Když kněz není panáček, ale skutečný chlap

P. Marek Orko Vácha
Autor: youtube.cz

Na rozdíl od ostatních knížek Marka Orko Váchy, jsem nad tou, která nesla pro mě trochu dryáčnický název Život je sacra zajímavej, dost váhal, jestli ji mám vůbec koupit. Pak jsem se rozhodl, že ji sice zakoupím, ale hned věnuji své kamarádce, která sama sebe ráda označuje za nevěřící, ale Orkovy knížky má skoro všechny. Když pak jsem do ní „pro jistotu“ ze zvědavosti nahlédl a zjistil, že Orko tam má skoro jen samé pár řádkové „štěky“ zatímco Karel Satoria rozsáhlé odpovědi, pokládal jsem celou záležitost za úspěšně vyřízenou. A v tom mě utvrdila i jakási anotace té knihy, kde se hovořilo o tom, že je věnována hlavně kontemplativní modlitbě. Tedy ničemu, co bych v dohledné době mohl provozovat.

Jenomže pak se kolem mne začala množit svědectví lidí o tom, že je ta kniha „skutečně nadchla“. Tak jsem si po jistém váhání koupil tu knihu znovu – tentokrát pro sebe. A přečetl jsem ji skoro na jeden zátah (hodilo se mi k tomu, že jsem právě onemocněl, takže dva dny jsem byl stejně neupotřebitelný pro jiné úkoly). Ta knížka je totiž o něčem mnohem podstatnějším než jen o kontemplativní modlitbě nebo pobytu v trapistickém klášteře. O něčem zcela univerzálním: o tom, jak v životě opravdu potkávat Boha. To je i hlavní motiv úvodní kapitoly (Řekněte nám něco o Pánu Bohu). Klíčem k ní je následující Satoriovo líčení: Až jednou za mnou přišli dva velmi staří lidé. „Pane faráři, řekněte nám něco o Pánu Bohu, potřebujeme sílu a útěchu. Jak se máme modlit, chodíme stále dokola, co to je ‚najet na hlubinu‘.“ Vzpomínám si na ten pocit bezradnosti a zahanbení, nejraději bych je neviděl, sebe neviděl, a chtělo se mi utéci. Tak jsme tam naproti sobě seděli, já něco plácal a oni znovu naléhali: „Řekněte, jak se přiblížit Pánu Bohu….“ Potřebovali pomoc, protože ten kříž, co nesli, byl tvrdej a těžkej. Chtěli vědět, jak to dělám já se svou vírou, kudy se jde k naději, jak se ohřát v Boží lásce. Tehdy jsem si uvědomil: chlapče bacha, něco dost důležitého ti nefunguje….

Cesta k tomu, co nám pak Karel Martin Satoria svěřuje, je nejen zajímavá a plná zvláštního humoru, ale i velmi upřímných vyznání, s jakými se člověk běžně nesetkává. Myslím, že právě odsud pramení to, čím tahle knížka přitahuje čtenáře velice různorodé. Ostatně posuďte sami: Pamatuji se, že jednoho podobně zoufale prožitého dne jsem před nešporami dolezl do kostela, sesul jsem se na kolena, upřel zničeně oči na svatostánek, a aniž tomu šlo zabránit, z úst mi vyšlo: „Není ti to už blbý?“ … Dominující formou mé osobní a intenzivní modlitby ve zmíněné epoše bylo úpění a kňučení. Fakt. Několikrát jsem si vzpomněl na Václava Havla, který vyprávěl, že měl talent zabloudit v lese a vždycky, když se tak stalo, zoufale volal: „Olgóóó!“ Já ve své ztracenosti úpěl: „Kde jsi?!“ To jsem vzdychával, a když jsem byl sám, vykřikoval takřka nepřetržitě. A jednou jsem tam tehdy vykopával pařez po nějakém starém stromu. Jak jsem měl ve zvyku, zase jsem ukecával nebesa: „Kde jsi…“, a najednou poslouchám, co to říkám. Slyším sám sebe, jak povídám: „Kde nejsi“, a zas „Kde nejsi?“. To ti bylo tak zvláštní a byl jsem z toho fakt dost vyjevenej. Od té chvíle mi bylo hloupé vracet se k tomu ohranému „kde jsi?“

Satoriova zkušenost z deseti let v trapistickém klášteře (nejprve ve Francii a posléze i u nás) odhaluje a současně i potvrzuje, v čem je ústřední problém našeho „unaveného západního katolictví“. Ve skutečnosti nevěří v možnost opravdové zkušenosti setkání s Bohem. A proto ani nerozvíjí metody, které by člověka k takovému setkání spolehlivě vedly: Nezpochybňuji, že si náš klášter zachoval důležité vybavení „ateliéru“, ke kterému jej sv. Benedikt připodobňuje, vybavení nezbytné k dílu, kterým je právě ‚prosté nazírání pravdy‘, jak kontemplaci vysvětluje scholastika … Co chybí, je někdo, kdo s těmi nástroji umí zacházet. Mistr, který vysvětlí, jak se ty nástroje berou do ruky, k čemu, k jakému dílčímu úkonu ten který slouží a jak ty dílčí dovedností slouží a pomáhají vejít do další, vnitřní komnaty duchovního hradu, nebo jak umožní překročení další vrstevnice hory Karmel. V tom jsem chtěl nýt vyučen, ale přišel jsem asi o pár století později.

Život je sacra zajímavej
Autor: Kosmas.cz

Právě tím ztrácíme možnost uvádět lidi do skutečného duchovního života, nabízíme jim místo toho ne příliš vábnou směsku ideologie (mnohdy se opírající hlavně o svérázné pojetí křesťanství místního pana faráře), morálky (která rajtuje především na restrikci sexuality) a folkloru (který se míjí se současnou kulturou) – a pak se divíme, že tito zájemci hledají jinde. V lepším případě u zprostředkovatelů tradic východu, v horším u šarlatánů. A Satoria ukazuje ve druhé rovněž rozsáhlé kapitole (Odkud je čin?), o jak praktickou záležitost jde a jak málo jsme zatím v našem běžném západním křesťanství tady za poslední staletí pokročili (na rozdíl od spiritualit východu, kterým jsme tak zcela vyklidili prostor): Jsem přesvědčen, že tady jsme na stopě základnímu motivu, který pudil Tomáše Akvinského rozmontovat člověka v jeho činu na šroubky. Čím vším disponuji jako Boží protihráč, co vše a jak má Dárce u mne k dispozici. Nejde o to psychologizovat, ale objevovat řád svého vybavení. Probudit zájem o to, jak vlastně to duchovno ve mně pracuje, jak je ve službě činu, který je schopen sjednotit mě s Ním.

Z duše mi pak Karel Satoria promluvil vzpomínkou na zkušenost, jež dobře charakterizuje určitý typ zbožnosti, který mi vždycky připadal úplně falešný, nehodný Boha i těch, kteří jej poctivě hledají: Vzpomínám, jak jsem jednoho teologa překvapil, posléze vyvedl z míry a pak naštval, když jsem se, tehdy ještě jako student, dotazoval na fenomén žehnání. Nesnadno jsem mu vysvětloval už jen to, že mi nejde o gesta a formule, ale že mě zajímá, co takovým gestem nebo slovy umožňuji, jaký je účinek, zda a jak to závisí na víře toho, komu se žehná, a toho, kdo žehná, a co „božského“ se zpřítomňuje či aktivizuje a jak je a může být partnerem toho všeho lidská přirozenost. Odpovědí mi byly fráze, které nestály za zapamatování, a někteří přítomní můj dotaz považovali za provokaci. Ne, že by neměli trochu pravdu, ale mne to opravdu zajímalo, a také mne štvalo suverénní „vždyť to musí být každému jasné, ne?“ Někdy si pleteme „pokorné přijetí“ s duchovní leností, zdá se mi.

I ve druhé kapitole se pak oba protagonisté rozhovoru vracejí k ústřední otázce: Jak potkat Boha, jak s ním opravdu zakusit setkání? Jsem si naprosto jistý, že Bůh si s člověkem nechce hrát na schovávanou. Ale to ze mne nesnímá nutnost hledat jej. Klíčem je modlitba. V ní se člověk dozvídá o směru pátrání, říká Karel Satoria a Orko v jednom z mála svých rozsáhlejších vstupů naváže zkušeností, kterou pokládám za velmi výstižný model toho, proč jsme tak málo úspěšní v pokusech druhým lidem zprostředkovat „dotyk s Bohem“: Pronásledovali jsme na Žatecku jednoho opravdu malinkého brouka, který žije jen tam a nikde jinde na světě, váleček český se jmenuje. Váleček proto, že tak opravdu vypadá a je na hranici rozlišitelnosti lidského oka, pouhé tři milimetry dlouhý a jen půl milimetru široký. Maskuje se tím, že sedne na stéblo jednoho speciálního druhu trávy a prakticky není vidět. Dokud nevíš, co máš vlastně hledat, tak ho neuvidíš. Prohledával jsem jednou trs trávy a byl ochoten přísahat, že je prázdný. Někdo musí přijít a prvního válečka ti ukázat. A až pak si oko zvykne, tak je jich najednou všude plno. Napadlo mě tehdy, že to je to, čemu se někdy říká duchovní doprovázení. Tuhle pasáž pak Karel Satoria uzavírá důležitou poznámkou: Modlení a modlitba by neměly vést k představě či stylizování se do běžných komunikačních vzorců. To by bylo velmi zavádějící, protože to budí dojem nějakého rozhovoru. … Bůh nemlčí, nýbrž je ten, který se dává, abych byl, se mnou chce komunikovat víc než kterýkoliv jiný člověk, jenomže, zdá se mi, my to čekáme z jiné strany ….

Na první dvě ústřední kapitoly navazuje trojice kratších kapitolek, které by se daly nazvat „aplikační“. Z každé jsem vybral jeden charakteristický citát Karla Satorii dokumentující, že ani tady knížka neztrácí svůj „tah na bránu“ a praxi nezaměňuje za povrchnost:

Tělo Církve: Spolucítit s církví – to se projevuje především odvahou být Církví, živým a zavazujícím vědomím spolupatřičnosti, spoluzodpovědnosti. Jde-li o moje tělo, musím ho mít na mysli a dbát o jeho růst; vědět o ohroženosti a umět odhalit nemoci. Takto člověk je církví a takto se církev miluje. Není to možné bez opravdového, tedy i kritického zájmu. To ale předpokládá, že vím, jak tyto části mého těla zdravě fungují. Tak nějak se chce projevit církevní duch. Brání tomu problém, který jsem si pro sebe nazval soukromničení. To ohrožení spočívá jednak v uzavírání se takovému vanutí, prostým „nepovolaným vstup zakázán“, ale i tím, že je taková privatizace respektována. … Netransparentnost vnitřního dění a záměrů nejenže je živnou půdou všeho možného i nemožného, ale je neevangelijní, a především zabíjí život projevující se živým zájmem. Královskému kněžstvu, tedy věřícímu pokřtěnému lidu čím dál více vadí, že je v rámci institucionálního rozměru církve vnímán takřka výhradně jako ekonomická základna a konzument hotových jídel. Marně sní o pozvání k účasti na analýze současného stavu, zkoumání možností, hledání východisek, tvorbě dlouhodobé strategie.

Co dělat, abych uměl život?: Když s někým slavím svátost smíření, myslím vždy na to, aby ten člověk, a zvlášť hodně vyčerpaný nebo poraněný, dobře porozuměl, k čemu je znovu pozván: Bůh jako obyčejně přemlouvá člověka, aby mu uvěřil. Aby uvěřil jeho vidění, a ne svým očím…. Otce lidským manýrům naštěstí nenaučíme. Já jsem strašně vděčný za mnoho darů, ale dva mne napadnou jako první. Že jsem přestal kouřit a že jsem uvěřil v Boha posedlého odpouštěním.

Utěsňování, svoboda a Boží vůle: Já to vidím až tak, že Bůh naprosto respektuje má rozhodnutí, a přesto se tím nevzdává prostoru mého činu. Mnohdy lidé hledají stylem: Jaká je Tvá vůle a jak ji já naplním? Ukaž mi, zda si mám vzít Reného, nebo Rudolfa, či jít na golf, nebo vstoupit do kláštera a podobně. „Přece něco Bůh chce!“ řekneš si. Kromě vyloženého zla chce Bůh to, pro co jsem se rozhodl – ale učiněné Jeho silou…. Věřím, že Boží vůlí je, aby můj čin byl udělán tak, aby mně umožnil být (Bohem) obdarován. To jediné jej zajímá. Bůh to myslí vážně, když mi svěřil tento svět, a respektuje svůj záměr natolik, že nevstoupí, když Jej nepřizvu.

A tak vás zvu na cestu, neboť – jak Orko říká v závěru předmluvy: Je to zemité, vtipné, plné radosti a je to návod pro vstup do mystiky, je to cestopis v nejkrásnějším smyslu toho slova. Někoho při tom putování třeba i potěší (nebo poděsí), komu je vlastně tahle knížka věnována ;-)

Recenzi na knihu Život je sacra zajímavej publikoval na stránkách Magazínu ChristNet.eu i Jiří Kos Jirásko