Vzít vážně realitu

Pořad Michaely Jílkové v ČT Máte slovo
Autor: ceskatelevize.cz

Nedávná debata o „církevních restitucích“ (ve skutečnosti by správně mělo být o zákonu, kterým se má provést částečná náprava křivd na církvích způsobených komunistickým režimem) v pořadu Michaely Jílkové Máte slovo v plné nahotě ukázala, proč diskuse na tohle téma u nás zatím nevedou k nějakému posunu v porozumění mezi těmi, kdo tento zákon hájí, a těmi, kterým lidově řečeno „pije krev“. A už vůbec neslouží tomu, aby se většinově odmítaná katolická církev stala pro českou společnost přijatelnější. To docela přesně shrnul dlouholetý předseda Rady pro reklamu a jeden z největších našich odborníků na mediální propagaci Jiří Mikeš, když na dotaz, zda se diváci po zhlédnutí pořadu Máte slovo na téma církevních restitucí mohli v chápání problematiky někam posunout, lakonicky odpověděl. „Vůbec, to v žádném případě.“

Vidím tři hlavní důvody toho, proč to tak dopadá:

1. V té debatě se prolíná několik rovin, z nichž každá by vyžadovala specifický přístup ze strany církví. Pokud se to nerozlišuje, snadno se stane to, co jsme právě viděli tentokrát: vedle sebe v jedné linii jako „parťáci“ se ocitli Antonín Vaněk, předseda občanského sdružení Humanističtí ateisté, pro kterého je církev jen banda zlodějů a lhářů, a psycholog Jeroným Klimeš, který by za jiných okolností určitě proti Vaňkovým názorům ostře vystoupil, a sem se dostal proto, že přijetím tohoto zákona se (nejen podle něj) dál zhoršuje postavení církví ve společnosti. Takže v dalším se pokusím ty roviny rozplést.

2. Nevzdělanost současné české společnosti zejména v oblasti humanitních věd, příkladně historie. Dobře to dokumentovala jedna žena z publika, která svůj útok na církev podložila příznačným argumentem: „Vždyť každý přece něco známe z dějepisu.“ Ano, právě, že „známe“ – co se týče úlohy církve v dějinách (ale nejen církve) ve skutečnosti běžný Čech dneska neví skoro nic. V komunisty řízené škole se toho víc dozvěděl o starověkém Egyptu než o tom, jaká byla cesta církve (církví) dějinami. O tom by se dalo psát dlouho (například na téma naší novodobé historie), ale teď o tomhle přímo psát dál nebudu, protože mi mnohem víc leží na srdci ten bod třetí.

3. Ti, kteří na veřejnosti hájí církev (přesnější by bylo „církve“, ale reálně se to všechno vztahuje v drtivé většině na mou církev římskokatolickou, a proto se nadále budu věnovat jen jí) proti útokům v souvislosti s tímhle zákonem, neberou příliš vážně reálnou situaci, v jaké tohle všechno skutečně probíhá. Tedy že dlouhodobě se důvěra v církev pohybuje pod 30 %, že v souvislosti s „navrácením majetku“ je podpora ve společnosti ještě nižší, že tenhle zákon je – bohužel právem – spojován s nejvíce nenáviděnou vládou, kterou jsme tu měli a která ho protlačila i hlasy poslance Pekárka, krátce nato obviněného z masivních podvodů. A to všechno v kontextu oné výše zmíněné nevzdělanosti. Zkrátka v téhle výchozí pozici nemůže automaticky obstát ani tak silný obhájce, jakým bezesporu Tomáš Holub je.

V následujícím tedy projdu ty hlavní roviny sporu a pokusím se ukázat, čím by mohli obhájci katolické církve přispět k tomu, aby se zvýšila pravděpodobnost lepšího přijetí nejen té nešťastné záležitosti „restituční“, ale i samotné katolické církve v naší společnosti. Samozřejmě, že si za to nejspíš vysloužím kritiku těch, kteří jsou přesvědčeni, že je správné, aby nás „svět nenáviděl“, protože kromě nás jsou vlastně všichni peklu propadlí. Já přitom nikterak nezpochybňuji, že jsou hodnoty, které musíme hájit zcela neochvějně, a situace, kdy tak musíme činit i za cenu „nenávisti světa“. Jen jsem přesvědčený, že v souvislosti s majetkem musíme být zvlášť opatrní, abychom si tu nenávist nevysloužili právem.

Církve jsou v lepším případě neužitečné, v horším přímo škodlivé

Tohle je stanovisko skoro dvou třetin lidí u nás (viz poslední výzkum STEM z prosince 2013). Dřív, než to paušálně odmítneme jako produkt komunismem „vymytých mozků“, bychom si měli přiznat minimálně dvě skutečnosti: že důvěra v církve poklesla v celé západní společnosti, tady i tam, kde žádný komunismus nebyl, a že jsou četné případy v dějinách působení církve, které jsou nehajitelné a za které se Jan Pavel II. právem omlouval při slavném Mea culpa o Popeleční středě roku 2000. My jsme přece schopní uznávat, že církev je nejen svatá ve své Hlavě (kterou je Kristus, nikoliv papež), ale i hříšná – v nás všech, kteří se k ní připojujeme ve své hříšnosti (minimálně každou neděli přece vyznáváme, že často hřešíme myšlením, slovy i skutky a nekonáme, co máme konat). Doplácíme prostě na to, že jsme zatím nebyli schopni z katolické pozice ono mea culpa účinně promítnout do našich vlastních českých dějin. V nich sice slovy Františka Palackého katolická církev po dobu bytu svého učinila víc dobrého než zlého, ale právě musíme mít onu poctivost a odvahu uznat i tu temnou stránku působení naší církve. Ostatně většinou na něj dopláceli samotní křesťané – ať už jiného vyznání, nebo samotní katolíci. Pokud se o tom chce někdo přesvědčit a neztrácet moc času, může si k tomu přečíst mou knížku Cena věrnosti o pozadí mučednické smrti 14 pražských františkánů.

Katolická církev nabyla majetek nespravedlivě

Ti, kteří to tvrdí, semelou kde co – pobělohorské zábory, upalování čarodějnic, strašení lidí peklem, násilí a krádeže. Ale víme my opravdu, jaký je původ toho majetku? Já jsem něco na to téma četl v publikaci O církevním majetku od bývalého ekonoma ČBK Mojmíra Kalného z roku 1993, ale to je zoufale málo. Obecně říkáme, že vznikl hlavně z darů, sbírek a patronátů. Také připomínáme, že za Josefa II. byla podstatná část církevního majetku „zestátněna“. Jenomže to, co by bylo potřeba, je skutečný výzkum alespoň nějaké reprezentativní části toho majetku, kde by se  opravdu prokázalo, jak vzniknul. To, co je kupříkladu uvedeno na stránkách zřízených ČBK a věnovaných tomuto tématu Služba veřejnosti, je bohužel naprosto nedostatečné. Zadání takového výzkumu by mělo být jednou z prvních věcí, které nyní budou uskutečněny z právě obdržené první splátky. Ostatně ve srovnání s tím, kolik každoročně platí ŘKC na opravu a údržbu památek (900 milionů Kč), by to byla naprosto zanedbatelná částka.

V únoru 1948 už církev žádný majetek nevlastnila, jen spravovala

Tady nestačí se jen odvolávat na rozhodnutí Ústavního soudu. To je sice podstatné z hlediska současného práva, ale je třeba jít namáhavější cestou, kterou naznačil v onom pořadu ekonom Církve československé husitské: Církevní majetek byl zvláštním případem majetku veřejného (protože církev byla pokládána za veřejnou právnickou osobu), který měl pro sebe určený speciální režim, jež ale nerušil samotný institut vlastnictví. Častokrát používané tvrzení, že veřejnoprávní charakter církevního majetku znamenal, že jde o majetek státní, je typický zjednodušující omyl, kdy se pomíjí existence nestátních veřejnoprávních institucí (například v SRN je výsadou uznaných církví, že mohou být považovány za veřejnoprávní korporace, aniž by to jakkoliv zpochybňovalo jejich vlastnictví a partnerství vůči státu). Církev by se neměla drát o to, že její majetek má soukromý charakter, nýbrž by se měla docela hrdě hlásit k tomu, že má povahu majetku nestátního, ale veřejného. Vždyť právě chce jím sloužit veřejnosti.

Církev nebude schopná s tím majetkem dobře nakládat

Tady dřív, než začneme vykládat, jak díky tomu majetku zmnohonásobíme pomoc společnosti, bychom měli dát na vědomí české společnosti dvě věci:

• jak vypadá skutečné hospodaření katolické církve na úrovni státu i diecézí včetně průhledné výsledovky zahrnující všechny příjmy i vydání v členění, které je standardní pro celostátní neziskové organizace; bez toho k žádnému růstu důvěryhodnosti církve nedojde; zatím do dělají jen pražská a hradecká diecéze;

• co obsahují ony „strategické plány“, které už měly mít vypracovány všechny diecéze a které jistě obsahují jak reálnou vizi toho, čím může církev skutečně české společnosti sloužit, tak také realistické ekonomické plány, z nichž bude patrné, kde se na tuto činnost opravu vezmou prostředky; to co otevřeně nedávno sdělil svým farníkům biskup František Radkovský (a co konec konců odpovídá i mým výpočtům a úvahám), signalizuje, že to žádná sláva ve skutečnosti nebude. A to by bylo třeba vědět včas a zdokladovaně to veřejnosti nabízet.

Církev má být chudá

Pokud se podaří to, co jsem napsal v předchozích řádcích, bude se i mnohem lépe čelit licoměrným výtkám, že zatímco papež František vyzývá k tomu, aby církev byla chudá pro chudé, my se u nás dereme o majetky. Na podkladě toho se účelněji povede debata, co to v našich poměrech znamená. Zda to, že církevní „zaměstnanci“ budou chudí – tedy podprůměrně placení? To je už nyní standard. Že nebude na personál ve školách, nemocnicích, charitách a hospicech? To si opravdu někdo přeje? Nebo že nebude na údržbu památek, kostelů far a jiných objektů, které církev využívá ke službě ostatním? Tam je totiž ono hlavní břemeno, zatížené dluhem mnoha desetiletí chátrání, které by vyžadovalo každoroční několikamiliardové dotace, nemá-li trvale docházet k jeho ničení.

Jako člen rodiny sv. Františka z Assisi jsem pro chudou církev všemi deseti. Ale musíme si otevřeně říct, co taková chudoba bude znamenat. Zatím se o tom takhle nedebatuje, jen se to z jedné strany používá jako klacek proti církvi a z druhé se to odráží tím, že církev ke službě společnosti majetek potřebuje. Když budou na stole jasná čísla, bude se ta služba společnosti i reálná chudoba církve prokazovat mnohem přesvědčivěji.

Jiří Zajíc je publicista a pedagog.