Příměstský tábor v sociálně vyloučené lokalitě

Ilustrační snímek - Vyloučená lokalita
Autor: pixbay.com

Od 25. do 27. července proběhl příměstský (popř. vnitroměstský) tábor v Předlicích v Ústí nad Labem. Jde o sociálně vyloučenou lokalitu, jak dokumentují fotografie na portálu Aktuálně.cz. Účelem akce bylo podnítit libovolný počet dětí k zábavným a smysluplným aktivitám na místě a v okolí. Hlavní díl organizace si vzala na starost Bára Matysová. Připojilo se několik dobrovolníků. Počet dětí v průběhu jednotlivých částí programu kolísal přibližně od patnácti k padesáti.

Bára by se možná chtěla zdejší situací zabývat i v budoucnosti. Jejím ideálem by bylo komunitní plánování. Nápady a tvůrčí iniciativa by měly vzcházet v první řadě od obyvatel samotných. Podle Báry chybí v Předlicích zejména komunitní centrum či veřejný prostor, k jehož potřebnosti i užitečnosti by mohli dospět. Rysy komunitního plánování byla ovlivněna i organizace tábora. Šlo o to zapojit starší děti, aby vypomohly s přípravou her, s vedením mladších apod. Nakonec se tak stalo.

Přijeli jsme v pátek dopoledne. Nejprve probíhaly seznamovací hry. Záhy jsme dětem rozdali křídy a dávali jsme se s některými z nich do řeči. Vyzvídal jsem, co chtějí kreslit a co chtějí v životě dělat. „Hasiče, boxera, fotbalistu, policajta.“ „Hm, ten policajt by třeba klidně šel, u nás v Praze byly i plakáty od policie, že shánějí nový lidi. Asi to zas tolik lidí nechce dělat.“ „A já bych chtěl dělat i toho protidrogovýho policajta.“

Odpoledne jsme připravili bojovku inspirovanou romskou pohádkou. Petra Mrtková, která přivezla svou tradiční výtvarnou dílnu, byla navíc obklopená nekonečnou frontou zájemců o „kérku“. Bojovka vrcholila úkolem nacvičit si na motivy pohádky divadelní představení. Děj romské předlohy však děti zcela nepochytily, a proto si nakonec mohly připravit pohádku libovolnou. V podvečer zahrála jednotlivá uskupení v kostele Červenou karkulku, rytířský souboj i monumentální svatbu. Oplývaly hereckým zápalem a zvláště při představení svatby i nevšedními kostýmy. Neubránily se sice ostychu, a odříkaly většinu dialogů tichounce (navíc v příšerné akustice kostela), přesto však všechny kusy sklidily hromový aplaus. Poté jsme promítali film. Ne vše jsme dokázali důsledně zorganizovat, a například reproduktory jsme sehnali jen velmi drobné. Ani film tedy nebyl slyšet, a většina dětí se záhy rozprchla.

Večer jsme trávili u Jaroslava Gažiho, majitele domu naproti kostelu, mimo jiné virtuosně preludujícího na domácí varhany. S jeho pomocí jsme uspořádali též promítání pro dospělé na vnější fasádě. Jaroslav se nejprve zdráhal se slovy, že nastane bouřka... Později však byl přemluven davem a propůjčil i své kombo. Šlo o film Cikáni jdou do voleb. Mezi většinou diváků se však záhy strhla bouřlivá hádka, pročež se odebrali za roh, a před projektorem zůstalo jen několik málo dětí, filmem pro dospělé neoslovených. Pustili jsme jim Bugse Bunnyho a po chvíli ukončila promítání bouřka. Jaroslav nás pozval na noční kafe. Vysvětlil, že hádka se týkala sporu, jenž se potáhne napříč velkorodinou ještě po několik generací, a posmutněle dodal, že u gadžů se s tím asi nesetkáme. Ujistili jsme ho, že bezpochyby setkáme; rozdíly spočívají jen v intenzitě temperamentu a v tom, že u gadžů nebývá do sporu zainteresovaná velkorodina, protože se rozdrobila na několik rodin nukleárních. Poté Jaroslav s manželkou vzpomínali na své mládí. Ubytování nám poskytla rodina Gažíků v útulném domku na dvoře.

V sobotu jsme se vydali s patnácti dětmi na výlet. Došli jsme do centra Ústí. Lanovkou jsme vyjeli na kopec Větruše, navštívili jsme zahradní i zrcadlové bludiště, odebrali jsme se ke vzdálenějším vodopádům a odtud přes řeku na hrad Střekov. Některé děti jej navštívily poprvé. Vše probíhalo idylicky.

Večer vzplál oheň v centrálním sadu. Petra hrála na kytaru a děti si opékaly buřty. Neodhadli jsme jejich počet, proto vyšla jen půlka špekáčku na osobu, ale... Konverzovala s námi též místní omladina, vyzvídající, jaký má naše akce smysl. Mimoto se čtvrtí poněkud rozšířila fáma, že jsme asi nějací brigádníci. I nezávisle na těchto pochybnostech panovala v ovzduší patrná skepse či rezignace. Mladí soudili, že kdyby se například postavilo nové hřiště, rozeberou jej po chvíli feťáci, a že dřív to takové v Předlicích nebývalo, ale během posledních let to šlo do háje a nic tam nemá cenu.

Večer jsme se opět pokoušeli promítat na stěnu Jaroslavova domu, ale když se po mnoha dílčích komplikacích podařilo film pustit, ukončila jej zanedlouho bouřka. Melancholicky jsme s Jaroslavem sledovali průtrž mračen z prahu domu. Vyprávěl nám, že i za ním přišli mladí dotazující se po smyslu naší akce. Navrhl jim, ať zorganizují něco podobného sami. Navíc dodal, že je škoda, že dětem utkvěje, že tady byli dva dny nějací návštěvníci z Prahy a byla s nimi spousta zábavy, ale že ještě mnohem úžasnější by bylo, kdyby o někom z nás mohlo některé z nich prohlásit třeba: „Ten a ten mi pomohl dostat se na vysokou školu.“

V neděli ráno proběhla v kostele kratší bohoslužba pod vedením studentky evangelické teologie Magdalény Živné. Majda prokázala liturgickou odvahu i teologickou empatii. Sice jsme možná poněkud zmátli děti přivyklé na katolický obřad, protože na úvodní „ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého“ ještě jednohlasně odpověděly „amen“, ale po všech dalších částech již jen hromově tleskaly... Domnívám se však, že zvěst se jim přiblížila na dosah. Hudební stránka byla jímavě minimalistická – Bára doprovázela na akordeon jedinou církevní píseň, kterou uměla zahrát, tedy: „Před Tebou, Pane, temno ztrácí sílu svou, noc odchází a den jasně září.“ Četl se příběh o milosrdném Samaritánovi. Poté Majda vybrala několik dobrovolníků a dovedla je před oltář, kde příběh ztělesnili jako bibliodrama či komentovaný živý obraz. Zdůraznila, že Samaritán pocházel z národa, na který všichni pohlíželi skrz prsty a který i náboženskou tradici zachovával poněkud pofidérně, ale na rozdíl od ostatních slušňáků se v příběhu náležitě blýskl. V přímluvných modlitbách jsme se modlili za ty, kdo mají sílu konat skutky milosrdenství, aby ji neztratili, za ty, kdo mají sílu konat zlé skutky, aby ji vložili do skutků milosrdenství, a za ty, kdo nemají sílu konat nic, protože to podle nich nemá cenu, aby ji dostali.

Na závěr akce jsme uspořádali olympiádu. Připravovali jsme ji v kostele, přičemž se za námi neustále dobývalo více dětí bušením na vrata. Bára posléze několik z nich poprosila o pomoc; již předtím ji ostatně nabízely samy. Ujaly se organizace s neutuchající energií. Na zodpovědných pozicích nezklamaly. Olympiáda proběhla skvěle. Při vyhlášení výsledků Bára prohlásila, že stupně vítězů neexistují, protože vyhráli všichni.