Jak jsem potkal mnichy

Život je sacra zajímavej
Autor: Kosmas.cz

Ota Pavel by z toho vytěžil krásné povídky, Otokar Březina by o tom vytvořil mystickou básnickou skladbu, Pavel Juráček třeba ještě působivější filmový epos než jeho zpracování Gulliverových cest. Ale současná česká katolická literatura se vyznačuje velmi úzce vymezenými žánry stejně jako úzce vymezeným okruhem autorů. Dominují eseje a filozofické meditace profesora Halíka, k širším neakademickým vrstvám jsou pak směrovány knihy v podobě rozhovorů. K rozhovorům přistoupil i přírodovědec, cestovatel, skaut a kněz Marek Orko Vácha. Právě on je autorem aktuální novinky s názvem Život je sacra zajímavej (Cesta, Brno 2013), přestože vznikla vlastně jako dílo dvou autorů.

Žánr knižních rozhovorů u nás zdomácněl, a často si lze nad ním položit otázku, oč lépe by v konfrontaci se stereotypní formou otázka – odpověď vynikl autentický příběh. V knize rozhovorů Marka Váchy s Karlem Satoriou jde alespoň o pokus iniciačními otázkami probudit osobní svědectví, které nepostrádá epické ba ani dramatické kvality. Karel Satoria je muž mnoha profesí, kterého životní okolnosti přivedly přes kněžství, disent, adrenalinové sporty, službu v biskupském úřadě až k desetiletému pobytu v přísném trapistickém klášteře ve Francii. Ani zde ale nezakotvil, a aktuálně se zase vrátil k farářování v jednom českém maloměstě. Již dedikace těchto knižních rozhovorů odvolanému slovenskému arcibiskupovi Robertu Bezákovi dává tušit, že Satoria je vším jiným než poslušnou církevní ovečkou.  

Kniha je členěna do pěti kapitol, jež tvoří volné tematické okruhy kopírující iniciační cestu respondenta. Tedy základní otázky, které ho na tomto životním putování provázely a často se mu staly pobídkou k nějaké radikální změně. A to již od té první, kdy si uvědomil, že jako kněz neumí odpovědět dvěma starým lidem, kteří se ho ptají, „jak se mají přiblížit k Pánu Bohu“. Postupně sledujeme jakousi pouť, která se více podobá putování chlapce Santiaga z Coelhova Alchymisty než oprošťování a klasickému křesťanskému asketismu. Satoria hovoří o mystice, ale zároveň hledá tajemství života, činu a přítomnosti. Hledá skrytý poklad a „kámen mudrců“, ale podobně jako Santiago, který po mnoha útrapách dojde až k egyptským pyramidám a zde zjistí, že všechno je vlastně jinak a že poklad musí objevit právě tam, odkud vyšel, někde v andaluzských pastvinách, tak ani mnich Satoria (řeholním jménem bratr Martin) nenalézá v klášteře své povolání a místo a vrací se, byť přesně neví k čemu a kam.

V pozadí všech těch otázek a odpovědí týkajících se „tajemství života a přítomnosti“ neboli mystické zkušenosti kněze a mnicha tušíme silný osobní příběh. Bratr Martin ovšem u trapistů nenašel to, co hledal, tedy umění starých duchovních mistrů, umění duchovního života a modlitby. Ještě více pak překvapí, že Satoria u mnichů nenašel „chlapský život“. A když to nenašel, tak odešel zase farářovat do Čech. A zde bude asi pro mnohé „kámen úrazu“. Pro jedny se  zákonitě stane zběhem, rebelem a zrádcem, pro druhé naopak odvážným kritikem a poctivým hledačem.

Marek Vácha sdílí s Karlem Satoriou nejen osobní přátelství, ale i názorový úhel pohledu a kritickou notu vůči „církevní administrativě“. Když k tomu připočítáme i hovorový jazyk, obecnou češtinu, četné slangové výrazy a záměrně neuspořádanou syntaxi, začneme podléhat obavě, zda oba „hledači“ nezašli v podbízivosti většinovému čtenáři příliš daleko. A to i navzdory delším lekcím z dějin křesťanské mystiky, teologie Tomáše Akvinského či francouzské filosofie života (M. Blondel, H. Bergson).

Navzdory kritickému akcentu, který míří správným směrem, se otázky a odpovědi se po čase začínají otáčet v bludném kruhu. Satoria často opakuje Rahnerovu tezi, že „křesťanství 21. století se stane buď mystickým, nebo nebude vůbec“, právě v dnešní době však lze mít o této tezi právem jisté pochybnosti. Nemá se v duchu výzvy papeže Františka stát křesťan 21. století, ve světě plném nerovností a sociálních problémů, spíše Milosrdným Samařanem, člověkem plným milosrdné lásky, caritas, než mystickým blouznivcem? A nemá být právě to prvořadý úkol a „filozofie života“ dnešních klášterů?

V úvodu vzpomenutý Pavel Juráček by asi připojil filmový epilog v duchu svého Gullivera, naivního hledače v nově objevovaném světě, s odkazem na autory anglického satirického románu 18. století (což je ostatně období mající se současnými poměry uvnitř katolického i nekatolického křesťanstva více společných rysů, než by se mohlo zdát): „Pánové, a to je vlastně všechno, co jsem vám chtěl vyprávět o kapličkách a o klikatých cestách, jež k nim vedou a ze kterých lze tak snadno odbočit do domů plných vzpomínek i příběhů dávno již zapomenutých...“

Těm starším s více životními zkušenostmi asi bude v té knize o sacra zajímavém životě něco chybět. Stejně jako již vzpomenuté Coelhovo poznání a přiznání, že všechno nakonec může být i jinak, že nenaplněné očekávání neznamená vždy automaticky omyl těch druhých. A konečně jaksi chybí odvaha dotáhnout určitou radikální volbu až do konce, tedy ochota vymanit se ze záchranné sociální sítě oné právem kritizované církevní administrativy. Ponořit se do tolik opěvovaného tajemství života a mystiky všedního dne nakonec může i obyčejný laik pracující  třeba v nepřetržitém provozu v sociálních službách. Bude mít sice jen minimální mzdu a nikoli farářský (tj. stále ještě státní) plat se zajištěnou obživou i bydlením, ale na druhé straně se nebude muset trápit hádkami a neposlušností vůči ctihodné hierarchii. Otázka životního štěstí je pak spíše otázkou životní volby.

Marek Vácha – Karel Satoria: Život je sacra zajímavej, Cesta, Brno 2013, 130 s.