Pomni, abys den sváteční světil

Ilustrační snímek - cesta do Chrámu Nejsvětějšího srdce Páně v Praze
Autor: paulinky.cz

Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. (De 5, 12)

Těžiště tohoto přikázání je kultivovanost života. Umět odlišovat pátek a svátek je totiž dovednost. Není to každému vlastní. Nejen nevěřící a nejen workoholici proto sklouzávají do stavu, kdy každý den je jeden jako druhý. To vede k následnému vyhoření a touze seskočit z kolotoče – vyměnit manželku, utéci do absolutního jinde ap. Musíme usilovat o to, abychom se nestali otroky práce a rutiny, stejně jako se to museli naučit Židi na útěku z Egypta. Je třeba se nutit do toho, aby alespoň jeden den byl věnován nevýdělečné práci. Abychom se i během týdne dokázali věnovat věcem, které souvisí s naším osobnostním růstem, a to jak náboženským, tak i jiným. Prostě Bůh nás vytáhl z egyptského otroctví, abychom už nebyli otroky, a Ježíš za nás zemřel na kříži, abychom se mohli stát adoptivními dětmi Boha.

Neděle tedy by měla být kromě samozřejmé návštěvy bohoslužby věnována i rozvíjení sociálního života – návštěvám. Zákaz práce se dnes interpretuje jako vyhýbání se práci výdělečného charakteru a těžké práci, která už nepředstavuje odpočinek. Ale nejde jen o práci - neděli bychom neměli zabít neosobními aktivitami, ale měla by být věnována styku s bližními, neboť v nich potkáváme Ježíše. Tedy po kostele neutíkáme hned domů, ale postojíme nějakou dobu před vchodem s ostatními věřícími či zajdeme na faru a popovídáme si. V neděli je prostor zauvažovat, jestli třeba jen nezavolat někomu, na koho jsme si již dlouho nevzpomněli.

Neděle je od příkazu nedělej. To je i dnes zanedbávané psychohygienické doporučení, které zabraňuje, abychom se opět stali otroky, v tomto případě naší chamtivosti či workoholismu. I to dnes donekonečna musíme omlacovat klientům o hlavu. Neotročíme penězům, ale peníze slouží nám! Nepřijdeme kvůli finančnímu zisku o rodinu. Muž by si měl najít každý den dvě tři hodiny času na svou rodinu a manželku, neboť i ty jsou darem od Boha, což pochopí záhy, jakmile o ně jednou přijde. Ano, rodině, stejně jako i víře, musíme obětovat notnou část svého zisku, nejen finančního. Ani v zaměstnání by se nemělo pracovat déle než osm hodin (třetinu dne) už proto, že se tak předejde vyhoření a tím i potřebě změnit práci. Ani naše zaměstnance – ať jsou věřící nebo ne – bychom neměli nechávat pracovat v neděli a správný šéf ví, kdy má poslat zaměstnance domů, aby mu nevysedával v práci do nočních hodin. Prostě jsou lidi, kteří umí jen vydělávat a neumí utrácet. Toto přikázání je to učí - obětujte část své kariéry Bohu a hle - budete skutečně žít!

Mezi křesťanstvím a židovstvím je rozdíl v důrazu na ortodoxii (pravé učení) a ortopraxi (provádět správné úkony). Ten rozdíl je ale do značné míry iluzorní, protože děti vedeme k pravé víře (ortodoxii) především přes ortopraxi. To znamená naplňování či starším slovem posvěcování života správným životním stylem.

Židé nejedli prasata zřejmě proto, že vepřové se v teple rychle kazí. Ze stejného důvodu mají tradiční cikáni zásadu, že nikdy nejedí ohřívané jídlo. Samozřejmě kolikrát ohřívané? 27krát? Co vše v tom žije? Tedy ani my bychom neměli za každou cenu šetřit na dobrém jídle a jíst kdejaký chemický aušus s prošlou záruční dobou. Stravování by mělo mít svou kulturu. Chléb náš vezdejší vždy byl, je a bude darem od Boha. Modlitba před jídlem funguje i jako relaxace od napjatých svalů. Konec konců i Tórou se to hemží zákazy a příkazy týkající se (psycho)hygieny a toho, čemu dnes říkáme zdravý životní styl. Prostě Mojžíš byl vychován na faraonově dvoře a zřejmě se mu z běžných zvyklostí tehdejších Izraelců zvedal žaludek.

V naplňování tohoto přikázání nám mocně napomáhají rituály (zvyk je železná košile). To jsou sociální skripty, tedy jakýsi seznam nejdůležitějších úkonů, které je dobré neopomenout. Ano, můžeme vyčítat katolické církvi, že její rituály jsou zkostnatělé, že je málo inovuje a nepřizpůsobuje měnícím se podmínkám, ale nemůžeme jí vyčítat, že rituály vůbec má. Rituál chodit s kadidlem okolo oltáře není v podstatě odlišný od rituálu, kdy každou sobotu se uklidí byt, abychom nežili jako prasata. Problém je spíš v tom, že tomu kadidlu už dnes lidé moc nerozumí. Totiž v dobách, kdy se lidi nemyli ani jednou za týden, byla změna ovzduší v kostele před a po kadidlu citelně odlišná. Kadidlo fungovalo jako deodorant.

Je vždy těžké hledat rovnováhu mezi kultivováním vlastního života (čisté oblečení, galantní vystupování, přiměřený pořádek, kultivovaná, nevulgární mluva) a náboženského (pravidelná modlitba, svátosti, společné čtení Bible). Někdo k tomu vůbec nemá sklony, někdo naopak má ty sklony přehnané. Z uklízení se může stát modla či až nemoc (obsese - češeme třásně u koberce) a i z víry se může stát terorizování celé rodiny (psychiatrie hovoří o metafyzické intoxikaci). Hledání zdravé rovnováhy je de facto hledáním Boží vůle a k tomu slouží pravidelné zpytování svědomí. Zpravidla je to tak, že lidé se sklony k nepořádku s ním budou celý život bojovat, stejně tak lidé obsedantně uklízející či věřící s metafyzickou intoxikací budou celý život bojovat s tím, že by kromě této své posedlosti nezanedbávali i jiné aktivity.

Moderní doba jede pod hesly "následuj svou žízeň", "dělej, co tě baví" a kritériem kvality života je intenzita prožitku - "běhání je návykové". Ale křesťanství vždy připomínalo, že tato iluze je falešná. Nejsilnější zážitky dávají přeci drogy, ale ty člověka likvidují. Síla zážitku není kritériem jeho správnosti. Počítačové hry jsou mnohem návykovější než hraní na klavír či učení se jazykům, přesto mají minimální přínos. Televize a počítače válcují knihy a sociální vztahy – jsou silnějším podnětem a možná právě proto z větší části jen vymývají mozek. Cílem totiž není hledat co nejsilnější a nechytlavější prožitky, ale především navodit si pestrý život z mnoha pocitově slabších zážitků, do kterých se pravda musíme i trochu nutit. To není na závadu, naopak – klade nám to na srdce i toto přikázání. Nebylo by to přikázání desatera, kdyby to lidi od nepaměti těžce nezanedbávali.

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. je psycholog.

Předchozí díl výkladu Desatera najdete zde.

Ukázka je z připravované knihy Sex a partnerské vztahy z pohledu pastorální psychologie, kterou vydá Portál