Seznamka
Papež František
Autor: Facebook.com / Don Guido Marini
Papež František se postaral o nové překvapení. Italský deník La Repubblica v úterním vydání otiskl obsáhlý rozhovor, který zakladatel tohoto listu, italský intelektuál Eugenio Scalfari, vedl se Svatým otcem. Papež v polovině září nejprve písemně reagoval na Scalfariho otázky a vzápětí jej z vlastní iniciativy pozval na návštěvu. Z rozhovoru přinášíme podstatný výtah, který s laskavým souhlasem přejímáme z webových stránek české sekce Radia Vatikán.
„Až do konce života nezapomenu na ten telefonát," svěřil se téměř devadesátiletý publicista. Papež na druhém konci linky však reagoval věcně: „Vždyť jste mi napsal dopis a přál jste si mne poznat. Také si to přeji a chci se domluvit na termínu.“ Řekl jsem mu, že jsem si přečetl jeho rozhovor pro časopis Civiltá Cattolica, líčí dále Scalfari. "A neusnul jste přitom?" zněla papežova otázka...
Deklarovaný ateista a papež František spolu rozmlouvali 24. září v odpoledních hodinách v Domě sv. Marty poté, co si v žertu vyjasnili společné východisko – nebudou se snažit jeden druhého obrátit na svou víru.
O proselytismu
„Proselytismus je totiž mimořádná hloupost, nemá smysl. Je důležité se poznat, naslouchat jeden druhému a lépe poznávat okolní svět. (…) Tímto světem procházejí cesty, které se vzájemně přibližují a oddalují; důležité však je, aby vedly k Dobru… Každý z nás má svou vizi Dobra a Zla. My musíme podněcovat člověka k tomu, aby pokračoval v cestě za svou ideou Dobra a potíral to, co vnímá jako Zlo. Již to by postačovalo, aby se svět změnil k lepšímu. (…) Láska k druhým, o které kázal náš Pán, není proselytismus, je to láska. Je to kvas, který slouží obecnému dobru.“
Největší zlo v dnešním světě
Papež pak pojmenoval největší zlo, které v těchto letech sužuje svět:
„Je to nezaměstnanost mládeže a samota, v níž ponecháváme staré lidi. Staří lidé potřebují péči a společnost, mladí zase práci a naději. Nemají však jedno ani druhé a potíž je v tom, že už to ani nehledají. Jsou vtěsnáni do přítomnosti. Řekněte mi ale, je možné žít bez tužeb a plánů do budoucnosti, bez záměru něco vybudovat, založit rodinu? Podle mého názoru je právě toto nejnaléhavější problém, který stojí před církví. (…) Tato situace totiž nezraňuje jenom tělo, ale také duši. A církev se musí cítit zodpovědná jak za duši, tak za tělo. V určité míře si je církev tohoto problému vědoma, avšak nikoliv dostatečně. Přál bych si, aby ho brala ještě více na vědomí."
„Boží syn se vtělil, aby v lidských duších šířil smysl pro bratrství,“ poukázal dále Svatý otec. Pouze skrze agapé, lásku každého z nás ke všem ostatním lidem – od těch nejbližších až po ty nejvzdálenější, nalézáme cestu spásy a blahoslavenství, kterou nám Ježíš ukázal. (…) Bohužel se to však neděje. Egoismus roste a láska k druhým se umenšuje.“
Kritika vatikánského dvora
A tato tendence se nevyhýbá ani církvi, nešetřil papež sebekritikou.
„Hlavy církve byly často narcisté, obklopení dvořany, kteří jim lichotili a sváděli je ke zlu. Dvůr působí na papežství jako mor.“
Svatý otec však tímto dvorem nemyslí římskou kurii.
„Nikoliv, ačkoliv dvořané jsou někdy také v kurii. Jako celek je však kurie něco jiného. „Papežským dvorem míním to, co se u vojska nazývá intendance, tedy správa služeb, které Svatý stolec potřebuje.
Tento dvůr totiž má jeden nedostatek – stará se pouze o zájmy Vatikánu, které jsou dosud, z valné části, zájmy dočasné. Tento sebestředný pohled zanedbává okolní svět. Tuto vizi nesdílím a udělám, co budu moci, abych ji změnil. Církev se musí vrátit k tomu, čím je – společenstvím Božího lidu. Kněží a biskupové svou péčí o duše stojí ve službě Božího lidu. Toto je církev – nikoliv náhodně ji označujeme jiným slovem než Svatý stolec. Ten má svou důležitou funkci, avšak stojí ve službě církve. Nikdy bych neměl plnou víru v Boha a jeho Syna, kdyby se nebyla zformovala v církvi. Měl jsem to štěstí, že jsem se v Argentině ocitl v takovém společenství, bez něhož bych si nikdy nebyl uvědomil sám sebe a svou víru.“
Politická moc
Zájem o politickou moc však nadále trvá nejen za vatikánskými hradbami, ale také v institucionální církevní struktuře, míní Eugenio Scalfari. Zdá se, že instituce převažuje nad chudou a misionářskou církví, kterou byste si přál, dodává.
„Stav věcí je skutečně takový,“ reaguje papež. „V této oblasti nelze dělat zázraky. Připomínám ale, že také svatý František ve své době musel dlouze vyjednávat s římskou hierarchií a papežem, aby byla uznána řehole františkánského řádu. Nakonec byla schválena, avšak s velkými změnami a kompromisy. Nemám Františkovu svatost a sílu, ale jsem římský biskup a papež katolické církve.
Jako první věc jsem proto rozhodl o jmenování skupiny kardinálů, kteří budou mými poradci. Nejsou to dvořané, ale moudří lidé, kteří sdílejí mé pocity. Toto je začátek církve, která není organizována pouze vertikálně, nýbrž současně horizontálně. Když o tomto směřování hovořil kardinál Martini a zdůrazňoval význam synodů a koncilů, dobře věděl, nakolik je tato cesta dlouhá a obtížná. Je nutné jít po ní opatrně, avšak rozhodně a vytrvale.“
S politikou však tato cesta nemá nic společného, podotkl Svatý otec. Navzdory tomu, že církev jako instituci doposud téměř stále ovládala politická moc a mnozí její členové v tomto postoji setrvávají. K politické angažovanosti katolíků v občanské společnosti nicméně papež znovu vyzval: „Jak jsem již řekl, politika je na prvním místě mezi občanskými aktivitami a působí na vlastním poli, které se nekryje se sférou náboženství. Politické instituce jsou laické již ze své definice a působí v nezávislých sférách. To s větším či menším důrazem vyslovovali již dlouhou řadu let všichni moji předchůdci. Myslím si, že politicky angažovaní katolíci si ve svém nitru nesou náboženské hodnoty. Mají také vlastní zralý úsudek a schopnosti, aby tyto hodnoty uváděli do praxe. Církev nikdy nepřekročí svou úlohu, která spočívá ve vyjadřování a obraně svých hodnot. Alespoň pokud tady budu já.“
Politická úloha přísluší státu, pokračoval římský biskup.
„Osobně si totiž myslím, že divoký liberalismus vede k tomu, že silnější jsou stále silnější, slabší ještě slabší a vyloučení ještě vyloučenější. Potřebujeme dostatek svobody, žádnou diskriminaci a demagogii a velmi mnoho lásky. Potřebujeme také pravidla chování, a pokud to bude nutné, také zásah státu, aby napravil nejpalčivější nerovnosti.“
Kvas lásky
Úloha církve v tomto procesu je zřejmá, uzavírá papež František. Být kvasem života a lásky. A to, že jsou katolíci v menšině, může být jejich silou.
„Kvasu je nekonečně menší množství než množství plodů, květů a stromů, které z tohoto kvasu vyrůstají. Naším cílem není proselytismus, jak jsem již řekl. Máme naslouchat potřebám, přáním, zklamáním, beznaději i naději. Musíme znovu dodat naději mladým lidem, pomoci starým, otevřít se budoucnosti, šířit lásku. Být chudí mezi chudými. Musíme začlenit vyloučené a hlásat pokoj. Druhý vatikánský koncil, inspirovaný papežem Janem a Pavlem VI., se do budoucnosti rozhodl hledět v moderním duchu a chtěl se otevřít moderní kultuře. Otcové koncilu věděli, že otevřít se modernímu světu znamená náboženský ekumenismus a dialog s nevěřícími. V tomto směru se však udělalo jen velmi málo. Mám pokornou ambici to napravit.“
Převzato z webových stránek české sekce Radia Vatikán. Redakčně kráceno a mírně upraveno. Celý český text najdete zde
Celý rozhovor v angličtině najdete zde
Mezititulky redakční.
