Seznamka
Kyjev, v popředí Vydubycký monastýr
Autor: Wikipedia.org / Volodimir Levčuk / Wikimedia Commons
Zpravodajství českých médií z Ukrajiny není právě nejlepší. Sekulární média nechávají bez povšimnutí roli, kterou v tamějším dění hraje křesťanství. Před pár dny se v nich také objevila zpráva, že se demonstrace „začínají“ šířit z Kyjeva i do jiných měst, i když například v Ivanofrankovsku se obrovské demonstrace konaly už začátkem prosince. Právě Ivanofrankovsk, jedno z center dnešní proevropské revoluce na Ukrajině, je od roku 2010 sídlem Habsburské nadace, založené nejstarším synem posledního následníka rakousko-uherského trůnu s cílem pečovat o bohatou kulturní tradici někdejší Haliče.
Dnešní ukrajinský stát je naneštěstí nesourodým konglomerátem oblastí s různou historickou tradicí a navzájem neslučitelnou politickou kulturou. Ti, kteří říkají, že režim prezidenta Janukovyče vzešel z „demokratických voleb“, opomíjejí skutečnost, že si jej zvolila výhradně poruštěná východní část Ukrajiny, zatímco západní část s ním nikdy nechtěla mít nic společného.
Ukrajina byla vždy „nešťastnou zemí“, jak konstatuje i Ukrajincům ne právě nakloněný polský spisovatel Sienkiewicz v románu Ohněm a mečem, odehrávajícím se v sedmnáctém století. Tehdejší obyvatelé Ukrajiny neměli v sevření mezi Poláky na západě, Rusy na východě a Tatary i Turky na jihu šanci na klidný a svébytný život. Vrchol neštěstí ovšem svému lidu přinesl jeho vůdce Chmelnickij, když se roku 1654 poddal ruskému carovi. (Solženicyn v Souostroví Gulag vzpomíná na své ukrajinské spoluvězně z lágru, kteří si výročí této události připomínali jako den národního smutku...)
Roku 1667 byla Ukrajina rozdělena mezi Rusko a Polsko, přičemž hraniční čáru představovala řeka Dněpr. Když koncem osmnáctého století postihlo rozdělení i Polsko, Rusové ovládli i většinu ukrajinských území na pravém břehu Dněpru – s výjimkou Haliče a Bukoviny, které se staly součástí habsburské monarchie. (Už od nepaměti byla její součástí, respektive součástí Uher Podkarpatská Rus, dnes nazývaná Zakarpatskou Ukrajinou.)
Rakouský liberální režim umožnil v druhé polovině devatenáctého století rozvoj ukrajinského národního hnutí, zatímco v ruské části Ukrajiny probíhala zuřivá rusifikace spojená se zákazem ukrajinštiny (1876).
Strašná situace Ukrajinců dosáhla svého vrcholu po rozbití habsburské monarchie a přeměně Ruska v Sovětský svaz, který na Ukrajině (v „obilnici Evropy“!) rozpoutal několik hladomorů. Při největším z nich v letech 1932–1933 umřelo podle různých odhadů hladem 2,5–5 milionů Ukrajinců. Právě zde má své kořeny dnešní situace na ukrajinském východě, kde byly v době hladomoru domovy milionů o život připravených Ukrajinců osídleny Rusy.
Nezávislosti se Ukrajina dočkala až po rozpadu Sovětského svazu, i tehdy však šlo o nezávislost spíš jen formální. U prezidentů typu Leonida Kučmy či dnešního Viktora Janukovyče bylo vždy nejisté, zda jsou reprezentanty Ukrajiny vůči Rusku, anebo ruského impéria vůči Ukrajincům. U obou se navíc podle všeho jedná o pachatele kriminálních zločinů: Janukovyč za ně byl už v mládí opakovaně odsouzen a Kučma je velmi důvodně podezřelý z toho, že roku 2000 nařídil zavraždění nepohodlného novináře Georgije Gongadzeho. Tento statečný muž působil ve Lvově, někdejší metropoli habsburského Haličského království.
Roku 2004 Janukovyč „znovu zvítězil“ ve zfalšovaných prezidentských volbách, ale ukrajinští demokraté a Evropané se jej zbavili po heroickém vzepětí západu země v „oranžové revoluci“. Ne ovšem natrvalo. Začátkem roku 2010 se znovu ukázala již zmíněná neslučitelnost politických kultur obou částí ukrajinského státu (západní a ruské) a Janukovyč se zásluhou druhé z nich vrátil k moci.
Když koncem loňského roku Janukovyčova vláda promarnila poslední šanci dokázat, že není pouhým místodržitelstvím ruského „cara“, následovaly dobře známé události, při nichž hroutící se režim proti proevropské revoluci zasahoval se vzrůstající brutalitou. Je ovšem pravda, že i původně čistě nenásilné proevropské hnutí bylo posléze pošpiněno násilnými radikály či provokatéry.
Zde je třeba zmínit roli ukrajinských církví, které vesměs vystupují ve prospěch svobody a nezávislosti zároveň proti jakémukoliv násilí. V posledních dnech například jeden ze symbolů ukrajinského dění představuje fotografie pravoslavných kněží, stojících mezi demonstranty a policisty a modlících se za mír. Mezi ozbrojené síly na straně jedné a protestní shromáždění na straně druhé se postavili i mnozí zástupci jiných církví (například pastor kyjevské luterské farnosti Ralph Huska). K ekumenickým modlitbám se spojili představitelé Ukrajinské pravoslavné církve náležející pod kyjevský patriarchát, Ukrajinské řeckokatolické církve, římští katolíci, luteráni a někteří baptisté.
Zvláštní zmínku zasluhuje hlava Ukrajinské řeckokatolické církve, arcibiskup Svjatoslav Ševčuk, jenž hraje velmi významnou roli v dnešním ukrajinském dění, odsuzuje násilí ze strany bezpečnostních sil a zároveň zdůrazňuje, že na násilí nelze odpovídat násilím. Šestého ledna letošního roku, kdy pravoslavní a řeckokatolíci slavili Vánoce, obdržel Ševčuk od Janukovyče dopis, v němž mu prezident pohrozil zákazem Ukrajinské řeckokatolické církve. Pro řeckokatolíky (nejen) na Ukrajině je to děsivá připomínka poválečné doby, kdy byla jejich církev zlikvidována stalinským režimem a její biskup bl. Teodor Romža zavražděn NKVD. I v roce 2014 na Ukrajině dochází k fyzickým útokům na nepohodlné osobnosti a arcibiskupu Ševčukovi by se mohlo stát něco podobného… Ševčuk za této situace odmítl upustit od přítomnosti své církve mezi lidmi toužícími po svobodě a konstatoval: „Naše církev vždy byla a navzdory všem hrozbám zůstane věrna poslání, které jí pro budoucnost svěřil Kristus Spasitel.“
Zajímavé je i to, že Ševčuk, představitel církve východního obřadu, která za svou hlavu uznává papeže Františka, měl právě k Jorgemu Bergogliovi velmi blízko v době, kdy před svým návratem na Ukrajinu působil jako biskup v Buenos Aires. A že dějiny jím vedené Ukrajinské řeckokatolické církve jsou spojeny mimo jiné s érou habsburské monarchie, v níž byla roku 1649 užhorodskou unií vyhlášena řeckokatolická církev Rusínů v tehdejších habsburských Uhrách.
