Zahalování obličeje jako překážka vzájemného soužití

Nikáb
Autor: commons.wikimedia.org / Steve Evans (Citizen of the World) / CC-BY-2.0

Velký senát Evropského soudu pro lidská práva vynesl 1. července rozsudek ve věci mladé muslimky, která si stěžovala na zákaz zahalování obličeje na veřejnosti platný ve Francii od 11. dubna 2011. S ohledem na mezinárodně-politické postavení Francie není velkým překvapením, že většina ze 17 soudců posvětila francouzský zákon jako souladný s právem. Zarážející však je odůvodnění tohoto rozhodnutí, které spočívá na vágním požadavku „respektu k minimálním požadavkům na život ve společnosti“.

Kdo podal stížnost?

Na zákaz zahalování na veřejnosti si stěžovala mladá francouzská muslimka původem z Pákistánu, která běžně v soukromí i na veřejnosti nosila burku nebo nikáb. Ne vždy se však mezi lidmi objevovala zahalená. Závoj si nebrala na návštěvu lékaře nebo na posezení s přáteli. Chtěla však mít možnost chodit zahalená, když pro to cítila duchovní potřebu (např. v období ramadánu).

Volbou závoje chtěla vyjádřit svá náboženská, kulturní a osobní přesvědčení. Neměla v úmyslu kohokoliv obtěžovat. Byla ochotná závoj odložit v případě kontroly totožnosti nebo bezpečnostních prohlídek na letištích či v bankách.

Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva podala hned první den účinnosti francouzského zákona zakazujícího zahalování na veřejnosti, tj. 11. dubna 2011.

Zákaz zahalování na veřejnosti není možné ospravedlnit veřejnou bezpečností, rovností pohlaví ani lidskou důstojností

Evropský soud pro lidská práva se zabýval především zásahem do náboženské svobody a práva na soukromí mladé muslimky. Dospěl k závěru, že postavení před volbu „buď vyhoví zákazu zahalování obličeje a bude jednat v rozporu se svým náboženstvím, nebo zákaz odmítne dodržovat a podřídí se trestním sankcím“ představovalo omezení její náboženské svobody a jejího práva na soukromí.

Před soudem nebylo sporu o tom, že právě uvedené omezení bylo stanoveno zákonem. Pro zhodnocení souladu zákazu s Evropskou úmluvou o lidských právech proto zbývalo posoudit, zda omezení základních práv sledovalo některý z úmluvou dovolených cílů a zda bylo nezbytné v demokratické společnosti.

Francouzská vláda opřela svou argumentaci o dva důvody: jednak o veřejnou bezpečnost vyžadující identifikaci jednotlivců a dále o ochranu práv a svobod jiných osob zajištěním respektu k minimální sadě hodnot otevřené a demokratické společnosti. Mezi tyto hodnoty podle francouzské vlády patří princip „vzájemného soužití“ v jedné společnosti, rovnost pohlaví a lidská důstojnost.

Soud odmítl zdůvodnění zákazu veřejnou bezpečností, neboť francouzská vláda neprokázala, že by došlo k bezpečnostnímu ohrožení, které by vyžadovalo tak výrazný zásah do základních práv muslimek.

Francie neuspěla ani s argumentem rovnosti pohlaví, neboť soud uvedl, že se stát tohoto principu nemůže dovolávat při zákazu určitého jednání, kterého se ženy snaží domoci v souvislosti s výkonem svých základních práv. Opačný přístup by totiž znamenal, že by stát mohl „chránit“ jednotlivce před tím, aby vykonával svá základní lidská práva.

Zákaz zahalování na veřejnosti není dle soudu možné opřít ani o princip lidské důstojnosti. Soud si je sice vědom toho, že nošení nikábu či burky může řada lidí vnímat jako zvláštní, ale s ohledem na rozdílné standardy zahalování různých částí lidského těla je třeba tyto projevy kulturní identity vnímat jako součást pluralismu charakteristického pro demokratickou společnost. Navíc nebyly soudu předloženy žádné důkazy o tom, že by se ženy se zahalenými obličeji snažily vyjádřit pohrdání svými spoluobčany či by toužily svým vzhledem urazit něčí lidskou důstojnost.

Až potud je třeba přístup soudu ocenit, neboť se nespokojil s pouhými obecnými tvrzeními vlády, ale požadoval doložení důkazů o problémech, které by vznikaly v souvislosti s nošením nikábu či burky. Vzhledem k tomu, že francouzská vláda nepředložila žádné důkazy nad rámec svých obecných prohlášení a studií vyhotovených v průběhu legislativního procesu, soud správně považoval její argumentaci za nepodloženou.

Nové omezení lidských práv: respekt k minimálním požadavkům na život ve společnosti

Argumentace soudu však ztrácí na přesvědčivosti v souvislosti s poslední hodnotou, kterou francouzská vláda zákaz zahalování tváře na veřejnosti ospravedlňovala. I přes to, že Evropská úmluva o lidských právech obsahuje uzavřený výčet důvodů, pro které je možné náboženskou svobodu a právo na soukromí omezit, rozhodl se soud přijít s důvodem doposud nevídaným: respektem k minimálním požadavkům na život ve společnosti.

Informační plakát k francouzskému zákazu zahalování na veřejnosti
Autor: www.visage-decouvert.gouv.fr / Francouzská vláda

Co si pod tímto složitým spojením, které Francouzi formulují jako „le vivre ensemble“ (vzájemné soužití), představit? Těžko říct. Ani sami Francouzi si nebyli jisti, jaké požadavky či hodnoty tento termín obsahuje. V průběhu legislativního procesu do něho zařazovali takové hodnoty jako „bratrství“, „veřejná morálka“, „obecný zájem“ nebo „veřejný zájem“. To jsou velmi obecné koncepty, do kterých se vleze takřka cokoli. Dokonce i jeden z dalších legitimních důvodů omezení svobody náboženství a práva na soukromí, kterým je ochrana morálky.

Soud se však obsahem požadavků na život ve společnosti podrobně nezabýval. Ani se nepokusil odlišit tento koncept od ostatních důvodů pro omezení lidských práv, které ve své judikatuře uznává. Pouze uvedl, že zahalování obličeje šátkem může představovat bariéru zasahující do práva ostatních Francouzů na život v prostoru socializace, který činí vzájemné soužití jednodušším.

Byl zákaz zahalování na veřejnosti přiměřeným prostředkem k dosažení cíle lepšího „vzájemného soužití“?

Soud sice výslovně uvedl, že si je vědom flexibility pojmu „vzájemného soužití“, ale i přesto jej akceptoval jako jeden z možných důvodů pro omezení náboženské svobody a práva na soukromí. Zbývalo mu tedy zhodnotit přiměřenost zákazu zahalování k dosažení zamýšleného cíle.

Při tomto hodnocení dosáhla argumentace soudu vrcholu nepřesvědčivosti. Soud nejprve uznal 6 závažných důvodů pro nepřiměřenost zákazu:

• Zahalování se týká pouze malého počtu žen. Zavedení obecného zákazu by se v takové situaci mohlo jevit jako nepřiměřené.

• Zákaz má zásadní vliv na ženy, které se zahalují z náboženských důvodů, neboť je staví před obtížně řešitelné dilema, izoluje je, omezuje jejich autonomii, omezuje jejich náboženskou svobodu a právo na soukromý život, a může být vnímán jako hrozba pro jejich identitu.

• Velké množství národních i mezinárodních, vládních i nevládních organizací, orgánů či funkcionářů považuje obecný zákaz zahalování na veřejnosti za nepřiměřený. Proti zákazu se vyslovilo mimo jiné Parlamentní shromáždění Rady Evropy nebo komisař Rady Evropy pro lidská práva.

• Přijetí předmětného zákona i veřejná debata tomuto přijetí předcházející rozhněvala řadu muslimů, a to včetně těch, kteří se zahalováním tváře nesouhlasí.

• Debata předcházející přijetí zákona byla provázena islamofobními poznámkami, stereotypizací muslimů a projevy netolerance, ačkoliv je takový charakter legislativního procesu v rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech a Francie se měla snažit o pravý opak.

• Zákaz do jisté míry omezil pluralismus ve Francii, ačkoliv bylo úkolem vlády zasazovat se o pravý opak.

Následně však soud dospěl k závěru, že zákaz nepřiměřený nebyl. Jako důvody pro tento závěr je v rozsudku možné identifikovat následující:

• Zákaz nemá vliv na svobodu oblékání, kromě těch oděvů, jejichž výsledkem je zahalení tváře.

• Soud si je vědom toho, že se zákaz dotýká především muslimek, ale považuje za důležité, že zákaz není založen na náboženském významu oblečení, nýbrž pouze na skutečnosti, že dané oblečení zahaluje obličej.

• Sankce za porušení zákazu jsou ty nejlehčí představitelné (pokuta 150 € nebo kurz občanství).

• Francie se snažila chránit interakci mezi jednotlivci, kterou považuje za klíčovou pro vyjádření pluralismu, tolerance a otevřenosti, bez kterých nemůže demokratická společnost existovat. Přijetí či odmítnutí nošení závoje na veřejnosti se proto může jevit jako volba dané společnosti.

• Evropa se neshodne na odpovědi na otázku, zda by mělo být zahalování tváře na veřejnosti zakázáno. Francii je proto třeba ponechat široký prostor pro uvážení toho, jak bude tuto otázku řešit.

Evropský soud pro lidská práva proto dospěl k závěru, že zákazem zahalování na veřejnosti Francie neporušila Evropskou úmluvu o lidských právech.

Odlišný názor německé a švédské soudkyně

Pod výše uvedenými právní závěry se však nepodepsali všichni soudcové. Proti patnácti kolegům z velkého senátu vystoupily německá soudkyně Angelika Nußberger a její švédská kolegyně Helena Jäderblom. Podle jejich názoru totiž většina soudců obětovala práva konkrétních jednotlivců abstraktním principům a posvětila zákaz nepřiměřený sledovanému cíli, který navíc je jen těžko slučitelný s důvody pro omezení lidských práv, které zná Evropská úmluva o lidských právech.

Podle dvojice soudkyň koncept „vzájemného soužití“ nespadá pod žádné z práv chráněných evropskou úmluvou a i když se některých práv může dotýkat, je příliš vágní a tak trochu přitažený za vlasy.

Navzdory tomu, že komunikace může být považována za klíčovou pro danou společnost, nikdo nemá právo vstupovat v kontakt s druhými lidmi proti jejich vůli. Z práva na soukromí totiž vyplývá právo na to nezapojit se do komunikace ve veřejném prostoru. Navíc si není těžké představit formy komunikace, které nezahrnují pohled z očí do očí.

Pokud jde o přiměřenost obecného zákazu zahalování na veřejnosti, soudkyně upozornily na to, že francouzská vláda nevysvětlila, v čem se nošení burky či nikábu liší od zahalování tváře extravagantním účesem nebo nošení tmavých brýlí či klobouků. Francouzská vláda rovněž nevysvětlila, proč nebylo možné dosáhnout kýženého cíle méně restriktivním způsobem než kriminalizací nošení šátků. Absence takového vysvětlení je o to více zarážející, když byla možná řešení v průběhu legislativního procesu diskutována.

Nepřesvědčivé rozhodnutí a nejasná budoucnost „vzájemného soužití“

Milým překvapením dle mého názoru je, že se soudu podařilo vyhnout riziku nekritické akceptace tvrzení vlády ohledně nutnosti zákazu z důvodu veřejné bezpečnosti, rovnosti pohlaví a lidské důstojnosti. Je dobrou zprávou pro budoucnost, že soud v případě uvádění těchto důvodů požaduje rovněž předložení důkazů o tom, že regulované jednání představuje závažné ohrožení některého z těchto cílů.

Pozitivně je rovněž třeba hodnotit rozsah analýzy obecného zákazu zahalování na veřejnosti. Horší to však bylo se zohledněním řady argumentů hovořících proti zákazu, které se soud rozhodl ignorovat.

S tím se pojí naprosto nepřesvědčivé zdůvodnění přiměřenosti zákazu zahalování na veřejnosti k dosažení lepšího vzájemného soužití. Jednotlivé prvky tohoto odůvodnění sice ukazují ke zjevné nepřiměřenosti, ale pak se situace bez pádných argumentů otočí a soud dospěje k závěru, který je jen těžko pochopitelný pouze na základě předložené právní argumentace.

Samostatnou kapitolou je vytvoření nového důvodu, na jehož základě budou státy moci omezovat lidská práva jednotlivců. Vzhledem k tomu, že se pod požadavky pohodlnějšího života naší společnosti vejdou opatření od vystěhování problematických spoluobčanů až po postavení dálnice středem národního parku, lze očekávat, že se k tomuto důvodu omezení lidských práv budou státy obracet vždy, když se budou snažit ospravedlnit neospravedlnitelné. Nezbývá než doufat, že soud tuto svou rozhodovací praxi v nejbližší době přehodnotí.

Autor je právník, který se dlouhodobě zabývá právní regulací náboženské svobody. Jeho podrobnou analýzu souladu zákazu zahalování na veřejnosti s právem lze najít v Essex Human Rights Review, č. 1/2012 (v angličtině, odkaz zde).