Tam, kde září hvězda nad hypermarketem

Hana Farná
Autor: Christnet.cz

Letos se mi advent připomněl s velikým předstihem: už v posledních srpnových dnech, kdy se u nás v Jednotě objevily vánoční kolekce. Zůstala jsem zírat. A nejen já, ale i mnozí další. Ovšem mnohému dítěti se rozzářily oči, určitě víc než nad zbrusu novými školními potřebami. Připadalo mi to jako „all in one“: doprodej letního zboží s nepřehlédnutelnou připomínkou „léto ještě nekončí“, vedle dekorace podzimního listí s výzvou „škola volá“ a s velikonoční kuchařkou v regále s tiskovinami.

Musela jsem se usmát při vzpomínce na své dětství, na maminčino napomínání, abych nebyla tak nedočkavá; na prvním stupni ZŠ jsem se totiž domnívala, že advent začíná Dušičkami. Snad proto, že jsem vnímala ten předěl, začátek temné části roku, který prosvěcovalo světlo svíček. Zatím na hrobech a za čas na vánočním stromku. Někdy ve třetí třídě jsem se propracovala k zásadnímu objevu: advent začíná sedmého listopadu! Celá naše třída půjde v lampiónovém průvodu na nábřeží a černé nebe nad Radbuzou se rozzáří nádherou ohňostroje. Divila jsem se, že rodiče neprojevují žádné nadšení nad takovou krásou. Tatínek, klasický filolog, mi ovšem vysvětlil, co slovo advent znamená a že nemá pranic společného se sedmým listopadem.

Ale určitě netušil, že jsem se skoro strefila do Quadragesima sancti Martini, jakéhosi prvopočátku pozdějšího adventu. To bych musela podniknout exkurzi do prvních století, kdy k dosavadnímu jedinému svátku, Veliké noci, přibyl i svátek Zjevení Páně. Epifaneia znamená v řečtině příchod krále, nebo i jeho narození, v každém případě den, kdy se projeví jeho moc. Proto byl chápán jako určitý protipól Veliké noci a vyžadoval podobnou přípravu. Od začátku se v západní církvi navzájem prolínaly dva směry: radostné očekávání narozeného Mesiáše a kající příprava na jeho druhý příchod. Proto Quadragesima, čtyřicet dní; toto období začínalo už 11. listopadu, protože soboty a neděle do postní doby nepatřily. Kolem roku 550 zavedl papež Řehoř Veliký čtyři adventní neděle, tak, jak je známe dnes. Tehdy se totiž začal slavit svátek Narození Páně, v čas zimního slunovratu, 25. prosince. Ovšem ve východní církvi a také v dosud živém ambroziánském ritu v Miláně se dodnes udrželo šest adventních nedělí.

Tam, kde září hvězda nad hypermarketem

Ilustrační foto
Autor: Hana Farná

I v následujících stoletích přetrvávalo dvojí pojetí adventu: radostné očekávání Božího narození naproti asketické přípravě na druhý příchod Kristův. V 10. a 11. století převládl vliv galské liturgie; adventní očekávání se v tomto pojetí vztahovalo především ke konci věků, kdežto římská liturgie kladla důraz na nadcházející slavnost narození Spasitele. Postní ráz adventu se v římské liturgii neprosadil. Pronikly do ní jen některé postní prvky, jako fialová barva mešních rouch a oltář bez květin. Chvalozpěv Gloria – Sláva na výsostech Bohu se v mešní liturgii vynechává, ale z jiného důvodu než v postě: má zaznít až při slavnosti Narození Páně, tak jako poprvé zazněl nad betlémskou jeskyní.

O tom všem jsem v dětství neměla tušení. Těšila jsem se na svátky a celé to období očekávání a příprav mělo pro mě nesmírné kouzlo. Právě tehdy jsem si oblíbila tu tajemnou hodinu „mezi psem a vlkem“, kdy černočerná noc ustupuje nesmělému svítání, ráda jsem pozorovala oblohu s nízkými mraky a nesmělým sluncem, které jen ráno a večer ukázalo, co umí – rozlít se po obloze v červenofialové záři, snad na nadcházející oslavu Ježíškova narození. Dostalo se mi poučení, že slovo advent si mám nechat pro doma. Zeptala jsem se, zda je to snad sprosté slovo. Z trochu zvláštního úsměvu rodičů jsem usoudila, že pro někoho asi ano. Zrovna tak jako jméno toho, jehož narozeniny se chystáme oslavovat. A že zaúpění „jééžiššmarjá, už je to tady“ rozhodně není modlitba u jesliček.

Zpívala jsem Vánoce, Vánoce přicházejí a vychutnávala si úspěch – na pódiu v plzeňské Besedě i na převrácených neckách v prádelně u nás doma. Den za dnem mi čím dál tím více hořely tváře očekáváním. Až mě jednou, asi tak v páté třídě, napadlo, na co vlastně tak moc čekám. Vzpomněla jsem si na to po létech, kdy jsem se seznámila s Čekáním na Godota. A ten pocit byl rok od roku naléhavější.

Čím dál tím víc jsem vzpomínala na své první dětství, kdy jsem skálopevně věřila, že malý Ježíšek přichází z nebe. A začalo mi docházet, že je to právě on, kdo mi tolik chybí.

Adventní písně mluví o čtverém příchodu Pána Ježíše:

Krista čtvero příští Písmo svaté jistí, jedno bude v těle, druhé v duši celé, třetí při skonání, čtvrté v z mrtvých vstání. Právě tohle je podstata adventu. Vím, že naše společnost je sekularizovaná, a ani v minulosti nežili u nás jen samí křesťané. Nejde o to, aby všichni povinně uznávali advent jako liturgické období. Jde ovšem o základní kulturní povědomí a v neposlední řadě i o soulad s přírodou. Zarážející je, že obojí se u nás jaksi vytratilo. Zvykáme si chtít všechno a hned, pokud možno najednou a co nejpohodlněji: v zimě dovolenou v tropech, v létě umělý led na stadiónu, čerstvé jahody v lednu už dávno nepatří do pohádky o dvanácti měsíčkách – a advent bychom si dali nejraději už od srpna.

Staročeské roráty jsou trochu inovovány: Kam to všichni spěcháme, kam to všichni jdem – tam kde září hvězda nad hypermarketem. Jistě, musíme nakoupit vše potřebné, a třeba i v tom hypermarketu. Ale i tam je možné si vzpomenout na závěr Písma, který Benedikt XVI. nazval snubním dialogem: Duch a nevěsta volají „přijď – maranatha"…"Ano, přijdu. Amen." Pak se nemůže stát, že by nám náš advent a celý život protekl mezi prsty, jako čekání na Godota.