Muž-říkejme mu třeba Jan a žena Marie. Naprosto obyčejný příběh manželské dvojice, lidí, kteří se milují, respektují, občas nějaký mráček zaženou. Nyní však muž stojí u skříňky s ošacením, vyjímá z ní balíček - ano, je to ono. Rozbalí jej, zadívá se na tu nádheru, ještě teď si živě vzpomíná, jak před dvěma lety v obchodě tento dárek vybíral, útržky vzpomínek na dohadování s prodavačkou, čím víc potěší, jak se neuměl rozhodnout, a jakou radost měl, když vybral tu krásnou růžovou, kterou Marie měla tak ráda. Vzpomíná dál,na ty její rozzářené oči, jak halenku hebkou rukou pohladila, na chvilenku si přitiskla k hrudi, viděl její štěstí a radost. "Tak tu krásnou si nechám ... až jednou..." Ano chtěla si ji vzít při nějaké významné příležitosti, aby byla hezká. Tehdy z toho měl také radost. A teď tu znovu stojí s halenkou v ruce, ale tu radost vystřídala strašná bolest. Jiná výjimečná příležitost, než je ta dnešní nepřijde. Slzy dopadají na halenku. Odstraní papír a tu halenku, kterou ... až jednou... přikládá k ostatním věcem – k věcem pro pohřební službu. Jeho žena zemřela a on má potřebu vykřičet svoji bolest, vše , co se mu hlavou honí.

Neukládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žijeme je zvláštní okamžik. A já si uvědomuji, jak toto poznamenalo i moje postoje.

Snažím se, abych co nejvíc času trávil s rodinou, s partnerem, s přáteli a míň zůstával v práci. Víc si volného času užívám v přírodě, díky tomu jsem poznal mnoho míst, které bych jindy míjel bez povšimnutí. Vím, jak brzy ráno štěbetají ptáčkové, už znám, jak voní jaro, znám zimní rána, kdy jen chřupnutí bot ve zmrzlém sněhu ruší to ticho,kdy ještě ani silničáři nenarušili noční příval sněhu, kde ani v tomto období nepozdraví ptačí zpěv. Už nechci si nechávat nic na později. Křišťálové sklenky se běžně používají, stejně tak i ta drahá kožená bunda, třeba jen, když vyběhnu naproti pro noviny. A tu nádhernou krabičku s toaletní vodou po holení, kterou jsem si nechával , protože se mi ta krabička líbila . Bylo mi líto krásnou krabičku porušit. Krabička je tu dál, ale toaletní vodu používám i pro běžný den. Už nechci používat..až jednou nebo při příležitosti... Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet, vědět vše hned. Přemýšlím, co by asi žena toho muže udělala, kdyby věděla, že už žádné zítra, až jednou.. nebude. Nevím,možná by se snažila vyřídit všechny záležitosti, urovnat, připravit, určitě by se snažila vyjádřit těm, na kterým jí záleželo, jak moc je měla v životě ráda. Už myšlenky se toulají příliš zeširoka.

Vím, k narození neodmyslitelně patří i smrt. Takový je život. A proto si ten život, co možná nejvíc užijme. Nešetřeme slůvky – mám tě rád, jsi hodný, děkuji, je mi s tebou krásně, cítím se s tebou dobře. Nikdo z nás nevíme, na jak dlouho nám svíce života svítí. Nenechávejme prostá, i když vzácná slova .. až jednou, tak to povím... Všichni potřebují někdy držet v dlani něčí ruku, cítit,vnímat, že je v jejich blízkosti srdce, které jim rozumí, které zase potěší svou láskou, oddaností, úctou k člověku. Nic nechci už nechávat na potom. Právě malé, denní události, střípky dělají život velkolepým. Kolik jen dárků má každý z nás uložených právě s tím .... Až jednou..... ! A tak pro dnešek – třeba jen k pozdravu přidám úsměv. Nic mě to nestojí, v zásobě ho mám, druhé potěším, možná i překvapím. Už ani ten úsměv nenechám na potom, na jindy.

Autorka je spolupracovnicí Magazínu ChristNet pro oblast Aše a celých západních Čech.