Seznamka
Luboš Kropáček na obálce knihy Po cestách kamenitých
Tvůrci dialogu s Lubošem Kropáčkem, Jan Paulus a Martin T. Zikmund, v předmluvě knihy (Po cestách kamenitých, O životě islámu a křesťanské víře, Vyšehrad 1913, 265 stran) deklarovali, že zatímco v prvé části afrikanista a islamista se zaměřil na „životní vzpomínky“, pokračovali poté důležitou problematikou oblasti náboženství. Autorovo dětství (nar. 1939) bylo poznamenáno koncem války a následným uchopením moci komunisty, jež znamenalo i znárodnění otcovy tiskárny, jejíž stroje bolševici před očima rodiny zničili.
Zastavme se nejprve u Kropáčkovy rodiny. Rodiče víru nepraktikovali. Byly tu však některé zvyklosti, jež na křesťanství upomínaly. Jako rodinné Vánoce, Velikonoce, obyčej při Olšanech 28. října. Tatínek agnostik, dětem ale dával volný prostor v jejich hledání. Onemocněl, zemřel již v roce 1961. Do kostela chodila jen babička z matčiny strany. Padesátá léta byla pro rodinu materiálně bídná, „na pokraji podvýživy“. Po roce 1948 zažila perzekuci i většina širší rodiny. Luboš Kropáček maturoval na střední škole pro zahraniční obchod, kde jej zajímaly zvláště jazyky a dějepis. Dodnes cituje zpaměti hold Jana Blahoslava vzdělanosti: „kamenu drahému, aneb perle“. S pointou potřebného tříbení a vybroušení. A byl náruživý čtenář, často knih s voláním dálek. Zprvu se na vysokou školu pro svůj původ nedostal, ale zaměstnání v Pragoexportu mu vyšlo. Neobvykle jistě působí, že se věnoval večernímu studiu hindštiny. Doporučení pro studium na vysoké škole konečně obdržel až poté, co splnil v rámci jakéhosi podnikového závazku zkoušky z pěti jazyků: angličtiny, němčiny, francouzštiny, ruštiny, italštiny.
Splnil se mu posléze i sen studovat filosofickou fakultu. Obor v kombinaci angličtina-orientalistika. Komisi udivil znalostmi a prošel i přes otázku vztahu ke křesťanství, když uvedl, na příkladu protestantského teologa J. L. Hromádky, že křesťanské osobnosti mají co říci i k dnešku. Na fakultě byli učitelé, jichž si vážil. Posílili jeho zájem o afrikanistiku a arabistiku, pročež se na fakultě otevřel i prostor. Později se věnoval ještě africkým jazykům, zvláště svahilštině. Ve „zlatých šedesátých letech“, po období dekolonializace, se mu podařilo stát účastníkem charitativní výpravy do gabonského Lambaréne, kde Albert Schweitzer, lékař, protestantský teolog a hudebník, obětoval svůj život projektu nemocnice. V ní se výprava setkala se Schweitzerovou dcerou (již po smrti otce), která převzala náklad zdravotnického materiálu z dálného Československa. Ta anabáze připomíná cestování Hanzelky a Zikmunda svého druhu. Na území Konga výpravě dokonce hrozila smrt od vojenského oddílu, který je považoval za žoldnéře. Po návratu domů následovaly i další cesty do Afriky a pobyt v Egyptě, který si cení jako „srdce a důležité duchovní centrum arabského světa“. V roce 1967 zde prožil dokonce arabsko-izraelskou válku.
Kropáček otevře postupně i svůj soukromý život, dokumentovaný také řadou fotografií. Pokračuje ve své akademické činnosti i s omezeními za normalizace. Pro představitele režimu byl přitom často nepostradatelným pro své jazykové znalosti a tlumočení. Pikantní je pro nás dnes jeho tlumočení prezidenta Husáka a hostů jako krále Fahda i Abdelláha, jordánského Husajna, kuvajtského emíra, plukovníka Kadáffího, egyptského prezidenta Mubaraka, diktátora Saddáma Husajna a dalších. Uvádí rovněž, že při cestě do Izraele, kde měl přednášky, měl za úkol koupit několik knih k perspektivě izraelsko-arabských vztahů a později pořizovat překlady pro StB. Spolupráce s touto neblahou institucí mu nebyla a není milá. Je přesvědčen, že nikomu neublížil a vše mělo končit kolem roku 1981. Je třeba ocenit, že o věci hovoří, což se v podobných případech stává jen zcela zřídka.
V knize se dočteme o mnoha zajímavých lidech, setkáních a událostech. Včetně Salmana Rushdieho, který dle něj utonul v nedomyšlené marketingové strategii. Zmíněny jsou i další zajímavé osobnosti včetně Václava Havla, pro nějž také tlumočil, rovněž i pro jeho nástupce Václava Klause. Hodnotí dále vývoj na arabské scéně, včetně Kuvajtu, Iráku, Afghanistánu. Je střízlivý při líčení tzv. „arabského jara“. Jeho snem je naplňovat úsilí o dobré vztahy mezi křesťany a muslimy. Cení si zde úlohy, kterou hrála např. spojená aktivita Římskokatolické církve, protestantů, anglikánů a pravoslavných při společné evropské konferenci (KEK). Sám přispívá k hlubšímu pochopení druhých autorsky (i v cizině). Jen u nás jeho „Duchovní cesty islámu“ mají za sebou již pět vydání. V rozhovoru uvádí různé směry uvnitř islámu, jeho vztah k Evropě a ke světu. A je povzbudivé, když na otázku po přednostech stáří, do nějž vstoupil, uvádí rozvahu a moudrost, jichž si africká a asijská společnost váží více než Západ. Zmíní pak své velké vzory: Alberta Schweitzera a matku Terezu. A cituje africké přísloví: „Mnoho malých lidí na malých místech, kteří dělají malé věci, přetvoří tvář světa“. Pozoruhodnou je kapitolka „Předhánějte se v konání dobra", přinášející výbor z islámské a perské literatury. Neupadat do zjednodušování při pohledu na islám pomůže téma „Islám zevnitř“ (Co je šária, běžný život muslimů, žena v islámském světě, páteční kázání v mešitě, sunnité a šiité, když si muslim vezme křesťanku...). Autorovo líčení je poutavé, v kostce probírá, co je podstatné, srozumitelně pro běžného čtenáře. Závěrem se dovíme zajímavostí i o Turecku, Indii i dalších zemích, ale zejména o vztazích Evropy a Východu. Vzít knihu, nejen do ruky, je malou osvětou pro čtenáře.
Co zbývá dodat? V samém závěru Luboš Kropáček dovršuje hledání své vlastní konfese, když objasňuje, proč je křesťanem. Křesťanství jej svým způsobem provází od mládí. Uvádí, že spolu s muslimy věří v jediného Boha, „přestože k němu stoupáme po odlišných cestách“. Sám se křesťanství snaží žít, má je hluboko v srdci. Podstatné je, že Ježíš je středem jeho křesťanské víry. Při mši se modli nicejské vyznání víry, kde jsou vysloveny stěžejní skutečnosti spásy, jež nám Ježíš přinesl. Nejbližší z Bible mu je Nový zákon a Ježíšovo Horské kázání. Uvádí také své oblíbené autory: Danteho, Grahama Greena, G. K. Chestertona, Saint Exupéryho, Dostojevskéhho, Hanse Künga a další. Prochází dále křesťanskou scénu naší doby, aby skončil u dvou „Františků“. Toho z Assisi a dnešního papeže, jimž oběma vzdává svůj hold. A nám zbývá poděkovat Janu Paulusovi a Martinu T. Zikmundovi za zajímavou a přístupnou knihu, ovšem také zpovídanému orientalistovi a afrikanistovi Luboši Kropáčkovi.
