Asi by se rakouský císař Josef II. (1741-1790), známý likvidátor tzv. „neužitečných“, t.j. kontemplativních klášterů, velmi podivil, že po 224 letech se nejen na toto téma mluví, nýbrž se najdou i kandidáti a kandidátky, kteří do těchto řeholí vstupují. A to dokonce z české krve. Jméno “Kartouzská ulice“ v Praze anebo kartouza s kostelem Nanebevzetí Panny Marie ve Valdicích u Jičína, po neúspěšné snaze vymazat historickou paměť národa, naleznou opět svůj pravý obsah. Německý film “Velké mlčení“ o francouzské kartouze, který jsem viděl dokonce dvakrát za sebou, se stává v dobrém slova smyslu jakýmsi „velkým křikem“ a aniž by se o to snažil, je provokací dnešního Evropana. I když v Itálii neměl tento dokument takový úspěch jako v Německu, což je dané extravertní a nepokojnou povahou jižanů, přesto našel velmi pozitivní ohlas zejména v intelektuálních katolických kruzích. Domnívám se, že by mohl být velmi kladně hodnocen především v asijských zemích, kde lidé mají velký smysl pro duchovní ponoření do sebe, tak jak to např. nacházíme v buddhismu.

Měl jsem možnost pobýt necelý týden v italské kartouze Serra San Bruno v Kalábrii. Jednalo se o velké privilegium, neboť kartuziání dovolují pobyt pouze těm vážným kandidátům, kteří projevili vážný zájem do jejich řádu vstoupit. Kandidát nesmí být mladší 18 a starší 45 let. Všechny ostatní návštěvy jsou velmi přísně zákázány. Kartuzián nemá k dispozici rádio či televizi, nesmí psát dopisy, ani telefonovat či mailovat. Jídlo se podává jednou za den, strava je bezmasá a pouze ve svátek a v neděli řeholníci společně obědvají v refektáři. S nejbližšími rodinnými příslušníky se mohou setkat pouze jednou za rok (písemný kontakt je s nimi dovolen). Nejpozoruhodnější je však noční modlitba. Teprve v kartouze jsem pochopil úžasnou krásu žalmů, které zřejmě byly napsány v noci a mají se modlit v noci. Řeholník jde poprvé spát kolem 20.00 hod., vstává o půlnoci a modlí se v kostele v chóru asi tři až čtyři hodiny. Potom jde spát a opět vstává v 7 hod. Není lehké se dostat do tohoto rytmu, avšak z mého pobytu to “noční obcování s Bohem“ mi dalo něco, co se nedá vyslovit...“

Mniši v chorové lavici při modlitbě

Sv. Bruno, který řád založil roku 1084, když psal stanovy pro bratry mnichy, se snažil, aby luk života nebyl přiliš napnut, aby nepraskl, a tak přes přísnost životních pravidel je snaha ve všem zachovat rovnováhu. Proto se pamatuje i na společnou vycházku a dobu, při které se mniši mohou setkat a pohovořit si. Jinak samozřejmě se žije v ustavičném mlčení, kontemplaci a tělesné práci. Většinou se mniši dožívají vysokého věku; dozvěděl jsem se, že jeden z řeholníků dosáhl věku 115 let a přičina smrti byla jeho nešťastný pád z koně... Velkou radost mi způsobila zpráva, že v klášteře v Německu (Kartause Marienau, Bad Wurzach) žijí čtyři čeští kartuziáni ( kněz Michael Maria Roman Frič a bratři Rafael Maria Jiří Stejkoza, Christián Maria Petr Konečný a Franziscus František Valha) a jeden bratr laik se nachází v Itálii (Petr Blažej, Certosa Farneta, Maggiano – Lucca). Kdyby těchto mnichů bylo časem ještě více, zdalipak by se nemohli vrátit zpátky do Valdické kartouzy?

Zvoník

Když jsem kráčel poprvé do dveří kartuziánského kláštera, zmocňoval se mě nepříjemný pocit: najdeš tam lidi možná psychicky nemocné, nevyrovnané, zapšklé, introverzní morouse atd. Zbytečné, jen ztrácíš čas... Co jsem našel? Svět, kde středem všeho je pouze Bůh. A z tohoto středu vychází láska, pokoj, bratrství, pokora, pocit štěstí, schopnost humoru, silná energie, něco těžko vyjádřitelné slovy. A i když se řeholník mnoha věcí svobodně vzdává, přesto je vnitřně silně naplněn: rozhodně to není promarněný život.

Dnes máme u nás v Čechách trapistické mnichy, a kdoví zda zítra to nebudou i kamaldulští či kartuziáni. Modleme se za to, vždyť modlitba je tou největší a nejuniverzálnější silou, kterou nám Bůh dal.


P.S. Hostie, nezvyklé velikosti, na mešní oběť pro moji farnost mi pravidelně pečou a zasílají kartuziánští mniši z kláštera Serra San Bruno v Kalábrii.

Autor je korespondentem Magazínu ChristNet.eu v Miláně. Foto autor.