Seznamka
Jan Pavel II. a Jan XXIII.
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
„A tak je ve světle této myšlenky možné chápat i podvojné svatořečení – jde o pokus vyjádřit jednotu mezi liberálním a konzervativním křídlem univerzální církve,“ konstatuje expert.
Není pochyb, že Jan XXIII. je ikonou levice. Dodnes je připomínán jako ten, kdo byl sice zvolen jen na „dožití“, ale náhlé hnutí mysli a osvícení jej přimělo svolat Druhý vatikánský koncil, jímž pootevřel církev vůči světu. Naopak Jan Pavel II. je hrdinou pravice. Pomáhal svrhnout komunismus a i později brojil proti takzvané „kultuře smrti“ – tedy laxnosti v otázkách potratů a antikoncepce.
Oba jsou však natolik barvitými osobnostmi, že je podle deníku Boston Globe nelze takto škatulkovat: Jan XXIII. byl rovněž mužem hluboké italské katolické zbožnosti a Jan Pavel II. nebyl rozhodně žádný neokonzervativec – stačí si vzpomenout, jak ostře vystupoval proti invazi do Iráku v roce 2003.
Nynější pontifik František tudíž bystře rozpoznal, že kdyby kanonizoval tyto papeže individuálně, mohl by v táborech jejich stoupenců vzbudit neoprávněné pocity vítězství. Takhle se levice musí obejmout s pravicí.
Zadruhé, kombinace těchto osobností ukazuje, že cest ke svatosti je více. Angelo Roncalli a Karol Wojtyla, jak se původně jmenovali, byli velmi odlišnými osobnostmi. Roncalli byl synem italských rolníků, zatímco Wojtyla byl bezmála filmovou hvězdou. Roncalli miloval církevní dějiny a byl diplomat, Wojtyla spíše filozof a pastýř.
Zatřetí, jejich kanonizace je v obou případech výsledkem „hnutí zdola“ – svatořečení je totiž jedním z nejdemokratičtějších procesů v církvi. „Jan XXIII. je dodnes Italy milován, a to tak, až by sociolog mohl dospět k závěru, že svatou Trojici v Itálii netvoří Otec, Syn a Duch svatý, nýbrž Bůh, Padre Pio a Jan XXIII.,“ píše s trochou nadsázky Allen.
Stačí podívat se v kavárnách a autobusech, kolik obrázků a fotografií Roncalliho dodnes věřící ctí. Je to prostě Il papa buono, Dobrý papež Jan. A o Wojtylovi netřeba hovořit. Už na jeho pohřbu se skandovalo Subito santo!, a v nejprestižnějším hudebním divadle v Římě se dnes chodí na muzikál Pravý příběh Karola Wojtyly. Vstupné začíná v přepočtu na pěti stech korunách.
Začtvrté, na obou kanonizacích je něco nového: u Jana XXIII. František vynechal nezbytný druhý zázrak a u Jana Pavla II. se celý proces svatořečení stihl za devět let, zatímco jiní pontifikové čekali celá staletí. „Přinejmenším to ukazuje, proč je dobré být papežem – prostě si to uděláte, jak vám to vyhovuje,“ říká s nadsázkou Alen.
A zapáté: ani jeden ze svatých není prostý kritiky. Tradicionalisté vyčítají Roncallimu, že oslabil církev, která po Druhém Vatikánu začala přicházet o duchovní a řeholníky. Liberálům zase vadí, že Wojtyla zkoušel posunout pomyslné hodiny církevního života nazpět, do tradičnějších časů. A na jeho hlavu padá také kritika za přehlížení skandálů s pedofilními kněžími.
„V této souvislosti je třeba připomenout, že Vatikán během kanonizace výslovně zdůrazňuje, že svatořečení neznamená paušální souhlas se vším, co se během papežství toho kterého pontifika událo. Je to naopak krok učiněný navzdory jejich lidským chybám. Církev prostě rozpoznává, že usilovali o svatý život, hodný následování – a to tom není ani u jednoho z nich pochyb,“ připomíná John Allen.
Katolická církev podle něj ostatně není tím, kdo může „vyrobit svaté“. Vatikán není původcem rozhodnutí o svatosti, nýbrž víra, že svatořečená osobnost už dávno přebývá v Boží blízkosti. A k tomu rozhodně nepotřebuje papír s vatikánským razítkem, který by to potvrzoval. „Svatořečení je zkrátka určeno lidem – má jim vyzdvihnout příklad určité osobnosti jako modelový vzor a inspiraci,“ končí Boston Globe.
Rostislav Matulík je spolupracovníkem Českého rozhlasu Plus (http://www.rozhlas.cz/plus/portal/)
