Seznamka
Ilustrační foto: mapa římskokatolických diecézí v České republice
Autor: Wikimedia Commons / Creative Commons
V archivu Biskupství plzeňského se již deset let tiše snáší prach na dokumenty Plenárního sněmu katolické církve. Podobně jako na všech dalších českých a moravských biskupstvích a na mnoha farách. Na mnoha farách a ve většině domácností již dokumenty dávno skončily v kontejneru nebo v kamnech. Po sněmu toho v českomoravské církevní provincii moc nezbylo. Nejsmutnějším výsledkem je pachuť několika desítek, snad i stovek aktivních účastníků sněmu, především z řad laiků, jejichž aktivita klesla přiměřeně s aplikací závěrů sněmu do církevního provozu.
Dokumenty církevního sněmu v posledních letech suverénně převážily stohy dokumentů souvisejících s církevními restitucemi. Zpravodaj plzeňské diecéze a další církevní zpravodaje, Katolický týdeník a veškerá další média, včetně internetových, včetně Christnetu, věnovaly tématu církevních restitucí nepoměrně více papíru, prostoru a času, než sněmu. Majetková nevyrovnanost, na rozdíl od sněmu, úspěšně přitáhla a dlouhodobě drží pozornost i všech sekulárních médií.
Většina biskupů a mnozí kněží se intenzivněji vyjádřili, vyjadřují a zřejmě ještě budou vyjadřovat k restitucím více než ke sněmu, jeho závěrům a dopadům do života diecézí. Téma restitucí se biskupům dokonce podařilo vysvětlit papeži Františkovi při nedávné návštěvě Ad limina, zdali hovořili o ohlasech českomoravského koncilu jsme se nedozvěděli. Téma majetku je tedy živé, mnohotvárné, na široké platformě, s papežským požehnáním – a přesto je jím je nezanedbatelná část věřících i nevěřících již unavena, otrávena (lidově řečeno zpruzena).
A do této atmosféry píše biskup František svůj otevřený list, ve kterém témata sněmu i téma nemajetnosti znovu otevírá.
(Pro pořádek dlužno poznamenat, že František – biskup plzeňský - napsal svůj list Credidimus caritati 28. října 2013, tedy o měsíc dříve, než František – biskup římský, svůj list Evangelii Gaudium, ve kterém na první část Radkovského dopisu v několika bodech odpovídá. Tehdy ještě nic nevěděl o restitucích, po návštěvě biskupů ad limina bychom se mohli dočkat i od papeže návodu na jejich řešení.)
Atmosféra, do které plzeňský František psal na podzim svůj otevřený list, ještě zhoustla. Diskusi o restitucích, které je polovina listu věnována, přiostřila nová vláda i Tomáš Holub s Michaelou Jílkovou. Zamrzlou diskusi o krizi kněžství a problémech pastorace, kterou mírně rozproudila provokativní kniha kněží Váchy a Satorii, snad dále posune Havlíčkobrodský skandál. Takže i na první část svého dopisu dostává biskup Radkovský odpověď z vlastních řad, od kněží i od papeže.
V této husté atmosféře prosí stárnoucí biskup, rok před svou rezignací, své věřící o radu, o názor, o diskusi. Který jiný biskup by si to troufl? A který jiný biskup by dostal dopis od více než stovky svých věřících.
Biskup František opět projevil svoji komunikační a manažerskou odvahu. Ty mu nikdo nemůže upřít od začátku jeho episkopátu. Ve svém dopise odvážně a smutně konstatuje, že v diecézi za dobu její existence klesl počet praktikujících věřících o čtvrtinu. Skromně však mlčí o tom, že především díky jeho aktivitě vzrostl o čtvrtinu počet kněží. Západní Čechy nejsou líhní kněžských povolání, ale biskup dokázal do diecéze přitáhnout kněze nejen z Polska, ale i z Itálie a Francie. V diecézi dnes statisticky připadá na sto praktikujících křesťanů jeden kněz, který má k dispozici jednoho profesionálního pastoračního asistenta. Takový luxusní servis mají v Česku snad jen věřící v diecézi Litoměřické.
V nedostatku kněží tedy asi problém nevězí, i to se lze v listu dočíst. Problém bude tedy spíše v jejich kvalitě, motivacích, pracovním nasazení, laik by řekl - v personalistice. Stejně jako jiným biskupům i Mons. Radkovskému doneslo v uplynulých letech několik kněží svoji výpověď. Bohužel většinou kněží oblíbených, vzdělaných a schopných. Stejně jako v jiných diecézích biskup pár problematických kněží přeložil (laik by řekl uklidil) na méně riziková místa. Opravdovou výpovědí však ve svém dopise biskup hrozí laikům. Z aktuálního kontextu by mohlo vyplývat, že postavení mimo službu se dočkají pouze ti kněží, na které skandálním způsobem praskne jejich kriminální chování.
I v této atmosféře však biskupovi chodí od jeho věrných a stále aktivních věřících desítky dopisů. 91 dopisů (pod některými je však podepsáno více věřících či celé skupiny) přišlo v prvním kole (z toho jen 4 od kněží). 91 dopisů reprezentuje přinejmenším 1 % aktivních účastníků bohoslužeb, dalo by se tedy říct, representativní vzorek populace. V dalším kole postupně přichází zápisy z farních a komunitních shromáždění a následovat budou zápisy z vikariátních besed, přesně tak jak to nařídil („určil“, „pověřil“) biskup.
Ten samozřejmě všechny dopisy a zápisy číst nestihne. To už ale v jeho dopise řečeno není; ani to, že se jimi bude zabývat staronová diecézní pastorační rada a stará biskupská rada. Tedy kněží a laici, z nichž mnozí jsou dlouhá léta pracovně, existenčně i kariérně svázání s biskupstvím. Kolik věřících by věnovalo čas energii psaní dopisu těmto orgánům? Milují věřící na západě své kněze, vikáře a diecézní orgány stejně jako svého současného biskupa? A budou toho nového milovat podobě?
Po farních a vikariátních diskusích bude následovat diecézní fórum, praví se v dopise. Logicky z něj vzejde nějaký dokument. Pár měsíců poté podá biskup rezignaci. A za dalších pár měsíců začne na dopisy aktivních věřících, na zápisy z diskusí i na závěrečné dokumenty uložené v diecézním archivu tiše sedat prach.
Autor vystudoval ekologii a po revoluci teologickou fakultu v Č.Budějovicích. 20let pracoval v sociální oblasti především s rizikovou mládeží, bezdomovci a vězni (z toho 10let jako zaměstnanec církve). V současnosti se živí prací v lese a učí se kamnářem. Žije poblíž trapistického kláštera Nový Dvůr.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
