Kooperace, nebo rivalita? Proměny vztahu církve, státu a společnosti v Evropě

První díl cyklu předního českého historika o proměnách vztahu římskokatolické církve, státu a evropské společnosti v 19. a 20. století

Historie / Tomáš Petráček / 23. listopadu 2013
Kooperace, nebo rivalita? Proměny vztahu církve, státu a společnosti v Evropě

Papežové přelomu 19. a 20 století - Pius IX., Lev XIII., Pius X., Benedikt XV.
Autor: Christnet.cz

Poměr římskokatolické církve jako nositelky náboženského života ke státu a státnímu zřízení má v západní tradici zvláštní charakter. Roli garanta a moderátora náboženského života nárokovali zároveň panovník jako hlava státu a rovněž církevní představitelé. Jejich soutěžení dávalo evropským dějinám část jejich vnitřní dynamiky a další osu vývo­je.[1]

Po raně středověkém podřízení církevních struktur státem přichází zápas o autonomnější a samostatnější postavení církevní organizace, který se nakonec ve 12. a 13. století dočkal značných úspěchů. Došlo k „dělbě kompetencí a moci“, takže stát a církev těsně spolupracují na rozvoji středověké společnosti. Kromě malých židov­ských komunit ve městech se obě skupiny, poddaní panovníka a věřící jediné církve, i „fyzicky“ překrývají. Jsou to zpravidla panovníci, kdo určují jmenování biskupů a dalších církevních funkcionářů, kteří jsou jakožto držitelé rozsáhlých panství a dal­ších držav a jakožto zemští úředníci podřízeni panovníku a zároveň v náboženské oblasti podléhají římskému biskupovi jako nejvyšší hlavě západního křesťanstva.[2] Tento kooperující a z části rivalizující model koexistence státu a církve ve společnos­ti vydržel dlouhou dobu a přes své limity se zasloužil o rozvoj konceptu limitované moci a alespoň částečného dohledu nad držiteli světské moci, kteří mohli být volá­ni k odpovědnosti při porušování základních křesťanských norem lidského soužití.

Jeden panovník, jedna země, jedna víra

Další vývoj určila reformace, katolická reforma a následné století konfesijního zápasu o náboženský profil Evropy. Přes všechnu snahu církevních hodnostářů, te­ologů a náboženských myslitelů se konfesijní rozdělení prohlubovalo a na všech stranách se vykopala nepřekonatelná propast nábožensky motivované nenávis­ti a zášti. Nakonec se prosadila protestantskými mysliteli vynalezená zásada „čí země, toho víra“ („cuius regio, eius religio“), podle které pouze panovník, potažmo politické elity rozhodují o konfesijní příslušnosti obyvatel celé země. Náboženská jednota – „jeden panovník, jedna země, jedna víra“ – byla vnímána jako norma, naopak náboženská tolerance a soužití více konfesí bylo chápáno jako obtížně rea­lizovatelný kompromis a dlouhodobě nesnesitelné provizorium.[3]

Pro neschopnost náboženských elit dohodnout se a uspořádat církevní záležitosti musely celou věc převzít do své kompetence elity politické.[4] Role státu se ještě posílila. Byl to panov­ník, kdo rozhodoval, ke které konfesi bude země patřit. V protestantských zemích si vládci uspořádali církevní zřízení zcela podle svého, a to včetně nominací všech církevních hodnostářů, správu církevního majetku a dokonce i věroučné záležitos­ti. Ale i v katolických zemích panovníci jako garanti katolického profilu své země a ochránci víry, církve a církevního majetku výrazně posílili své pravomoci a do­hled nad církevním životem ve své zemi, a to jak na úkor vnitřní autonomie místní církve, tak na úkor nároků římského centra.

Kooperace, nebo rivalita? Proměny vztahu církve, státu a společnosti v Evropě

Pád Bastily 14. července 1789
Autor: Jean-Pierre Houël

Těsná symbióza státu a církve a uvyknutí církve na státní podporu jedinému stát­nímu náboženství byly pravidlem až do konce 18. století. Ani osvícenské elity, které v některých katolických státech prosadily zrušení mnoha klášterů či celého jezuit­ského řádu, nesledovaly cíl vykořenit křesťanství a potlačit církev jako takovou, ale chtěly zlomit zbytky jejího formálně samostatnějšího postavení, a především ome­zit vliv církve na chod státního aparátu a dominantní vliv na formování veřejnos­ti doslova od kolébky po hrob. Až do Francouzské revoluce tedy nenajdeme vážně míněnou snahu po dechristianizaci společnosti jako takové, ale opakované snahy o těsné podřízení církve v disciplinárních i doktrinálních otázkách, naprostou kont­rolu místních církví ze strany absolutistického státu, který si kladl za cíl reformovat náboženský život a upravit ho pro potřeby státu.

Výměnou za to jí poskytoval mocenské zajištění výhradního nebo dominantního postavení v náboženské sféře a kontrolu nad řadou segmentů společenského živo­ta. I když církevní hodnostáři žárlivě střežili církevní privilegia a svobody, samotný státní vliv na církevní záležitosti považovali za něco přirozeného a spravedlivého, protože jen těsná spolupráce panovníka a církve může vést poddané ke štěstí po­zemskému i věčnému.[5] Neschopnost představit si jiné modely než tuto těsnou vaz­bu církve na státní aparát pak provází katolickou hierarchii hluboko do 20. století, tedy i v dobách, kdy příslušníci státní elity už dávno ztratili svoji církevní přísluš­nost a křesťanskou víru. Legitimita vládnoucích dynastií a monarchistického státního zřízení byla chápána jako zcela samozřejmá a výchova k poslušnosti byla důležitou součástí církevního poslání.

Vytváření nového evropského politického systému

Prostor nám zde umožňuje podat pouze nástin hlavních rysů vývoje vztahu kato­lické církve, evropské společnosti a politických proměn v 19. a 20. století. Těžiště položíme do 19. století a komplikovaného procesu vyrovnávání církve s modernou v oblasti politického uspořádání společnosti. Zvláště se zaměříme na klíčovou zemi v procesu vytváření nového evropského politického systému, kterou je Francie.

Přestože nelze redukovat církevní dějiny na přehled jednotlivých papežů, v druhé polovině 19. století došlo k takovému posílení faktické i symbolické role papežství v církvi, že dané období můžeme periodizovat pomocí tří výrazných pontifikátů. Celé období 1850–1914 vyznačují dvě základní fáze, které v mnohém určovaly papež­skou politiku navenek i uvnitř církve. První etapě dominoval úporný boj za udržení byť redukovaného papežského státu. K tomu sloužila nejen politika a diplomacie, ale i doktrinální zásahy proti těm katolíkům, kteří byli připraveni se církevního státu vzdát, nebo by takovou situaci dokonce uvítali. Druhé období, až do roku 1914, pak vyznačovala nejen nostalgie po církevním státu, kterou vyjadřuje i papežův přídomek „vatikánský vězeň“, ale také aktivní (opět zahraničněpolitická a vnitrocírkevní) snaha vytvořit podmínky pro jeho obnovení. S pontifikátem Benedikta XV. a dalších dvou papežů pak probíhá postupná a nedostatečná adaptace církve[6] na moderní dobu, kdy se jako skutečný posun jeví až změny uskutečněné Druhým vatikánským koncilem.

Článek je úvodem několikadílné série, druhou část naleznete zde.

Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.



[1] Ideový a teologický základ soupeření o to, kdo je hlavním realizátorem Království Božího na zemi, podává ve svém nástinu B. T. Viviano, Království Boží v dějinách, Praha 2008, zvl. s. 53–82.

[2] Stručně např. K. Schatz, Dějiny papežského primátu, Brno 2002.

[3] To konstatuje O. Christin, La Paix de religion, L’Autonomisation de la raison politique au XVIe siècle, Paris 1997, s. 78–83.

[4] Viz kolektivní publikace J. Zdychinec et alii (eds.), Od konfesijní konfrontace ke konfesijnímu míru. Sborník z konference k 360. výročí uzavření vestfálského míru, Ústí nad Orlicí 2008.

[5] R. Rémond, Náboženství a společnost v Evropě, Praha 2003, s. 39–43.

[6] K modernizačním posunům pontifikátu Pia XII. viz tematické číslo revue Salve 18, 2008, č. 3.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jste spokojeni s výsledky voleb?
Ano, bude líp!
10%
 
Ne, ale neuhneme!
70%
 
Komunistům odzvonilo!
4%
 
Klidná síla se Starosty!
13%
 
Pustili jsme je na ně!
3%
 
(Počet hlasů celkem: 351)