Seznamka
Brněnská katedrála svatého Petra a Pavla
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Ve dnech 9. – 13. července 2014 hostilo Brno už tradičně Katolickou charismatickou konferenci. V tomto roce oslavila půlkulaté narozeniny, už celé čtvrtstoletí. Byla tedy jubilejní. A současně i rekordní – nejen počtem účastníků, který chvílemi (včetně jednodenních vstupů) dosahoval 8 tisíc, ale i svým programem. Její motto „Pane, nauč nás modlit se“ (Lk 11,1) je totiž nadčasové a pro nás nanejvýš aktuální.
Nikdy jsem nebyla na exerciciích. Musím poctivě přiznat, že v první řadě kvůli silentiu. Mlčení je totiž pro mě nereálné a představa několikadenní ponorky přímo traumatizující. Charismatické Brno ničím podobným nehrozí. Přednášky, ranní chvály, modlitby, bohoslužby, doprovodné programy a vzájemné sdílení znamenají více než pouhou konferenci. Nemám zde prostor probrat jednotlivé přednášky, (všechny, bez výjimky, byly nanejvýš zajímavé a přínosné), a navíc v nejbližší době budou k dispozici jejich záznamy na CD a DVD. Raději se podělím o to, co jsem si odnesla z těchto „exercicií bez silentia“.
Motto letošní konference je nadčasové, aktuální pro nás, zrovna tak jako pro Ježíšovy učedníky. Žili v jiné době a v odlišných reáliích, ale vycházeli ze stejných potřeb jako my. Jejich prosba se mohla jevit překvapivě. Modlitba byla totiž v judaismu propracovaná, zbožný Žid měl denně pronést asi tak sto modliteb zvaných beracha, celý systém, který rozděloval denní čas a provázel veškerou činnost. Všichni znali krásné žalmy, vyjadřující všechno, co lidské srdce může cítit. Ovšem učedníci viděli, že Pán přináší něco nového, neušlo jim, jak rád se uchyluje do samoty, kde může být v modlitbě nablízku svému Otci. Že jeho den není rozdělený předepsanými berachami. Proto jejich prosba: „Pane, nauč nás modlit se.“
Odpověď znamenala průlom do dosavadního myšlení a praxe. Ježíš oslovuje Boha „abba“ – otče. Přesnější překlad by byl spíš „tati“. Bůh už není Elohim, Pán zástupů (přesněji „páni zástupů, jde totiž o množné číslo), před kterým se pouze a jedině sluší padnout na tvář. Je to náš Otec a my k němu můžeme bez obav přijít. Tímto oslovením Boha zveme do našeho života, našich radostí i starostí. Bůh je náš nebeský Otec. Samozřejmě to neznamená, že sídlí někde ve vesmíru. Bůh je s námi a přitom nás nekonečně přesahuje.
Domnívala jsem se, že modlitbu Páně znám dobře a nejsem z těch, kdo ji automaticky odříkávají. Ovšem P. Vlastimil Kadlec nás ve své přednášce „Posvěť se jméno Tvé“ přivedl k zamyšlení nad pojmy „jméno“ a „svatý“. Bůh se v hořícím keři představuje Mojžíšovi svým jménem „Jsem, který jsem“ - tím se svým vyvoleným národem navazuje zcela mimořádný, důvěrný vztah. Jméno v té době totiž mělo naprosto zásadní význam – nejen vysoce citlivý osobní údaj, ale i charakteristiku svého nositele. Mojžíš ve své zprávě o hořícím keři Boží jméno z úcty nevyslovuje, uchyluje se k opisu Bůh Abrahámův Izákův a Jákobův, čímž podává první zprávu o budoucím vzkříšení: patriarchové nejsou vyhaslé stíny kdesi v šeólu, protože „Ten, který je“, je Bohem živých. A jeho jméno je svaté. Jenomže pojem „svatý“ nám není vždy jasný. Dá se překládat různě – někdy jako „oddělený, naprosto odlišný“. Ale byli svatí opravdu jiní než běžná populace? Obecně se má za to, že „svatý je ten, kdo nedělá to a to“ (a znepokojivě mnoho lidí má zde v podvědomí ono nepopulární šesté přikázání). Je to ale maličko jinak: pojem „svatý“ zahrnuje všechny lidi dobré vůle, tedy nejen kanonizované světce, nýbrž potenciálně i každého z nás. Posvěť se jméno tvé: Ať je tvé jméno nám vždy svaté, to nejsvětější. Jsou to dvě strany jedné mince: důvěrná blízkost a Boží vznešenost, neuchopitelnost.
Ilustrační foto - Katolická charismatická konference na výstavišti v Brně
Autor: cho.cz / Vít Kobza
Přijď království tvé - kéž nastane tvé království, podle tvé vůle. Pokud Bohu důvěřujeme a směřujeme k němu, připravujeme příchod Božího království. Mesiášské očekávání Starého zákona dostává teprve tady svůj pravý význam, je to více než Boží smlouva s Abrahámem, Bůh kráčí ve vztahu k člověku dál. Nový zákon znamená smlouvu o Božím kralování – lásky a pokoje.
Nejvíce jsem si odnesla z přednášky P. Tomáše Holuba: Buď vůle Tvá. S úlevou jsem zjistila, že ani zdaleka nejsem jediná, kdo zde nemá jasno. Těžko chtít například od matky, které zemřelo dítě, aby bez mrknutí řekla: staň se Tvá vůle. V Božím plánu totiž není zlo, utrpení, smrt. Důležité je proto vždy dodat: jako v nebi tak i na zemi. Jde o to, aby Bůh vstupoval do našeho života a my z toho neměli strach. Došlo mi, že jsem vyzkoušela všechny tři taktiky, jak se s touto prosbou modlitby Páně vyrovnat: šedou zónu („hlouposti Boha nezajímají“), zabrousila jsem i do taktiky zvané vojenská – ta ovšem ve vážné krizi mě málem stála víru, neboť jsem dospěla k názoru „já na to nemám“. Skutečně závažný problém pro mě byla třetí taktika – že všechno hezké, co prožívám, si Bůh vybere i s úroky, představa o jakémsi „Božím sadismu“. V porevolučním nadšení roku 1990 mě kamarádka doslova lámala k zasvěcenému životu. Není vhodné citovat, kam jsem ji poslala, snad všechny buňky ve mně křičely “já nechci!“. Ovšem došlo i na zoufalé slzy, vytrysklé z palčivé nejistoty, zda jejími ústy ke mně nemluví Boží vůle. Z toho by mi totiž bylo opravdu zle smutno.
Všichni přednášející byli skvělí, nevím, koho bych měla nejvíc pochválit. Nejvýraznější osobností byl hlavní host letošní konference, P. René-Luc. Je to kněz, který má skutečné Charisma, s velkým Ch. Celá konference byla jakoby v jeho režii. Jsem přesvědčena, že se mu podařilo rozfoukat i hodně unavené plamínky naděje. P. René-Luc zosobňuje takovou církev, jakou ji chceme mít: mladou, nevyhořelou, nevzbuzující obavy. V neposlední řadě osloví už svým zjevem – každého potěší, když vidí kněze, který je nejen charismatický, ale i elegantní a přitažlivý muž. Příjemný a hezký zjev je také charisma – dar od Boha. Doufám, že díky jeho přednášce se dopracuji ke schopnosti odpustit. To nejcennější, co si z ní odnáším, je poznání, že neodpustit znamená paralyzovat sám sebe. Velmi mě oslovil i jeho životní příběh, díky jeho otevřenosti začínám opět věřit, že Bůh může vstoupit do každé situace, dokonce i do takové, která je z čistě lidského hlediska považována za ztracenou.
Doprovodných programů bylo více než v minulých letech, všechny byly zajímavé, bylo těžké si vybrat. Rozhodla jsem se pro přednášku P. Aleše Opatrného „Modlitba v rodině“. Přecenila jsem svou znalost Brna, myslela jsem, že z příslušné zastávky „šaliny“ najdu kostel sv. Janů bez problémů. Ale nebylo to tak. Musela jsem se zeptat – ovšem správnou odpověď jsem dostala asi až na odhadem tak sedmý dotaz. Po konferenčním nadšení na mě toto nepovědomí občanů Brna zapůsobilo jako studená sprcha. Naštěstí přednáška P. Aleše Opatrného mi rychle spravila náladu. Jako vždy! Navázal na svou loňskou přednášku o předávání víry v rodině – zmínil mnohé styčné body, které jsou pro nás, tápající rodiče, tolik aktuální, a často i bolestné. Nechal prostor i pro dotazy, obdivovala jsem trpělivost, s jakou na ně odpovídal. Přednáška i následná diskuse vyústily do stejného závěru jako loni – v důvěře trvám. Před kostelem nás překvapil déšť, a tak jsem zapadla do útulné kavárničky přímo naproti – i tohle patří ke koloritu charismatického Brna!
Nejen přednášející, ale i všichni, kdo pomáhali vše připravit, byli skvělí. Díky vychytávkám a zpětné vazbě z minulých konferencí bylo možné hladce zvládnout letošní nápor, až 8 tisíc zúčastněných. Pavilon F praskal ve švech, ale nikdo se nestrkal, nikdo nebyl nevrlý, zvládlo se všechno s úsměvem, fronty na WC i na jídlo. Postupem let se stalo, že v areálu probíhají paralelně už dvě konference – dětská konference se totiž stává rovnocenným, ne-li přímo konkurenčním protějškem.
Všechny mé dojmy shrnul vyjádřil P. René-Luc, když se s námi loučil: „Jsem rád, že jsem prožil čas s vámi na letošní konferenci. S osmi tisíci lidmi, s tolika mladými. Je to fantastické umožnit Duchu svatému přijít k nám... Duch svatý se chce dotknout tvého srdce. Amen!“
