Seznamka
Jeroným Klimeš
Autor: klimes.mysteria.cz
Donedávna se vedla diskuse, jestli celibát ano či ne. Ale tyto doby jsou už tytam. Dnes je tato diskuse již bezpředmětná, protože celibát se sám zrušil tím, že nejsou celibátní kněží. Dnes je třeba vést debatu, jak to udělat, abychom měli vůbec nějaké kněze.
Problém biskupů je, že ať je věřících jakkoli málo, tak musejí knězi pastoračně pokrýt celé území ČR. Tedy ať věřící tvoří 80 procent populace nebo 10, je třeba přibližně stejný počet duchovních. Pokud biskupové neseženou duchovní, tak v daném území bez kněží víra zemře do dvou generací. Tento proces je v plném proudu například u nás v Jižních Čechách. Pokud biskup vůbec nějaké dobré kněze má, musí napřed pokrýt velká města, tak například přesunul P. Josefa Sláčika z menších Netolic do Prachatic. Menší města, jako je třeba moje rodné Vlachovo Březí, už ani nemají vlastního kněze, vesnice jsou zcela odepsané. Je tam dnes dobře o polovinu méně věřících, než kolik pamatuji z dětství.
Zájemce o celibátní kněžství počítáme na prstech jedné ruky a ti nemohou území ČR pokrýt, a tak biskupové chtě nechtě předávají své řemeslo do rukou nám psychologům, koučům, kartářkám a astrologům. Oni sami jsou přesvědčeni, že jsou bezmocní, že se tento vývoj nedá zvrátit, a tak prohlašují, že křesťanství v Evropě končí a stěhuje se do Afriky. Jenže pokud budou takto váhat ještě dalších dvacet let a tzv. přenechají řešení tohoto problému svým nástupcům, pak je s vírou například v jižních Čechách opravdu konec.
Ale cesta existuje. Stačí se podívat, jak to dělal Ježíš a apoštolové. Ježíš to totiž dělal právě naopak než naši biskupové - nečekal pasivně, až se mu adepti přihlásí do arcibiskupského paláce, ale pro ženatého sv. Petra si osobně došel a osobně ho povolal. Když takto učedníky sehnal, tak je nestrčil do nějaké "nóbl" mrtvé farnosti, jako je třeba katedrála, ale poslal je do okolních vesnic. Dnešní politika biskupů je opačná. Mají sklon zpodobňovat kněžství na biskupství čili jeden kněz na vikariát a nehledají kněze mezi ženatými laiky v místních komunitách. Když adepty seženou, nepošlou je do vesnic, ale zavřou do sterilního semináře.
Nicméně jenom zdobrovolnění celibátu nic moc nevyřeší. Do kněžské služby se zájemci nepohrnou. Možná po zdobrovolnění se objeví krátkodobý nárůst zájmu o kněžství, ale ten rychle opadne. Pokud biskupové chtějí mít dostatek duchovních, musejí se navrátit k praxi prvotní církve - osobně objíždět farnosti a angažovaně hledat adepty na kněžství.
Funkční postup je tedy následující: Jestliže sídelní biskup má nějakého schopného kněze, tak toho nestrčí do velkého města, neudělá z něho vikáře bez dalších kněží, ale vysvětí ho rovnou na pomocného biskupa. Toho pošle naopak do středních vesnic, aby tam působil dva roky. Za dva roky zná dobře místní komunitu a okolní vesnice a svým charismatem je nadchl, pak může přijít s návrhem za sídelním biskupem, aby vysvětil na kněze dva, tři ženaté, angažované muže z místní komunity. Ti si začnou doplňovat vzdělání a převezmou duchovní službu v dané oblasti. Mezitím pomocný biskup přejíždí do další střední vesnice, kde opět oživuje místní komunitu a hledá své nástupce.
Sklony dnešních biskupů jsou právě opačné - když mají dobrého kněze, tak ho buď strčí do velkého města, nebo tady v Praze na Vyšehrad či jiné zastrčené "nóbl" farnosti, či z něho udělají kanovníka. To je pravý opak toho, co by měli dělat. Co dělají P. Jan Kotas a Tomáš Holub na Vyšehradě? Osobně si myslím, že jejich schopnosti jsou tam nevyužité. Není lepší způsob, jak se zbavit dobrého kněze, než ho dát na Vyšehrad (možným důvodem je zaneprázdění zmiňovaných osob v akademické činnosti (J. Kotas) nebo na ČBK. Tajemník ČBK zastat plně farní provoz zřejmě nemůže -poz. red.).
Stejně tak znám řadu dobrých farářů - P. Václav Vacek, Pavel Kuneš, Jiří Skoblík - ti všichni měli už dávno být vysvěceni na pomocné biskupy a objíždět farnosti (dnes bohužel už jsou staří). Za nimi by totiž zůstávali obsazené farnosti ženatými kněžími, kteří je bezmezně obdivují a udělali by pro ně cokoli. Místo toho tito kněží mají jen své farnosti, a dokonce je nevidíme ani obklopené bohoslovci, což též považuji za plýtvání dary Ducha sv.
Pokud biskup má schopného kněze, tak k němu posílá na praxi bohoslovce, aby od něho odkoukal, jak se to má efektivně dělat. Praxe je opět opačná. Seminární výchova je sterilní a spíš drží bohoslovce od schopných kněží, než aby je k nim posílala na praxi.
Jinými slovy se zdobrovolněním celibátu se tak dlouho otálelo, až se zrušil sám. S kněžstvím se dělají takové cavyky, že též fakticky přestává existovat. Jako psycholog káži i zpovídám víc a častěji než náš farář v kostele. Ale bohužel problém není v celibátu a kněžství. Problém je v biskupech, kteří měli už dávno revidovat svůj stávající nefunkční styl pastorace a buď sami osobně nebo pomocí pověřených pomocných biskupů měli oživovat zmírající farnosti.
Při nedávné návštěvě papeže Františka se ho biskup Vokál zeptal, co by nám poradil pro duchovní život. On se prý trochu usmál a řekl: "To je ohromná otázka! Modlit se, samozřejmě." Modleme se tedy za naše biskupy, aby v pohledu na Pána našli odvahu vykročit za ním na rozbouřené vlny dnešního světa jako ženatý sv. Petr.
Autor je psycholog
