Seznamka
Svazek StB
Autor: Archiv bezpečnostních složek
Lustrační zákon se narodil v letech 1991 a 1992. Porodila jej pochopitelná snaha ochránit výsledky Sametové revoluce roku 1989. Nikomu není možno nic zazlívat. Protože jsme zvolili formu státní správy lidského svědomí, sklízíme ovoce nedokonalých či zčásti zničených archívů. Autority jsou vždycky ovlivnitelné, také proto jsou někteří čistí jako bílý sníh, ač si je pamatujeme v akci pro režim. Jiní se soudí oprávněně či vypočítavě. Někteří se smějí, protože našli způsob, jak všechna ustanovení lustrační normy obejít. Pokusy neprodloužit či zrušit zákon naznačují nejenom odpor proti zákonu, ale také chybějící spravedlnost. Lustrační zákon se měl dávno proměnit v účinnější metodu zkoumání minulosti.
Nezrušit, ale proměnit? A jak? Současná verze je zcela závislá na správcích archivů represivních složek minulého režimu a je absolutně nezávislá na svědomí těch, kteří svou aktivitou přispěli bezpráví a útlaku. Výrazněji řečeno, žádná verze zákona nezabrání vlivu minulosti. Je to totiž naše společná minulost a jen někteří se v ní svými skutky zapsali tam, kam neměli. Farářskou odbočkou: Bůh podle Bible píše knihy života a smrti a nikomu do nich před koncem tohoto světa nedovolí nahlížet, protože ten zápis tam či onam sám o sobě ničemu nepomůže. Na konci všeho budou knihy otevřeny…
Změna myšlení, proměna zákonných úprav by se dala trochu opsat podle německých zkušeností. Ne, že bychom o nich nevěděli. Joachim Gauck byl od začátku devadesátých let zván do České republiky a dostatečně popsal způsob, ve kterém se na každého samozřejmě ví, ale nepoví. V německé verzi dostává zájemce o veřejnou funkci možnost mluvit. A pouze tehdy, pokud kandidát zapírá a zatlouká, mlží a rozmývá barvy, pak se teprve vytahují zápisy, které uchazeče o veřejné služby usvědčují a zneschopňují pro práci pro veřejnost. Lhal jednou a v zásadních věcech, bude lhát znova a zase. Pokud mluví, je možné s ním pracovat, protože zná a nepopírá svou minulost. Zatímco náš dnešní prezident nabízí redukci lustračního zákona mírou zavinění, tedy tím, zda skutečně dotčený udával, je naopak třeba odlišovat spolupracovníky minulého režimu podle míry jejich vlastní reflexe. Tedy tím, jak o sobě a své práci mluví. Pokud se bez uzardění hájí, jak chránili hranice socialistického Československa, víme přece okamžitě svoje. Když tvrdí, že všichni jednali stejně jako on a všem šlo jen o rodinu a klidný život, je jasno. Pokud někdo tvrdí, že do struktur totalitní strany vešel proto, aby nemusel opustit svou milovanou specializaci, pak také víme, s kým je ještě dnes nebezpečné jakkoliv spolupracovat.
Po represi před listopadem 1989 jsme lustračním zákonem pokračovali v represi po Listopadu. Lidské svědomí a možnost sebehodnocení nahradily pochybné lidské soudy. Nalakovali jsme každého, kdo dělal v komunistických vládách, jako bezcenného. Ale mezi takovými představiteli minulého režimu byli schopní národohospodáři, které revoluční nadšení nedokázalo vyplodit. Ocejchovali jsme lidi podle povrchních znaků. A stejně jako jsme po druhé válce vyháněli každého, kdo vypadal a mluvil německy, zbavili jsme se kvalitních lidí po roce 1989.
Ale největšího zla se dopouštíme na společnosti. Že je ještě čas na změnu stylu, naznačuje mapování příběhů sdružením Post Bellum, které dává hlas těm, kteří trpěli, a vzápětí se ze své slabosti či jiných důvodů stali utlačovateli. Sami o sobě mluví, pravda, jen někteří. Tato svědectví dohání to, co zákon neuměl.
Daniel Kvasnička je kazatel Církve bratrské v Říčanech, fotograf a publicista (např. iHned.cz).
Články v rubrice Areopág vyjadřují osobní názory autora.
