Seznamka
Jaromír Matějek
Autor: Christnet.cz
To je titulek rozhovoru, který pro Magazín MF Dnes poskytla Ester Janečková. Musím se přiznat, že zde budu osobní, že píši jen několik poznámek a ne vědeckou práci. Podotýkám, že reaguji na mediální text, že jsem přímým svědkem události nebyl.
Už když jsem na webu zahlédl, co bude tématem tohoto rozhovoru, zpozorněl jsem… Homosexualita je téma, které v katolické církvi patří k těm výbušnějším.
V tomto rozhovoru však nejde pouze o homosexualitu.
Jak jsem napsal, omezím se pouze na několik poznámek:
Především, sebevražda je vždy tragická událost, u dětí, mladých lidí, snad dvojnásob. Bolí nás nevyřčená slova, nepochopení, náhlé opuštění, vina, definitivnost, nevratnost, nevysvětlení. Je to tragédie, kterou si blízcí nesou vždy celý život. Znásobena bývá otázkami, co jsme měli udělat a neudělali, co jsme řekli a neměli jsme říkat, nebo co jsme neřekli a říci měli. Ale trápí nás nejen to, že jsme něco neudělali nebo neřekli, ale také to, že jsme toho druhého neslyšeli, když chtěl něco důležitého tiše pošeptat. Tak to bylo i u Filipa, čtrnáctiletého synovce Ester Janečkové, který počátkem února letošního roku spáchal sebevraždu.
Dalším rozměrem v rozhovoru, kterým Ester Janečková přibližuje čtenářům Magazínu MF Dnes bolestnou tragédii jejich rodiny, je chování kněze, onoho pětačtyřicetiletého Slováka. Nejde samozřejmě o národnost kněze. Na pohřbu onoho chlapce byli totiž kněží dva, Filipův strýc a onen Slovák.
Pokud na pohřbu zaznělo z úst onoho pětačtyřicetiletého kněze to, co se můžeme dočíst v rozhovoru, totiž názorová polemika se slovy těch, kdo se s chlapcem přišli rozloučit, je to především hrubě urážející a zraňující, je to naprosté selhání toho, kdo měl trpící a smutné Filipovy blízké podržet, kdo jim měl pomáhat a ne, kdo s nimi měl diskutovat o pohledu římskokatolické církve na problematiku homosexuality. Pohřeb je místo, kde se takové řeči prostě nevedou, kde jsou perverzí utišení a pohlazení.
Obávám se však, že slova slovenského kněze jsou příznakem mnohem hlubšího problému, a sice příliš biologického vnímání sexuality, jak ho v mainstreamu katolické morální teologie můžeme číst. Nedávno jsem se setkal s názorem kněze katolické církve, který tvrdil, že mužem je pouze ten, kdo má chromozomy XY a ženou pouze ta, kdo má chromozomy XX. Že naše sexualita je omezena pouze na naše biologicky fenotypové vzezření. Snadněji řečeno, když máš penis, tak jsi muž, když máš vaginu, tak jsi žena. Doufám, že tento popis jedničky a nuly (chtěl jsem napsat papír) Christnetu unesou.
Domnívám se, že „řešení“ homosexuality, jak ho nabízí jádro římskokatolického učení, totiž, že „homosexuální sklony ano, homosexuální jednání ne“, je nepochopením hluboké souvislosti přirozenosti člověka a jeho sexuality. Lidskou sexualitu nelze od lidské přirozenosti oddělovat, navíc lidskou přirozeností je být sexuální bytostí. A pokud jsme každý vůči sobě jen trochu vnímaví, všimneme si, že moje sexualita je jiná než sexualita jiného muže, mého kamaráda, byť jsme oba heterosexuálové. Prostě každý svoji sexualitu prožíváme jinak. Každý z nás, troufám si říci, prožívá svoji sexualitu naprosto originálním způsobem, protože jsme každý originál. Přirozenost nás všech je stejná, a přece pokaždé jiná. Moje osobní jednání však vychází z přirozenosti, která je mi vlastní, ne z nějaké abstraktní lidské přirozenosti (ta, domnívám se, existuje pouze v učebnicích, což nemusí být ovšem hned samo sebou špatně).
Osobně si nedovedu představit, že by mi někdo mohl předepisovat, jak se má nebo nemá projevovat moje vlastní osobní sexualita, to je jen na mě a na mém svědomí.
Říkáme-li, jako římští katolíci, „sklony ano, jednání ne“, zároveň tím říkáme onomu člověku, že se nemá/nesmí projevovat tak, jak je jemu vlastní, že má vlastně ve svých projevech něco předstírat, hrát něco, co není pravdivé.
Pochopitelně, je-li smyslem sexuality mj. dávání se, nesmím obdarovaného zraňovat. A zde se vymezuji nejen vůči pedofilii, ale i vůči jiným formám sexuálního násilí v širokém smyslu toho slova.
I když se biskupská konference Slovenska, ale i Polska, Itálie a Portugalska, postavily proti genderovým teoriím, domnívám se, že se jedná o snahu „zachránit nezachranitelné“, udržet učení, které je neudržitelné. Odhaduji, že během pěti, desíti let bude docházet, podle mého názoru spíše v německy mluvícím prostoru, k reflexi a diferencovanému přijímání významu nyní odsuzovaných genderových teorií (byť je mi jasné, že tady docela zobecňuji). A myslím si, že sexuální etika v římskokatolickém učení tím jen získá. Zrovna tak se ovšem mohu mýlit.
Osobně mě velmi mrzí, co se na pohřbu odehrálo, pokud se to stalo tak, jak je popsáno. Je mi to líto o to víc, když vím, v jakých souvislostech tato hluboká duševní a duchovní zranění vznikají.
Autor je dětský lékař, bioetik a teolog. Přednáší na Ústavu etiky 3. LF UK a na Katedře teologické etiky a spirituální teologie KTF UK.
