Papež Lev XIII. a další pokus o smíření s republikou

Pátý díl cyklu předního českého historika o proměnách vztahu římskokatolické církve, státu a evropské společnosti v 19. a 20. století

Historie / Tomáš Petráček / 2. ledna 2014
Papež Lev XIII. a další pokus o smíření s republikou

Lev XIII., vlastním jménem Vincenzo Gioacchino Raffaele Luigi Pecci
Autor: Wikipedia.org

Článek je pokračováním několikadílné série, čtvrtou část naleznete zde.

Napoleon III. respektuje postavení katolíků ve Francii a udržuje vojenský kontin­gent v Římě, který zajišťuje přežití torza církevního státu. Hrůzy pařížské komuny (1870/1871) a následných padesát let třetí francouzské republiky se liší jen mírou proticírkevní agitace a represe ze strany radikálních a socialistických vlád. Církev i nadále odmítá ústy papežů demokracii a republiku jako formu vlády a musí vytr­pět opakovaná rušení klášterů, konfiskace majetků, omezování práv a svobod kato­líků i církve jako instituce. Konfrontace mezi francouzskou republikou a katolickou církví oslabovala obě. Většina francouzských biskupů, kléru i věřících se v těchto podmínkách přirozeně vymezuje vůči režimu a podporuje návrat monarchie, kterou si spojují s přiznivější konstelací ve vztazích mezi státem a církví. Katolíci se tím však dostávají do pozice obyvatel s nepřátelským postojem vůči státu, kteří ve spo­jení s cizí mocí v podobě Vatikánu usilují o změnu režimu.

I když se při pohledu na pontifikát jeho předchůdce i následovníka jeví období vlády Lva XIII. (1878–1903) [30] jako změna paradigmatu či alespoň pokus o něj, přece v základních liniích vykazuje stejné směřování.[31] Kardinál Vincenzo Pecci, zvolený v pokročilém věku jako papež přechodu, se především v poslední dekádě 19. století pokusil o změnu papežské politiky v několika oblastech. Lev XIII. byl po dlouhé době první papež, který měl osobní zkušenost s moderním světem, když jako papežský diplomat působil například v katolické, leč politicky liberální Belgii. Byla to přede­vším tížívá situace papežského stolce, která ho přiměla promýšlet alternativní postoj církve k politickému uspořádání evropské společnosti. Když nastupoval na papežský trůn v roce 1878, byla církev v ostrém konfliktu s Německem, Švýcarskem, Francií či nově sjednocenou Itálií a stát omezoval a redukoval pravomoce církve i v Rakousku­-Uhersku, hlavní katolické mocnosti. Vítězství francouzské republiky jako státního zřízení se přes všechnu snahu monarchistů zdálo být definitivní.

Úspěšně i bez státního dohledu a podpory

Na prahu devadesátých let se papežství ocitne v diplomatické izolaci, kterou se Lev XIII. rozhodne prolomit překvapivým tahem v podobě pokusu o smíření s fran­couzskou republikou. Samozřejmě to není jediná motivace. Přes všechny hrůzy, kterými francouzská církev prošla od doby revoluce, představuje nejživější církev­ní společenství, vždyť právě francouzské diecéze a řády přes všechen státní útlak dodávaly nejvíce misionářů a rovněž v oblasti teologie a duchovního života hraje Francie prim. Navíc tu byla další zkušenost ze života katolické církve v zemích, kde došlo k úplné odluce státu a církve. Na prvním místě jsou to Spojené státy, kde se ve druhé polovině 19. století v podmínkách naprosté nezávislosti na státu a na zá­kladě naprosté svépomoci rozvinula silná, aktivní a rovněž ekonomicky soběstačná katolická církev. Papež tak měl doklad o tom, že i v těchto režimech může církev působit a překvapivě úspěšně se rozvíjet i bez státního dohledu a podpory, bez stát­ního donucování věřících.

Vzhledem k dlouhé tradici konfrontace a vzhledem ke konzervativnímu naladění francouzských katolíků musel Lev XIII. postupovat zvolna a krajně opatrně. Papež byl přesvědčený monarchista, ale zároveň realista, který neignoroval skutečnost, že k žádné změně režimu v dohledné době nedojde. Nechtěl zápasu o restauraci Bour­bonů obětovat samotnou existenci církve ve Francii.[32] Od začátku osmdesátých let proto navazuje diplomatické kontakty, a ačkoli v encyklice Nobilissima Gallorum Gens z února 1884 odsuzuje státní zásahy proti církvi, odmítá také apriorní nepřá­telské postoje proti vládě a státu. Reakce francouzského episkopátu a kléru ukázaly, že doba na smíření ještě nenastala. V roce 1888 v encyklice Libertas papež říká, že „je neodůvodněnou pomluvou tvrzení, že církev hledí s nelibostí na moderní formy politického zřízení a odmítá en bloc všechny objevy moderní doby“.[33] Aféra kolem politického hnutí generála Georga Boulangera vedla k jistému zmírnění antiklerikál­ní nálady republikánských elit a postupně se připravil terén pro politiku ralliement, tedy přijetí republikánského státního zřízení katolíky.

Papež Lev XIII. a další pokus o smíření s republikou

Charles Lavigerie, biskup v Nancy
Autor: Wikipedia.org

Papež musel překonat skutečnost, že velká většina katolíků byla přesvědčenými monarchisty a obráceně. Navíc francouzští katolíci byli vychováni v nedůvěře a od­mítání republiky a církev si nesla řadu bolestných zkušeností. Úkolu připravit půdu se ujal kardinál Charles Lavigerie, velká postava francouzské církve, který v listo­padu 1890 symbolicky přijal ve svém sídelním městě Alžír důstojníky francouz­ského válečného loďstva za zpěvu státní hymny, staré revoluční písně Marseillaise, a pronesl projev, ve kterém prohlásil, že v zájmu národa je třeba ukončit staré spory a přijmout formu vlády, která sama o sobě není špatná. Konzervativními kruhy byl označen za apostatu, většina biskupů nesouhlasila, ostatní čekali na vyjádření Říma.[34]

Ten nechal nejprve vybouřit emoce a až v únoru 1891 poskytl Lev XIII. rozho­vor pro francouzský Le Petit Journal, což tehdy byla bezprecedentní událost. Zde papež prohlásil, že si každý samozřejmě může ponechat svá přesvědčení, ale pokud jde o společenské aktivity, má Francie svoji vládu. Republika je jakožto forma stát­ního zřízení stejně legitimní jako všechny jiné. Několik dní nato vyjde encyklika Au millieu des sollicitudes, kde papež zdůrazňuje potřebnost a nutnost vlády.[35] Lev XIII. rozlišuje mezi formou vlády, která se v čase mění, a její legislativní činností, která sice nemusí být vždy spravedlivá, to ji ale nezbavuje legitimity. Lid je povo­lán, aby legálními prostředky bojoval proti nespravedlivým zákonům. Kvůli obec­nému dobru je ale možné, a dokonce nutné přijmout nové formy státního zřízení.[36]

Papež se úmyslně vyhnul řešení otázky legitimity moci. Katolíci mohou pracovat na změně zřízení, ale nesmějí přitom ohrozit zájmy katolické víry a církve ve Francii.[37] Část francouzských katolíků vzdala s ulehčením zápas o návrat monarchie, ale většina nemohla nový kurz Svatého stolce přijmout. Pochopitelně, vždyť generace zápasů zanechaly hluboké staré i ještě čerstvé rány, a tato republika, s velkým vli­vem zednářů, útoky na církev ve školství, s rozvody a zákazy řeholního života, se právem nezdála být hodna smíření. Republika pro ně nebyla jenom státním zřízením, ale obsahovala celou filozofii, která vede a směřuje ke zkáze náboženství. Odmíta­vý postoj většiny francouzských katolíků včetně kléru vůči nové papežské politice a další proticírkevní zásahy vládních kruhů zhatily tento pokus o smíření mezi círk­ví a republikánskou formou vlády, která by byla založena na vzájemném respektu a vymezení rolí. Větší díl zodpovědnosti na eskalaci nesly radikální politické prou­dy, pro které byl antiklerikalismus jednoduchou a účinnou náhražkou politického programu.[38] Jejich nevůli přesvědčivě dokládá další běh událostí.

Nové možnosti porozumění biblickému textu

Lev XIII. také pochopil hrozivé zaostávání katolické církve v akademické ob­lasti, kterému chtěl čelit jednak větší otevřeností,[39] jednak založením nových aka­demických pracovišť.[40] V otázce biblické vědy, která se tehdy dynamicky rozvíjela v protestantském a nekonfesijním prostředí, otevírala aplikace historicko-kritické metody nové možnosti porozumění biblickému textu. Nové objevy a vědecké tech­niky však kladly také množství otázek, na které dosavadní katolická exegeze ne­dokázala adekvátně odpovědět. Znovu až v poslední dekádě svého pontifikátu Lev XIII. (přes určité „povinné“ retardační prvky) nejenže nechal progresivní katolické biblisty pracovat a tvořivě si osvojit moderní vědecké metody, ale na konci své vlá­dy jim poskytl naprostou podporu založením Papežské biblické komise (1902). Tyto velkorysé kroky přinesly pozoruhodné práce a studie, ale po smrti Lva XIII. se mo­derní katolická biblistika stala jedním z hlavních terčů integristického štvaní a její vývoj se vlastně na dalších čtyřicet let zastavil.[41]

Papež Lev XIII. a další pokus o smíření s republikou

Marie-Joseph Lagrange, roku 1890 založil francouzskou Biblickou školu v Jeruzalémě a roku 1892 vědecký časopis Revue biblique
Autor: Catholicbiblestudent.com

Encyklika Aeterni Patris (1879), která staví dílo Tomáše Akvinského jako vzor pro veškerou církevní filozofii, měla spíše obranný charakter a měla potvrdit domi­nanci římské neoscholastické školy ve vzdělávání duchovenstva. Jistě můžeme dis­kutovat o přínosu novotomistické filozofie, která už od počátku měla v církvi výrazné kritiky. Encyklika však pomohla k tomu, že se alespoň část tehdejších teologů vrá­tila ke zdrojům, k vlastnímu dílu sv. Tomáše, které bylo jakoby ztraceno pod náno­sem komentářů a scholastických manuálů. Aplikace historicko-kritických metod na Tomášovo myšlení, první moderní edice jeho děl, soupisy jeho autentických prací, to vše připravilo půdu pro vznik „nové teologie“ v polovině 20. století. Oficiálně však až do Druhého vatikánského koncilu dominuje neoscholastika.

Snad v jediné oblasti se snaha Lva XIII. setkala s úplným úspěchem. Po deseti­letích, kdy se katolíci na různých úrovních a různým způsobem angažovali v řešení sociální otázky, se vyjádřilo také římské magisterium. Encyklika Rerum Novarum (1891) odsoudila socialismus i liberalismus a vyzvala majitele továren ke spraved­livějšímu zacházení s dělníky. Zároveň vybídla zaměstnance, aby zakládali vlastní konfesijní odbory, ve kterých si církev snažila udržet vliv. Byl to nový pokus o od­pověď na palčivé otázky té doby, který akceleroval rozvoj křesťansko-sociálního hnutí, vznik nových katolických politických stran, odborů a vzdělávacích a charita­tivních hnutí. Vliv na věřící posilovalo i neúnavné vydávání papežských dokumen­tů (čtyřicet šest encyklik za Lva XIII.), které doplňovaly odsudky dobových omy­lů o pozitivně formulované učení v různých oblastech života církve. Encykliky se staly pevnou součástí církevního života a dále zvýrazňovaly papežovu roli v církvi.

Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.



[30] Dictionnaire historique de la Papauté..., s. 1035–1037.

[31] Když v roce 1900 přijelo do Říma na 600 000 poutníků, Lev XIII. zopakoval nárok církve na město Řím. 

[32] Srov. A. Dansette, Histoire religieuse de la France contemporaine, Paris 1965, s. 435; G. Cholvy – Y.-M. Hilaire, Histoire religisieuse de la France comtemporaine 1880/1930, Paris 1986, s. 83–94.

[33] Dansette, op. cit., s. 434.

[34] Viz Dansette, op. cit., s. 450–458.

[35] Paradoxně ve stejné době, kdy Řím odsoudí amerikanismus, především princip, že se má církev přizpůsobit odlišným poměrům nových národů a společností, jakou je např. USA. Srov. P. Colin, L’audace et le soupçon. La crise moderniste dans le catholicisme français (1893–1914), Paris 1997, s. 104–112. 

[36] Srov. Amson, op. cit., s. 251–252.

[37] Srov. Maier, op. cit., s. 155–157.

[38] Viz Sévillia, op. cit., s. 113–154.

[39] Například otevřením vatikánských archivů (1880) a vybídnutím katolických historiků, aby se nebáli říkat o dějinách pravdu, a to celou pravdu.

[40] Uveďme Biblickou školu v Jeruzalémě, univerzitu ve švýcarském Fribourgu, Commisio leonina pro vydávání děl sv. Tomáše Akvinského, katolické instituty ve Francii a další vzdělávací centra.

[41] K těmto událostem si dovolujeme odkázat na naši práci Výklad Bible v době (anti-)moder­nistické krize, Praha 2006 či nověji Bible a moderní kritika. Česká a světová progresivní exegeze ve víru (anti-)modernistické krize, Praha 2011.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jste spokojeni s výsledky voleb?
Ano, bude líp!
10%
 
Ne, ale neuhneme!
70%
 
Komunistům odzvonilo!
4%
 
Klidná síla se Starosty!
13%
 
Pustili jsme je na ně!
3%
 
(Počet hlasů celkem: 350)