Ano, to je ono, kroky v cizím městě směřují ke kostelu, tam nebudu sama, cítím potřebu si s Bohem popovídat, v prostředí, kde mám vždycky pocit, že jsem mu blíž. Beru za kliku – ale nic, dveře zůstávají zavřené. Ne, prosím ne, ne v tuto chvíli, křičí mé myšlenky. Zkouším snad víc než odvážlivě zazvonit na faře. Chvilka čekání – ale nic. Nikde nikdo. Smutek. Smutek, ano to je v tu chvíli pravé slovo. Kousek od kostela stojí obrovské nákupní středisko. Nechci být v tuhle chvíli sama, jdu mezi lidi. Desítky, stovky lidí proudí dovnitř, ven, míjí se, sem tam zahlédnu v tvářích úplně neosobní, nevnímavý výraz. Brr, ale cítím se zoufale sama. Nemám sílu prodírat se davem lidí, kteří plní košíky mnohdy i tím, co za pár dnů leží u kontejnerů.

Odcházím do blízkého parku, kde několik lidí venčí pejsky. Usedám na lavičku a myšlenky se honí neuspořádaně. A tak mi napadá, v jak neosobní dav se lidstvo v této moderní, ale uspěchané době proměňuje. Kolik lidí kráčí vedle sebe, snad někdy i prohodí pár slov, snad ani odpověď nečekají, co jeden o druhém ví ? Snad jméno, snad povolání – ale to ještě člověka nedělá. Jak osamělý bývá někdy člověk i ve velkém společenství lidí. Slyším "Dobrý den, můžu si k vám přisednout?" Otvírám oči, vedle stojí starší pán s holí a poloprázdnou nákupní taškou. "Jistě, jistě, posaďte se." Usedá, přestože kolem jsou další lavičky a prázdné. Mě potěšil, a po jeho vyprávění jsem mu myslím i já dala jiskérku hezkého.

Pán opatrně začíná navazovat hovor, snad jako by očekával odmítnutí a já jeho blízkost a otevřenost vítám. Jsem v tu chvíli stejně osamělá a žíznivá po podané ruce pochopení, vyslechnutí – po člověčím citu. Vypráví příběh, jak prodal domek, nestačil na něj, většinu peněz daroval dětem a vnoučatům. Nezačíná steskem, že teď už nic nemá. Kdepak, vypráví dál, jak mu syn sehnal bydlení ve velkém sídlišti, kde si jistě najde spoustu nových přátel. Ale nevěděl, jak je osamělost hořká. Víme, jak vůbec se cítí člověk, který bydlí vedle, který nás minul? Kdo z nás zná, jak těžké je naprosté ticho domova, kde jen tikot hodin je společníkem. Jak často slýcháme, a taky jak často i my sami použijeme – promiň, teď nemám čas. Časová tíseň a nedostatek lásky jsou spřízněné jevy. Oba, každý s jiným bolem a přesto jedním stejným – samotou, potřebou lidského vnímání – začínáme stavět pomyslný most. Jako bychom se pomaloučku zbavovali samoty a tíhy vlastní bolesti. Vidím, jak ty prázdné, jakoby vyhaslé oči nabírají barvu, vnímám účast, cítím, jak s jeho vyprávěním se zároveň odlehčuje i mně. Nejsem sama! Jak je krásné, když neschováváme své city a své pocity za zeď mlčení. Odvyprávím ve zkratce svůj bol, i to poznání, že se do kostela dostanu v den bohoslužeb, ale ne tehdy, kdy to lidsky potřebuji, jen v určitou hodinu, ale dravý svět mamonu mi nabízí možnost být mezi lidmi po celých 24 hodin. Ani jeden extrém mi nevyhovuje. Zvlášť ne ten, co se týká kostela.

Určitě nejsem sama, kdo pocítí potřebu přijít v nějaké životní situaci Bohu blíž, a někdy prostě jen proto, že to tak cítí... Najde-li zavřené dveře – jde jinam. Škoda. Vím a pochopím, že uzavřené jsou po špatných zkušenostech s krádežemi, ničením atd. Ale přesto je mi z toho smutno. I onen stařík mi dává za pravdu. Navštívil na novém místě kostel, ač sám je nevěřící, ale stejně tak se prý tam cítil sám. Neosobní dav lidí – kde je chyba? Život k nám neustále promlouvá. V tisíci tónech, barvách, formách – bohužel, moc často ho zrovna neposloucháme. Z ničeho nic se pán asi po půlhodince zvedá a loučí se. Slyším něco, co jsem za svůj život neslyšela. Paní, já musím jít, víte, bojím se, že bych naráz tolik lidského tepla neunesl. Jsem tak šťastný, že si to štěstí chci doma uschovat. Děkuji vám, dnes se cítím moc bohatý. Podáváme si ruce, s hezkým pocitem se rozcházíme, ale už po mostě, který jsme si tou lidskou blízkostí vystavěli. Viděli jsme se jednou, navíc, já jsem z města odjížděla, možná tedy i naposledy - a přesto jsme měli k sobě tak blízko a oba jsme pochopili, poznali, že je mezi tím anonymním davem spousta lidí, kteří jsou zoufale sami, ale mají-li lidé otevřená srdce – vystaví si k sobě most, ať už jsou jakéhokoliv vyznání, barvy, smýšlení, jakéhokoliv věku.

Kéž dokážeme vzájemně si dávat nebe a tím i sebe. Ne všichni žijí ve velkých městech, kde mají snad i více možností setkání než v menších městech. Tam je ta samota asi ještě bolestivější. V těch nejmenších městečkách i vesničkách už se zase lidé vzájemně tak znají, že snad nedopustí, aby zůstal člověk naprosto opuštěný. Odjíždím z města s několika smíšenými pocity – nenašla jsem v městě otevřený chrám Páně, nezastihla jsem ani faráře, kde jsem hledala ve chvíli bolesti útěchu, ale našla jsem neznámou, a přesto moc blízkou duši člověka, se kterým jsme si vzájemně pomohli. A stačilo jen pár slov.