Jednota bratrská je společenství srdce i rozumu

Eva Šormová
Autor: archív Evy Šormové

Eva Šormová působí jako farářka Ochranovského seniorátu Jednoty bratrské v Praze, který vznikl po rozpadu Jednoty bratrské a je součástí Českobratrské církve evangelické. Sama z Jednoty nepochází. Je z rodu těch, kteří se přihlásili k víře Beránkově, když byl vyhlášen toleranční patent. Vědomí víry Beránkovy však nevyprchalo přesto, že se všichni přihlásili k reformovanému vyznání.

 

Sestro, farářko, jaký je historický vývoj Jednoty?  Jaké je její spiritualita a teologie?

Jednota se skládá ze dvou protilehlých pólů. Láká mě je integrovat. Společenství je opřeno o vědomí staré Jednoty bratrské, která měla jasně stanovená vyznání, dávající důraz na rozum, který koriguje naši víru, na řád a na osobní vyznání. Druhým polem je vliv Obnovené Jednoty bratrské, vzniklé na německém území v Lužici. Hrabě Zinzendorf, který byl příslušníkem luterské církve a byl velmi ovlivněn pietismem, kladl veliký důraz na rozhodnutí srdce, na vřelý vztah ke svému Spasiteli, na lásku Krista, která se nejvíce projevila na kříži. Misijním působením Jednoty vznikala nová města, jak v Lužici, tak na mnoha místech světa. Ochranovskou jednotu tak daleko více ovlivnila víra srdce. Jde o víru více pietistickou a charismatickou. Dnes se Jednota na světové úrovni snaží integrovat oba důrazy své zbožnosti.

Důraz na rozum a srdce-emoce je pro mě výzvou. Vidím v tom starozákonní prvek vyznání milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, celou duší, i sílou. Kde srdce je místem naší identity-rozumu i emocí.

 

Můžete čtenářům přiblížit liturgii Jednoty? Jaká má specifika?

Ochranovský seniorát (O.S.) má v rámci Českobratrské církve evangelické (ČCE) svá specifika a výjimky. Liturgii s večeří Páně sloužím v bílém taláru. Pokud svatosti nevysluhujeme, jsem oblečena „civilně“. Černý talár se používá při pohřbech a někdy při svatbách. Liturgických pořadů máme více. Jsou postaveny v logice luteránských (ale i katolických) bohoslužeb. Liturgie je vždy responsoriální (dialogická). Responsoria jsou postavena na biblických textech. Správný termín pro Jednotu nejsou bohoslužby, ale shromáždění. Já nejsem farářkou, ale kazatelkou. Večeři Páně vysluhujeme v našem sboru jednou měsíčně a na svátky. Oproti tradici v ČCE vysluhujeme živly odděleně a mezitím jsou vloženy responsoriální modlitby a zpívá se. Nestojíme kolem stolu Páně, ale v lavicích. Chléb podává kazatel (jí se společně v jeden okamžik) a víno si podávají věřící sami. Pro mě jako pro člověka, který vyrůstal v kalvínském ovzduší, to byl ze začátku nezvyk. Dnes již chápu logiku věci a je mi to blízké. Důležitým obrazem je Kristus jako Beránka. Při křtu je kladen větší důraz na to, že křtěnec vstupuje spolu s Kristem do smrti a rodí se k novému životu než na symboliku obmytí.

 

Myslíte, že si Ochranovský seniorát uchová v rámci ČCE své důrazy? Nebo je pohltí převažující „mainstream“ v církvi? Nestalo se něco podobného při sjednocení luterského a kalvínského proudu v ČCE v r. 1918? Dnes luterskou liturgii má jen několik málo sborů, převážně na Valašsku.

To nevím, to záleží na farářích. Nejsem člověk, který by přišel na sbor a vše začal měnit. To považuji za renonc a svévoli. Nemohu lidi vykořenit náhlou změnou bez reflexe jejich víry. Já jsem byla do sboru pozvaná k službě, nikoliv, aby sbor sloužil mně. Liturgie je slavení, které má člověka přenést před bohoslužby. Člověk nesmí více hledět na to, co má říkat a co dělat, důležité je vnitřní soustředění s Pánem. Liturgie je dobrá a je služebná, je to věc, která má připravit člověka na to, co se děje. V tomto rozumím svému otci, který se snažil začlenit večeři Páně jako druhý střed bohoslužby po kázání a usiloval o to, aby slavení bylo opravdu slavností. Neděle je slavností až demonstrací, že všeho necháváme a chválíme Pána Boha.

Jednota bratrská je společenství srdce i rozumu

Milíčova kaple v Praze Malešicích od arch. Bohumila Bareše dlouho chátrala. V součásnosti probíhá schválování dostavby podle návrhu Davida Vávry
Autor: archív Ochranovského seniorátu

 

Ochranovské vzala pod svoji „ochranu“ ČCE po rozpadu Jednoty v roce 2000. Je to pro Vás možná stále bolestivé téma, ale můžete popsat důvody, proč, podle Vás, k tomuto rozdělení došlo? Zmínila jste ovlivnění Jednoty dvěma póly, tradičním a „charismatickým“. Platí to pro Jednotu i dnes? Nepřispělo to k jejímu rozpadu?

V letech 1998-9 došlo k velkým nespravedlnostem. Nedá se ani mluvit o vině, o hříchu, o trestu. Ze strany Ochranovských ani nejde o odpouštění nebo neodpuštění. Člověk může začít reflektovat situaci ve chvíli, kdy se někdo omluví, kdy se cítí vinen, ale to nenastalo. Druhá strana, Jednota s centrem v Liberci, se staví do pozice, že její kroky byly oprávněné, možná z pozice jurisdikce nebo práva, ale z hlediska morálního, bratrských a sesterských vztahů se situace vymkla kontrole. To je velká překážka pro vznik dialogu. Obě strany, zejména tu poškozenou (Ochranovské) to vyčerpává. Dá se říci, že došlo i ke sporu tradičního a charismatického proudu. K tomu dochází ve všech církvích. Kde se usadí jen vyčpělá neživá tradice, tam začíná touha po reformě, obnově z Ducha sv. Problém byl, že v Jednotě se dostali do vedení lidé, kteří tuto touhu využili ke svým osobním zájmům. Když mluvím o poškození, v ochranovských sborech mám na mysli i to, že mnozí ztratili důvěru v církev, v její místo ve společnosti. Najednou se úplně popřelo to, že v církvi se nekrade, nepodvádí, nelže, nefalšují materiály. Tímto projít je velkým životním otřesem. Druhým aspektem bylo neobyčejně drastické vyhnání lidí ze sborů, z kostelů a modliteben. Máme tu devět sborů, které si musely znova odkoupit své budovy. Pražský sbor svoji budovu v Hálkově ulici, která patřila sboru od roku 1904, zcela ztratil. Tento dům převzala druhá část Jednoty a byl prodán i přes protesty evropské a světových provincií. Dodnes jsou ve sboru lidé, jejichž dědečkové a babičky spláceli hypotéku domu v Hálkově ulici, ručili za majetek sboru a tento sbor budovali. Myslím si, že sbor netvoří faráři, správci, či Úzká rada, ale ti, kteří neděli co neděli sedí „pod kazatelnou“.

 

 Jak žije Váš pražský sbor a kolik má členů? Kde se scházíte k bohoslužbám?

Sbor je maličký, prošel těžkou cestou, byl a je traumatizovaný tím, co se stalo. Má velice niternou a hlubokou zbožnost. Já si těch lidí velice vážím, neboť to, co museli překonat, nebylo lehké. Pro ty, kteří ve sboru zůstali a přetrpěli rozpad Jednoty, to byla velká zkouška víry a oni se udrželi, přesto, že přišli o všechno: o čest, byli zpochybňováni ve své víře, démonizováni, vykazováni. Přišli o budovu, o peníze. Dehonestace z druhé strany byla veliká a nevybíravá. Nepovažovali je za pravé křesťany, ale za posedlé zlými duchy. Oni si ale udrželi vědomí toho, že jsou Jednotou bratrskou, že si musí uchovat bohoslužby, provoz sboru, odrazit se od traumatu a neohlížet se zpátky, přidržet se Pána Boha a budovat sbor. Sbor se dnes schází k nedělním bohoslužbám v budově Domova Sue Ryder v Michli. Je to krásné místo s pěknou kaplí a restaurací. Neuklízíme, netopíme, což je výhodou. Na druhé straně sbor si navykl na to, jak je tento způsob pohodlný. Během týdne  prostory nelze využívat, jen po předchozí domluvě. Kancelář máme v druhém evangelickém sboru na Žižkově. Počet účastníků bohoslužeb se pohybuje mezi 30 - 40 a členů máme 87. Jsou to lidé z celé Prahy i mnoha míst ve středních Čechách. Máme velkou diasporu a nejsme vázáni na žádné místo v Praze.

Jednota bratrská je společenství srdce i rozumu

Model dostavby Milíčovy kaple v Malešicích od arch. Davida Vávry
Autor: archív Ochranovského seniorátu

 

Od synodu v loňském roce zvažujete zakoupení opuštěné Milíčovy modlitebny od arch. Bareše v Malešicích a podle zpráv z konventu Vás podporují i další mimopražské sbory O.S. Zmínila jste, že Jednota má misijní tradici zakládat nové sbory i celá města (např. kolonie v Lužici, jak to pěkně popisuje Edita Štěříková ve své knize Exulantská útočiště v Lužici a Sasku). Na druhou stranu by vlastnictví kostela, na rozdíl od pronájmu, znamenalo spoustu starostí a krok do neznáma, že?

O využívání Milíčovy modlitebny uvažujeme. Při tomto uvažování převládl aspekt toho, co tímto objektem získáme, nikoli co ztratíme. Kdybychom počítaly všechny nevýhody, těžko bychom se propracovali ke kladnému výsledku. Nic není stoprocentně dobré nebo špatné. Chceme nabídnout svoji službu ve prospěch místní komunity. Otevřít kostel pro veřejnost i pro aktivity nenáboženské. Jsem opatrná použít slovo misie, pod kterým se lidem mohou vybavit i všechny drastické evangelizační metody. Misie je o trpělivém doprovázení člověka a je na něm, jestli tuto nabídku příjme nebo odejde. Sbor narůstá pomalu, prvotní nadšení brzy vyprchá a pak nastává doba zrání, růstu. Naučila jsem se nemít velká očekávání. Musíme pracovat s jednotlivci, kteří svým způsobem hledají společnost sboru. Jednota bratrská vždy přetavovala svoji víru do praktického života, proto jsme si ve sboru říkali, že na toto dědictví, na tento odkaz chceme navázat. Nebýt jen sborem uzavřeným do sebe, do svých náboženských obřadů, ale společenstvím, které svým jednáním zasahuje do dění konkrétní lokality. Proto jsme se rozhodli pro službu v Malešicích pro zakoupení modlitebny a její rekonstrukci.

 

Milíčovu modlitebnu bude třeba opravit. Na revitalizaci objektu se měl podílet architekt David Vávra. Předložil Vám nebo synodní radě, která objekt dnes vlastní, již nějaké návrhy?

Modlitebna se bude muset rekonstruovat a k ní přistavět objekt pro zázemí sboru a farářský byt.  Nelze objekt využívat bez zázemí, bez toho, aby zde bydlel farář sboru. Na projektu revitalizace pracuje architekt David Vávra. Je přislíbena velká pomoc ze synodní rady i z evropské provincie Unitas Fratrum, kde probíhá sbírka na pražskou budovu.  

 

Nezvažovali jste spolupráci s dalšími subjekty na využití objektu, např. s katolickou církví, která po válce v Malešicích chtěla kostel postavit? Ekumenická spolupráce v komunitních centrech funguje dobře na jiných sídlištích v Praze. O využití kaple ke kulturním a společenským účelům má zájem i místní občanské sdružení.

Vše je pro náš sbor nové. Začínáme se seznamovat jak s ekuménou, tak s občanskými sdruženími. Zatím proběhly jen rámcové rozhovory. Chceme se zapojit do dění v oblasti Malešic. Zatím občanská sdružení naši iniciativu vítají a chtějí nám být nápomocni v naší práci. Náš sbor si také musí prodiskutovat hranice toho, co jako sbor a součást církve Kristovy je podstatné, co nesmí zmizet při budování nového místa, kde se bude sbor soustřeďovat a co jsou aktivity, které přerůstají přes hranice. Sbor se poslední dobou velmi zamýšlí nad tím, k čemu bude zvát lidi, co je pro sbor tím hlavním, co nemůže nahradit nikdo jiný. Vše je spojeno také s otázkou, proč v dnešní době sbor, čím má sbor růst, co je jeho centrem. Možná, si každý řekne. To je jasné. Centrem sboru jsou liturgie, svátosti, diakonie. To nikdo nezpochybňuje, ale jak to předávat v našem čase, v novém prostoru, ve společnosti 21. století?

 

Vydáno ve spolupráci s časopisem Český bratr - www.ceskybratr.cz . Magazín ChristNet.eu publikoval celou, nekrácenou verzi rozhovoru.