Každý, kdo se rozhodne ať už z jakéhokoliv důvodu věnovat nemocným, třeba jako dobrovolník nebo spolupracovník Charity, nebo když onemocní někdo z jeho blízkých, měl by si nejdřív ujasnit základní strategii. Málokdo má dar a schopnost s nemocnými mluvit, naslouchat jim a posoudit objektivně vážnost jejich situace. Také v tomto případě platí, že existuje mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Zbožnost a dobrá vůle nestačí, pokud nepřistoupí profesionalita, vzdělání a schopnost empatie. Každý sice nemohl studovat medicínu nebo psychologii, přesto můžeme hodně vykonat nebo naopak pokazit svým postojem, slovy a chováním. V Písmu nalezneme mnoho inspirace, jak postupovat, např.: "Neste si břemena navzájem," "Radujte se s radujícími, plačte s plačícími" atd.

Přesto si někteří pletou doprovázení nemocných s kázáním, katechezí a teologickou přednáškou. Při návštěvě recitují dogmatické poučky, apelují na "nedostatečnou víru" nemocného, podrobují kritické analýze jeho pocity a reakce a nutí mu své vlastní představy, jak by se měl jako opravdový věřící v této situaci cítit a reagovat. Pokud mu dovolí o jeho diagnóze mluvit, vyhradí mu co nejkratší čas, po jehož uplynutí převedou řeč na banální téma. V duchu se nad sebou rozplývají, jací jsou milosrdní samaritáni a moudří křesťané, kterým se právě podařilo pomoci trpícímu zapomenout na jeho kříž. Ve skutečnosti pomohli hlavně sobě - vyvléci se z nepříjemného tématu. Rozhovor o bolesti a kříži druhého člověka je vždy obtížný. Na utrpení zapomene snadno a ochotně pouze ten, koho se osobně netýká - nikoliv však trpící. Jestliže o své nemoci mlčí, tak ne proto, že by na ni zapomněl, ale protože vycítil, že to druhou stranu obtěžuje. V duchu se diví, proč za ním vůbec přišli a že si mohli takovou návštěvu klidně ušetřit.

Takovým způsobem lze zacházet s ukřičeným, dupajícím a vztekajícím se dítětem, kterému stačí něco hezkého ukázat, dát do ruky hračku, do pusy bonbón, nebo něčím pohrozit. Dítě je schopno přepnout pozornost na něco jiného zcela spontánně. Jestliže však máme před sebou dospělého člověka v těžké situaci nebo dokonce v nebezpečí života, měli bychom zvolit trochu odlišnou metodu. Pokud nám někdo z našeho okolí sdělí, že má vážné zdravotní problémy nebo už konkrétní diagnózu a prožívá strach, úzkost nebo depresi, měli bychom ho vzít vážně a nezačít jeho situaci zlehčovat.Takto ho jen urážíme, zraňujeme a prohlubujeme jeho utrpení a osamělost. Ještě jsem neslyšela o nikom, komu by se líbilo, že druzí nerespektují jeho osobnost a vnucují mu vlastní cítění a myšlení. Tím méně lze očekávat, že se to bude líbit těžce nemocným.

Normální komunikace, kultivovaný dialog, vzájemná důvěra, respekt a úcta jsou stále vzácností. S druhými jednáme podle toho, jak se nám jeví skrze naše pocity a nálady, nikoliv podle toho, jací jsou doopravdy, čím prošli nebo čím právě prochází. Ani se na to nesnažíme přijít. Zdravý člověk se s nepochopením a absencí dialogu nějak vyrovná, pro nemocného to však znamená další stupňování jeho utrpení. Může ho to deptat a ničit ještě víc než vlastní nemoc.

Někdo může namítnout, že nemoc lze prožívat jedině v duchu Kristova kříže. Ano, ale opravdový vztah ke kříži se může zrodit pouze z vnitřního rozhodnutí a svobodné vůle postiženého, nikoliv na nějaký povel zvenčí - navíc ze strany někoho, kdo vůbec netuší, jaká muka dotyčný prožívá. Nemocný nečeká na nějaké kázání, moralizování, napomínání, kritiku a výčitky, ale na porozumění, naslouchání, doprovázení a přítomnost někoho blízkého. A hlavně potřebuje mít jistotu, že mu v jeho poslední chvíli někdo přijde utřít pot z čela.

Sama jsem zažila nejen situaci vážné nemoci, ale také situaci doprovázejícího - když jsem se uprostřed svých stupňujících se zdravotních potíží rozhodla navštěvovat jednu postiženou osobu. Vedl mě k tomu naivní názor, že jako nemocná budu rozumět dobře jiným nemocným. Brzy jsem zakusila na vlastním těle, jak to vypadá, když "duch je silný, ale tělo slabé". Ve svém stavu jsem nebyla schopna někomu naslouchat, nést jeho břemeno a předstírat zdraví, pohodu a sílu. Moje "mise" skončila vyčerpáním, hospitalizací a operací. Ale proč se o této epizodě zmiňuji. Během svého zoufalého snažení jsem velmi postrádala nějaké týmové zázemí, spolupráci s jinými dobrovolníky, možnost s někým se poradit, konzultovat případné problémy. Právě proto, že je komunikace s nemocnými tak obtížná, ani pomáhající, doprovázející a pečující nemůže zůstat ponechán sám sobě. Také on potřebuje společenství, posilu a radu.

Autorka vystudovala teologii. Vyučuje na zdravotnické škole. Pro Magazín ChristNet.eu napsala několik článků o problematice péče o nemocné i některé další texty.

Související zprávy: V Praze byla uzavřena dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví , Vinohradská nemocnice má po více než půl století opět kapli.