Doba císaře Karla IV. a husitství jako „přepálená“ christianizace, anebo příliš úspěšná inkulturace?

Specifické rysy českých církevních dějin středověku a novověku

Historie / Tomáš Petráček / 21. února 2014
Doba císaře Karla IV. a husitství jako „přepálená“ christianizace, anebo příliš úspěšná inkulturace?

Karel IV. klečící před Madonnou, část votivního obrazu arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi
Autor: Wikipedia.org / Národní galerie v Praze

Článek je součástí třídílné série, první díl naleznete zde.

Za vrcholné období dějin českých zemí je právem považována vláda císaře a krá­le Karla IV. ve třetí čtvrtině 14. století. České země, které stále ještě těžily ze své stříbrné konjunktury, se dotáhly mezi civilizačně nejvyspělejší země Evropy. Vznik univerzity a sítě škol, početné, bohaté a náročné vrstvy vzdělaných laických elit, pří­chod nových městských řádů františkánů a dominikánů a jejich rozvoj, zakládání no­vých klášterů a kapitul, to vše svědčilo o dobře a důkladně provedené christianizaci země a inkulturaci křesťanství do národních kultur českých zemí. Jen ve 14. století vzniklo v českých zemích několik překladů Bible do češtiny a několik, včetně toho nejstaršího, do němčiny. Nikoli náhodou se císař Karel vědomě hlásil k cyrilometo­dějské tradici, obnovil slovanskou liturgii v nově založeném klášteře Na Slovanech (Emauzy) a stejně intenzivně se hlásil k přemyslovskému dědictví v kultu svatého knížete Václava, věčného knížete české země. Stavby nových velkolepých kostelů ve městech jako Praha či Kutná Hora – a mohli bychom uvést desítky dalších – jen vnějškově vyjádřily deklarativně křesťanský ráz země.

Tento dynamický rozvoj nicméně měl své stíny. Příliš rychlé tempo civilizačního rozvoje, můžeme dokonce mluvit o přepálení tempa, vyvolal tenze, které pozdější krize umocnily a znemožnily jejich vyřešení jinak než krvavou náboženskou bouří. Kdyby nedošlo k oslabení společenského řádu a hodnot v důsledku velké morové epidemie v druhé polovině 14. století, která do českých zemí přišla sice opožděně, ale dosti intenzivně právě v době, kdy na trůn nastoupil slabý panovník, syn velké­ho císaře, Václav IV., mohly by se české dějiny ubírat jinými cestami. Ale to se již ocitáme mimo rámec historické vědy. Co se tedy stalo?

Nové bohatství měšťanů královských a poddanských měst a kvalitní síť církví spravovaných škol včetně univerzity vyprodukovaly novou vrstvu vzdělaných lai­ků.[4] Tito lidé, kteří již měli k dispozici překlady evangelií do národních jazyků, měli oproti venkovské populaci obrovské, až nelidsky náročné (antropologicky nerealis­tické) požadavky na kvalitu života a služby církevních představitelů. Olej do ohně přiléval i zástup nezaměstnaných kleriků, tzv. kněžský proletariát, který nenacházel uplatnění, ale dokázal formulovat evangelijně inspirovanou radikální kritiku stáva­jícího stavu. Svým christianizačním úspěchem předchozích desetiletí a staletí si tak církev vychovala muže, kteří vyvolali krizi, kterou běžně v historiografii nazývá­me reformací před reformací, fenomén, kdy se poprvé velká část jednoho národa a teritoria jedné země (část národa i země zůstala přece jen věrná katolické církvi) vymezila v odporu vůči katolické církvi a papežství, tento odpor měl úspěch a pře­trval přes dvě staletí.

Doba císaře Karla IV. a husitství jako „přepálená“ christianizace, anebo příliš úspěšná inkulturace?

Upálení mistra Jana Husa vyobrazené v Jenském kodexu z druhé poloviny 15. století
Autor: Nm.cz

Příliš úspěšná christianizace?

Husitství[5] jsme označili za až příliš úspěšnou christianizaci ze dvou důvodů. Zaprvé by k husitství nemohlo dojít, kdyby místní církev nevytvořila síť škol, kdy­by její kázání a katecheze a vůbec všestranný náboženský, intelektuální a duchov­ní rozvoj nebyl tak úspěšný, že se evangelijní nároky staly normou, které církevní instituce a jejich služebníci nemohli dostát. Díky zbožným odkazům, testamentům a darům byly církevní instituce jednak příliš početné, jednak soustřeďovaly jednu třetinu pozemkového vlastnictví českých zemí, což snadno vyvolalo závist šlech­tických vrstev, které radikální husitství pochopily jako konceptuální nástroj, jak se zmocnit církevního majetku a příliš sebevědomou a mocnou církev si podřídit, tak jako tomu bylo v předchozích staletích v době před emancipačním zápasem církve.[6] Jistě nemohly tušit, že tím rozpoutají krvavou, přes dvě desetiletí trvající občanskou válku, která české země civilizačně a kulturně nesmírně poškodí.  

Druhým důvodem je prolnutí věci křesťanství, reformy církve a konkrétního ná­roda. Ozývá-li se ve středověku volání po reformě církve – a slyšíme ho prakticky neustále –, myslí se tím reforma společnosti, církve a státu zároveň. Husitství je je­den z prvních momentů v evropských duchovních dějinách, kdy se objeví mesián­ský komplex vztažený na celý národ. Ideologové husitské revoluce vytvořili takový koncept národa, který je Bohem povolán díky tomu, že nejlépe pochopil evangelium, aby vedl ostatní národy a obecnou církev k reformě. Na jeho víře a jeho prosazová­ní reformy (pravdy Boží) záleží spása celé univerzální církve. Důsledkem je bezo­hlednost vedení boje, neústupnost ve vyjednávání a neschopnost uzavřít kompromis dříve než po čtvrt století trvající devastující válce.

Příliš úspěšná christianizace? Spíše bychom měli mluvit o nezvládnuté christianizaci, která nabrala nežádoucí směr vývoje k militantní a nesnášenlivé sektě, jíž sa­mozřejmě nemůžeme upřít ani vojenskou zdatnost, ani jisté strhující charizma obě­tavosti a nezištnosti, které je podobným hnutím vlastní a které je zaplaceno vysokou mírou fanatičnosti a dlouhodobé neudržitelnosti. Následující desetiletí dějin země „dvojího lidu“, a tím není v 15. a 16. století míněno soužití Čechů a Němců, ale ka­tolíků a kališníků, bylo ve znamení trvajícího konfliktu o získání převahy v zemi. Od kutnohorského náboženského smíru roku 1485 však došlo díky elitám k unikát­nímu fenoménu: dohodě, že obě strany rezignují na mocenské a vojenské vyřešení náboženského rozdělení země a na snahu sjednotit zemi násilím. Díky tomu se české země v 16. století těšily náboženskému míru i vysoké míře tolerance, zatímco jinde v Evropě zuřily náboženské války.

Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.



[4] Srov. A. Thomas, Čechy královny Anny. Česká literatura a společnost v letech 1310–1420, Brno 2005.

[5] K fenoménu husitství viz např. P. Čornej, Světla a stíny husitství. Události – osobnosti – texty – tradice, Praha 2011; F. Šmahel, Husitská revoluce I–IV, Praha 1993; Týž, La révo­lution hussite, une anomalie historique, Paris 2004; F. Seibt, Hussitenstudien. Personen, Ereignisse, Ideen einer frühen Revolution, München 1991; Týž, Hussitica. Zur Struktur einer Revolution, Köln–Wien 1990.

[6] Husitství jako první evropskou revoluci prezentuje M. Malia, Lokomotivy dějin. Revoluce a utváření moderního světa, Brno 2009, s. 53–80.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Půjdete k volbám?
Ano
92%
 
Ne
8%
 
Ještě nevím
0%
 
(Počet hlasů celkem: 38)