Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Doba pontifikátu Pia IX., odcizení společnosti a církve

Čtvrtý díl cyklu předního českého historika o proměnách vztahu římskokatolické církve, státu a evropské společnosti v 19. a 20. století

Historie / Tomáš Petráček / 13. prosince 2013
Doba pontifikátu Pia IX., odcizení společnosti a církve

Pius IX., vlastním jménem Giovanni Maria Mastai-Ferreti byl 255. papežem katolické církve (1846 – 1878). Jeho pontifikát byl nejdelší v historii papežství, trval více než 31 let (přesněji 11 559 dní).
Autor: Wikipedia.org

Článek je pokračováním několikadílné série, třetí část naleznete zde.

Výraznou kapitolu v dějinách vývoje vztahu církve a státu představuje pontifikát papeže Pia IX. Na jeho samotném počátku je nový papež vzýván jako naděje ka­tolických liberálů, a dokonce jako možný sjednotitel a vůdce roztříštěné Itálie. Pro­žitek revoluce 1848, která ho vyhnala z Říma, kde byla zřízena republika a kam se papež mohl vrátit jen díky francouzským a rakouským vojákům, jím zásadně otřá­sl a přivedl ho znovu pevně a jednoznačně na stranu konzervativních a monarchis­tických kruhů.

Šokem byl zánik církevního státu roku 1870 a prohlášení sebe sama za vatikánského vězně, což otřáslo zažitým sebepojetím papežské moci a s čím se římská kurie dlouho nemohla smířit.[15] Třetím klíčovým momentem bylo vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti a papežském jurisdikčním primátu, kterého řada států využila jako záminku pro státní opatření na omezení vlivu církve ve společ­nosti a po kterém byli katolíci vydáváni za státně nespolehlivé obyvatelstvo, neboť katolík musí vždy dát přednost poslušnosti neomylnému papeži před vlastním stá­tem. Reakce církve na revoluci 1848, na zánik církevního státu a nová dogmata na posílení moci papežství zvýrazňovaly a zesilovaly dosavadní trendy.

Sylabus moderních omylů, vyhlá­šení papežského primátu a neomylnost

Zkušenost revolucí roku 1848 církvi na první pohled spíše pomohla a posílila její postavení. Ve Francii se Napoleon III. opírá o hlasy katolických voličů, v Rakousku nový císař František Josef I. nařídí uzavřít roku 1855 konkordát, který je pro kato­lickou církev velmi výhodný. Období 19. století se obecně stane dobou, kdy vati­kánská kurie usiluje o uzavření mezivládních dohod, konkordátů, které na základě mezinárodního práva smluvně zajišťují a garantují práva katolické církve v příslušné zemi. V první dekádě po revoluci jsou státní elity velmi přístupné i rušení různých galikánských a josefínských prvků a Řím získává větší vliv i na jmenování biskupů. V rozbouřeném světě pravidelně přicházejících revolucí se církev jeví jako jediná stálá a stabilní opora společenského řádu a také se tak sama prezentuje.

Ačkoliv byl papež Pius IX.[16] zpočátku oslavován za zmírnění represí proti poli­tickým vězňům papežského státu a za svůj neservilní postoj vůči rakouské politice v Itálii, pod vlivem revoluce 1848 zaujal vůči modernímu světu stejně nesmiřitelné stanovisko jako jeho předchůdci v první polovině 19. století. Mohl se tu opřít o jejich doktrinální a disciplinární rozhodnutí a rozvinout dosavadní trendy k posílení role papežství uvnitř církve, které by kompenzovalo ztrátu mocenské váhy papežského státu.[17] Sylabus moderních omylů (1864) vyjadřuje zklamání církve z rozhodnutí ev­ropských vládních elit opustit myšlenku konfesijního státu, kterou Řím považoval (fakticky až do Druhého vatikánského koncilu) za nejjistější cestu ke spáse. Vyhlá­šení papežského primátu a neomylnosti na Prvním vatikánském koncilu (1870) sice nešlo proti většinovému mínění katolické populace, kněží i biskupů, ale vyvolalo velký odpor u nekatolické veřejnosti a námitky u významné části katolických teo­logů, ale i biskupů zastoupených na koncilu.[18]

Formální posilování role papežství šlo ruku v ruce s oddanou lidovou úctou k no­siteli úřadu. I když se první náznaky kultu osoby papeže objevují už u Pia VI. (1775–1799)[19] a Napoleonova vězně Pia VII. (1800–1823), k systematickému rozvoji se více hodila postava zbožného Pia IX. (1846–1878), který k tomu využil nejdelší pontifikát dějin církve a celkové rozkolísání obrazu světa, v němž lidé hledali trvalé a neměnné jistoty, ke kterým by se mohli upnout. Mýtus papeže vyznavače, zraze­ného vatikánského vězně přispěl k „panickému přilnutí k papežství“, takže se Pius IX. stal „alegorickou postavou církve ohrožené ze všech stran“.[20] Portrét papeže se stává „povinnou“ výbavou církevních budov, jeho osoba k sobě přitahuje oddanost širokých mas věřícího lidu.[21] V padesátých a šedesátých letech při několika příleži­tostech svolal papež do Říma nejen množství kněží a věřících, ale také v Římě po dlouhé době shromáždil biskupy.[22] Největší událostí je ovšem koncil, který byl svo­lán po dlouhých třech stoletích.

Odrazení od hledání nových cest

Vyhlášení dogmat o papežském primátu a neomylnosti využila řada států k vy­povězení konkordátu a ke změně postavení církve v rámci jejich země. Dle jejich soudu se vyhlášením neomylnosti změnil partner, se kterým uzavřely dohody, a ju­risdikčním primátem se z biskupů a kněží stali jen místní zástupci papeže, z hlediska nacionalizujícího se státu de facto agenti cizí mocnosti. Ve sjednoceném Německu či švýcarské konfederaci[23] tedy stát na základě této argumentace začne církvi upí­rat její dosavadní práva a svobody. Nárokuje si kontrolu nad církevním školstvím a dokonce i nad úrovní vzdělávání kněží. Církev je systematicky vytlačována z ve­řejného prostoru do výhradně kultického rámce. V zápase, leckdy trvajícím dvě de­setiletí, se obě strany vyčerpají a výsledkem je kompromis a další postup procesu sekularizace. Tradičním cílem antiklerikálních sil jsou kláštery, především mužské, církevní školství a otázky manželského práva.[24]

Doba pontifikátu Pia IX., odcizení společnosti a církve

První vatikánský koncil svolal papež Pius IX. 29. června 1869.
Autor: Wikipedia.org

Zatímco v první polovině 19. století nalezneme celou řadu pokusů o hledání styč­ných bodů mezi katolicismem a moderní dobou, jejich neúspěch a doktrinální od­souzení jako by spolehlivě odradily mladší generaci od hledání nových cest. Ponti­fikát Pia IX. je charakterizován intelektuální nečinností či přinejmenším netvořivostí v oblasti teologického a filozofického myšlení. V polovině 19. století se prosadila dominance římské neoscholastické jezuitské školy. Ačkoliv se hlásila k odkazu a dílu sv. Tomáše Akvinského, ve skutečnosti se duchu velkého dominikána vzdálila a spo­čívala na scholastických manuálech a komentářích.[25] Před přívalem nových objevů, metod a technik přírodních a společenských věd se obrátila k teologii dělané more geometrico, která se pohybuje po vzoru matematiky ve svém vlastním uzavřeném světě a shora shlíží na ostatní „vědy“, které ztrácejí vědecký charakter tím, že se za­bývají jednotlivostmi, fakty. Tato teologie nepotřebovala ani Písmo svaté, ani dějiny, stala se v očích svých přívrženců nadčasovou a univerzálně platnou.[26]

Její stoupenci záhy ovládli klíčové posty na římských fakultách a v seminářích a systematicky a úspěšně potlačovali alternativní proudy ve filozofii a teologii. Jestliže svoboda reflexe a kritické myšlenkové kontroverze uvnitř církve byly vykázány na okraj a postihovány, většina energie katolické populace se realizovala tím intenziv­něji v akci.[27] Bezpříkladný rozvoj zámořských misií, školské, charitativní a sociální dílo vedené na prvním místě ženskými kongregacemi představují důležité prvky to­hoto hnutí. Nikdy předtím církev neměla více misionářů a řeholnic, vznikaly stovky škol a nemocnic, sirotčinců a útulků, klášterů kontemplativních i apoštolských řádů, zakládala se nová biskupství, farnosti a semináře.

Církev přitažlivá pro konzervativní a tradicionalistické proudy

Církev komunikuje se společností především formou odsouzení a paušální kriti­ky, jejímž výrazem je Sylabus, soupis omylů moderní doby z roku 1864.[28] Na rozdíl od středověku či doby baroka už církev neurčuje témata společenského diskurzu, nenabízí reálná řešení současných problémů, její jistě dobře míněné a kvalitní re­cepty na národnostní a sociální otázku přicházejí o jednu či dvě generace později, než by bylo třeba. To vše vede k tomu, že po celé 19. století a první polovinu stole­tí 20. církvi kontinuálně ubývají věřící, především ztrácí dělnické vrstvy a vzděla­né městské elity, zažívá pokles společenské prestiže a vlivu. Společnost se odcizuje církvi, jež je oporou státu, a od státu se zase emancipuje občanská společnost, čímž vzniká mnoho třecích ploch a potenciál konfliktu. Uspořádání světa s katolicismem jako státním náboženstvím všech občanů nebo jeho drtivé většiny a s církví jako in­stitucionálním garantem významného segmentu společenského života přestalo od­povídat společenské realitě a hlavně očekáváním a přáním velké části společnosti druhé poloviny 19. století.

Dokonce i v „katolických“ monarchiích, jako je Francie, Rakousko a Španělsko, dochází od sedmdesátých let kontinuálně k omezování společenského vlivu církve a k jejímu vytlačování z veřejného prostoru, přičemž církev je pod striktní státní kon­trolou. Politické elity a státní aparát nelze ani v období vlády antiklerikálních politic­kých sil pokládat za jednotky odhodlané za každou cenu škodit církvi až k vytvoření sekularizované či ateistické společnosti, takové plány jsou před vznikem totalitních ideologií nacismu a komunismu nerealizovatelné. Skutečným cílem radikálních poli­tiků bylo vyřadit církev jako mocenského rivala a nepřátelskou, konzervativní a tra­dicionalistickou, politickou sílu.[29] Mezi antiklerikálními politiky nalezneme katolíky, kteří chtějí zachovat víru a církev oproštěné od politické moci, stejně jako skutečné radikály odmítající jakýkoliv kompromis. Všichni ale museli respektovat společen­skou realitu, sílu katolické populace a její volební potenciál. Církev rovněž společ­nosti poskytovala řadu služeb, ze kterých ji stát sice postupně vytlačoval, ale nebyl schopen ji nahradit okamžitě a ve všech sférách.

Doba pontifikátu Pia IX., odcizení společnosti a církve

Katolický teolog, kněz a církevní historik Tomáš Petráček
Autor: Dominikánská 8

V restaurační roli „strážkyně řádu a pořádku“ je církev mimořádně přitažlivá pro konzervativní a tradicionalistické proudy, které se někdy zajímají o náboženské prvky katolicismu, ale mnohem důležitější je v jejich očích role církve jako opory společenského řádu, která učí masy přijmout jejich místo ve společnosti, učí je ná­božensky založené poslušnosti všem oprávněným autoritám a nabádá je rezignovat na požadavky národní, sociální nebo politické emancipace. Těmto konzervativním a tradicionalistickým politikům vyhovuje zdůrazňování moci papeže v církvi, abso­lutismus při výkonu papežské moci a stále úplnější podřízení místních církví řím­skému centru. Obdivují nekompromisní tón papežských dokumentů a vypracovaný systém ideové kontroly a represe za účelem dosažení jednoty při obhajobě zájmů katolické věci. Sdílí nadšení pro idealizovanou minulost, která se v teologii proje­vuje římskou školou třetí scholastiky a v umění novogotickým a novorománským stylem, který dobře vyjadřuje nedůvěru ke všemu novějšímu. V církvi sice stále existují liberální proudy, jež prosazují dialog s moderním světem a akceptují někte­ré jeho hodnoty, ale až na krátké periody jako posledních deset let pontifikátu Lva XIII. nemají přízeň vedení církve.

Článek je pokračováním několikadílné série, pátou část naleznete zde.

Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.



[15] Rémond, op. cit., s. 115–123.

[16] Stručný, ale vyvážený přehled i s další literaturou viz Dictionnaire historique de la Papau­té, ed. P. Levillain, Paris 2003, s. 1343–1349.

[17] Posilování role papežství napomáhala také státní perzekuce biskupů, které v době jejich nepřítomnosti zastupoval symbolicky i reálně právě papež.

[18] Podrobněji viz P. Christophe – R. Minnerath, Le Syllabus de Pie IX, Paris 2000. Srov. také První sněm celosvětové církve. První vatikánský koncil 1869–1870, ed. J. Hanuš, Brno 2001.

[19] Vídeňská cesta v roce 1782, kdy se pokusil zvrátit josefínské zásahy do církevního života a represe i exil způsobené Francouzskou revolucí.

[20] B. Horaist, La dévotion au pape et les catholiques français sous le pontificat de Pie IX, Roma 1995, s. 59.

[21] Včetně spisů jako kniha F. W. Faber, De la dévotion au pape, Paris 1860.

[22] Poprvé při příležitosti vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí (1854), v roce 1862 při svatořečení japonských mučedníků a celkem na šest set biskupů přijelo do Říma na osla­vy výročí mučednické smrti sv. Petra v roce 1867.

[23] Viz H.-U. Altermatt, Katholizismus und Moderne. Zur Sozial- und Mentalitätsgeschichte der Schweizer Katholiken im 19. und 20. Jahrhundert, Zürich 1989, s. 219–216.

[24] Pro Francii viz J. Sévillia, Quand les catholiques était hors la loi, Paris 2005,s. 47–103.

[25] Srov. J.-P. Torrell, Fenomén „katolická teologie“, Praha 2013, s. 48-49, 55–60.

[26] T. Schoof, Aggiornamento na prahu 3. tisíciletí? Vývoj moderní katolické teologie, Praha 2003, s. 118–123, 134–137.

[27] E. Dufourq, Les Aventurières de Dieu. Trois siècles d’histoire missionnaire française, Paris 1993, s. 171, 239.

[28] Srov. G. Bedouelle, L’histoire de l’Eglise, Luxemburg 1997, Amateca volume XIV, s. 205.

[29] Srov. J.-P. Azéma – M. Winock, La IIle République (1870–1940), Paris 1976, s. 163–164.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Aktuální články

13. 2. 2019

Den, kdy začal milovat

11. 2. 2019

Těsno na slovenské konzervativní pravici

9. 2. 2019

Jak z toho ven?


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?