomeranče a citróny v oranžových a žlutých tričkách se vzorně starali o všechno a pro Katku Lachmanovou měli nadstandardní službu: nafukovací bazének – vždyť co by to bylo za „Lachtanku“, kdyby musela být na suchu!

Letošní konferencí nás provázel Zacheus a jejím mottem byla věta z Lukášova evangelia: „On je hostem u hříšného člověka“ (Lk 19,7). Na slavnostním zahájení ve středu jsem být nemohla, dorazila jsem až ve čtvrtek po poledni, právě včas, abych stihla přednášku zahraničního hosta. Byl jím Charles Whitehead z Anglie, vedoucí osobnost Charismatické obnovy ve světovém měřítku. Vzhledem k tomu, že jsem – bohužel! – nestihla předchozí přednášku P. Vojtěcha Kodeta, byl to pro mě úvod do letošního tématu. Domnívala, jsem se, že ten příběh znám naprosto a úplně. Ovšem přednášející nám položil pár otázek: – Kdo byl ten Zacheus? - Proč tak moc chtěl vidět Ježíše? – Mám i já takovou touhu vidět Ježíše? - Nejsme i my občas ten dav, překážka, pro kterou hledající nemůže Ježíše spatřit? Snad příliš mluvíme a nenasloucháme? - Nebo mluvíme „náboženským jazykem“, kterému hledající nerozumí?  Byly to otázky přímo provokativní. Proč ne, vždyť i Ježíš mluví otevřeně, provokuje židovské vůdce, vchází jako host do Zacheova domu a je mu srdečně jedno, co tom soudí městská honorace.

Přednáška pokračovala následující den, tentokrát uvedena Ježíšovým zvoláním: „Zachee, pojď rychle dolů!“ Ježíš zavolal Zachea jménem, protože zná každého člověka a o každém z nás ví vše. A přišel zachránit to, co je ztracené. Příznačné je, že poněkud jinak, než činí evangelikální křesťané před obchodními centry. Oni totiž zapomínají, že pro uskutečňování Božího království je nezbytný Duch svatý. Kazatelem se nikdo nestane ze své vůle, ale jen díky povolání. Božímu volání nelze uniknout – Petr a Ondřej hned nechali své sítě a Zacheus okamžitě slezl ze stromu.

Na další aspekt Lukášova příběhu navázal ve své přednášce Karel Řežábek, pastor Křesťanského společenství v Plzni. Šlo o ono známé reptání farizeů: „On je hostem u hříšného člověka“ – oni, vzorní a počestní, si to přece zaslouží víc! V Bibli je o reptání řeč víckrát, stačí připomenout Židy na poušti. Slovo reptání nám může znít trochu archaicky – pro nás jsou možná výstižnější synonyma mrmlání, brumlání, bručení, (a já bych přidala ještě brblání a remcání). Nejde jen o význam slova, ale i o jeho zvukomalebnost, vždyť brblající člověk, jehož „srdce přetéká ústy“ protivně bručí. Ventiluje tak svůj postoj nespokojenosti s daným stavem věcí, vlastně nespokojenost s Bohem. Zacheus nereptal, i když asi nebyl spokojen se svým životem, cítil, že ho nikdo nemá rád, že je vnímám jako kolaborant s římskou okupační mocí a chytrák obohacující se na úkor druhých. Jméno Zacheus je z hebrejského zakkai, a znamená čistý, spravedlivý. Ježíš ho oslovil jménem, protože chtěl, aby se takovým stal.

V pátek byla i nadále silně zastoupena moje téměř rodná Plzeň: mši svatou sloužil biskup František Radkovský a jeden z nejžádanějších paralelních večerních programů realizoval někdejší plzeňský kaplan, dnešní monsignore P. Aleš Opatrný. Jeho přednáška „Jak předat víru v rodině“, tak bolestně aktuální pro mnohé z nás rodičů, by si zasloužila samostatný článek. Zmíním jen to, že jsem podvědomě čekala jakýsi návod a zdůraznění rodičovského příkladu a byla jsem moc překvapena, že o tom to není. Předat křesťanství „na klíč“, jak bychom si všichni v dobré víře přáli, to prostě nejde. I toto téma souvisí se Zacheem – postpubertální potomek nám může brnkat na nervy, prohlašovat, že křesťanství je blbost, ovšem Bůh si ho zamiloval, protože to tak chce. Rozumím tomu tak, že jednoho dne ho překvapivě zavolá jménem, tak jako Zachea. P. Opatrný vtipně popsal různé lahůdky, které nám dětičky mohou připravit. Podle Encykliky Lumen fidei autoritativní předání víry patří do archivu a měli bychom na ně urychleně zapomenout. Především nesmíme nutit potomka k pokrytectví, pamatovat na to, že například nucení ke zpovědi je hrubým zásahem do svědomí. Je třeba se modlit především za sebe, abychom to dítěti nepokazili. A především důvěřovat: našemu potomkovi a hlavně mít velkou důvěru v Boha. „V důvěře trvám!“

Nemohu zde podrobně probrat všechny přednášky, i když zajímavé bylo snad každé slovo. V sobotu mě nejvíc zaujala Kateřina Lachmanová s tématem „Restituce trochu jinak“. Maličko škodolibě jsem si vzpomněla na spisovatelku Lenku Procházkovou, jak moc je „mimo mísu“, když ani neví, že jde o pojem z morální teologie: odškodnění, uvedení věcí do původního stavu. Tedy nejen o vrácení nemovitostí. K zamyšlení pobídla i zajímavá přednáška P. Petra Karase „Hledání ztracených.“

Nesla jsem si kelímek s (charismatickou) kávou, položila ho na stolek a když jsem od něj zvedla oči, zůstala jsem koukat. Vedle mě stál pan kardinál Vlk. Byl očekáván až v neděli, ale přijel mezi nás o den dříve. Katka Lachmanová nás upozornila, že to není žádné soukromé zjevení, nýbrž realita. Při mši sv. byl hlavním celebrantem, místo P. Michaela Slavíka, což komentoval slovy: „I kardinál musí poslouchat!“.

V neděli vystoupila sympatická sestra Veronika Barátová, její přednáška měla název „Zacheus po 10 letech“. Každá láska projde od období zamilovanosti ke zralé lásce. Láska je totiž vztah, který se vyvíjí. A pokud tato láska v našem srdci hasne, přestáváme hlásat evangelium. I tohle téma by si zasloužilo samostatnou úvahu, na kterou zde není prostor. Po přestávce následovala mše svatá, opět s panem kardinálem Vlkem. A pak už nastalo loučení. To je vždy smutné, ale pomeranče a citrony se už těší a zvou nás na konferenci 2014. Opět v Brně, kde jsme už jako doma!