Terorista

Nelson Mandela
Autor: Wikipedia.org / Wikimedia Commons

Nic nepomohlo tak zřetelně osvětlit fenomén odpuštění jako nedávný skon Nelsona Mandely. Pro některé byl teroristou. Byl jím? Byl. Pro jiné byl ikonickým hrdinou smíření. Byl jím? Byl.

Že dlouho dozníval život Nelsona Mandely v JAR, to je pochopitelné. Ale překvapilo mne, že se tomu věnovala hojně i česká média. S jistou mírou pro Čechy typického zmatení si nedovedeme zařadit lidský život mezi hrdiny, anebo zločince. Potřebujeme uctívat, anebo zatracovat. Ještě den po pohřbu uveřejnilo české médium rozhovor s historikem, který objasňuje českou stopu v boji proti apartheidu.

Připadlo mi ale chybné, že se v celém týdnu po smrti Nelsona Mandely nepřipomínala ještě jedna česko-moravská stopa. V osmnáctém století se na jih Afriky vydal moravský bratr, člen Jednoty bratrské, George Schmidt, aby jej zase za pár let pobouření holandští bratři vyexpedovali do Evropy, protože učil číst a přemýšlet o Bohu černé bratry Koikoie, které dokonce křtil. Ačkoli tehdy jezdili bratři po vodě jenom na vítr, cestoval Jiří Schmidt dál. A když už necestoval k černým bratřím, jezdil jako misionář na Moravu (zírám chvílemi, jak byli tehdy bratři světoví). Vliv misie Jednoty bratrské nicméně v Africe už zůstal.

Unitas fratrum je dodnes v Jihoafrické republice pojmem. A také metodisté, kteří jsou jistou mírou s Jednotou bratrskou spřízněni. Když v Africe vzpomínaly zmoklé davy na svého prezidenta, měl jsem na mysli tuto českou stopu. Mandela rostl z teroristy do podoby člověka, který nabyl přesvědčení, že je třeba respektovat smíření. A to bez iluzí, náročně, podle evangelia. A stav společnosti po smíření volal! Apartheid přece narýsoval poměry nenávisti, které by mohli pochopit pamětníci konečného řešení židovské otázky. Rasa bílých, černých a barevných. Velké přesuny obyvatelstva, etnické čištění, vraždy a mučení. A ovšem, také s odpovědí druhé strany. Násilí na obou stranách bez jakýchkoliv ohledů. Oboustranné peklo.

Mandela po dlouhém vězení chtěl jít cestou smíření. A tak v procesu proměny politických poměrů svedly komise smíření na jedno místo pachatele a oběti násilí. Dokumentarista České televize Michael Otřísal mi vyprávěl příběhy z natáčení v Jihoafrické republice, kde asi před deseti lety mapoval fenomén smíření: “Projednávalo se asi 20 000 případů, z toho 5 000 v přímém přenosu sdělovacích prostředků. Pachatelé si poslechli pravdu viděnou očima obětí, vyznali sami na sebe svůj podíl na tom všem, v čem měli svůj podíl. To je na jednu stranu diskvalifikovalo, protože všichni věděli, že mají na rukou krev, a na druhou stranu jim vyznání zprostředkovávalo těžko poskytovanou milost. Tak dostávali odpuštění a druhou šanci.” Člověk, který žije z milosti, může žít pravdivě. To nebyly žádné potěmkinovy vesnice pomatené pobožnosti, to byla jediná možnost, jak zastavit násilí a dívat se do budoucnosti. A to z obou stran. To nešlo bez síly víry. Ostatně byla to jasná učebnice pro pozdější východoněmecké narovnání podle Gauckova střihu. A také je dobře na tomto příkladu vidět, jak do této velikosti naše dočasná lustrační pravidla platící na věčné časy - prostě nedorostla.

Pro dnešní Jihoafričany je smíření jedinou cestou do budoucnosti. Stále je dost lidí na jedné i na druhé straně, kteří nemají cestu smíření za nejlepší, jak soudí bílý Jihoafričan žijící v mém sboru. Obřadným pohřbem vyjadřovali bílí i černí touhu po tom, aby národní dohoda a cesta smíření platily. A snesli, že je Mandela teroristou i hrdinou najednou. A nejen on.

Daniel Kvasnička je kazatel Církve bratrské, fotograf a publicista.

Se souhlasem autora převzato z blogu na serveru iHned.cz.