Benedikt XV. – neoblíbený papež Velké války

Pohled na papeže, který svým pontifikátem zásadně ovlivňoval církev za I. světové války

Historie / Michal Černý / 9. září 2014
Benedikt XV. – neoblíbený papež Velké války

Benedikt XV., vlastním jménem Giacomo della Chiesa
Autor: Wikipedia.org

Benedikt XV. se narodil jako Giacomo della Chiesa v janovské šlechtické rodině roku 1854. V jedenadvaceti letech získal doktorát práv a až poté vstoupil do semináře. Roku 1878 přijal kněžské svěcení a začal se aktivně pohybovat v diplomatických kruzích. Pro toto počínání je klíčové, že od roku 1870 je na stole tzv. římská otázka. Papežský stát neexistuje a celé jeho území je zabrané sekulární Itálií. V jednom z papežských paláců sídlí president (a tak je tomu dodnes) a papež ztrácí stát s vlastní právní subjektivitou.

Tato skutečnost znamená dvojí – především je velice obtížné navazovat diplomatické styky s různými státy nebo se podílet na mezinárodních jednáních, ale současně je papež pouhým italským občanem, který – v případě zavlečení tohoto státu do války, bude mít svízelnou situaci. Della Chiesa je tak svou diplomatickou kariérou skvěle připraven na vyjednávání za podmínek, které nejsou zcela standardní, na život, kdy jej většina společnosti vnímá veskrze negativně, jako určitý relikt minulosti, se kterým je třeba se vyrovnat, jen co bude překonána zbožnost dostatečného množství především venkovského lidu.

Roku 1907 se stává biskupem, o sedm let později kardinálem. Jen čtyři roky poté je zvolen papežem, v pořadí 258. Jeho volba se většinou vykládá jako kompromis mezi křídlem klonící se k politice Pia X. a Lva XIII. Právě k druhému jmenovanému se spíše přiklonil, ač takový program nikdy nestanovil a i jméno Benedikt jasně odkazovalo k tomu, že se tohoto sporu nechce přímo účastnit. Ve své první encyklice sice odsuzuje modernismus, ale zásadně jej zužuje a tvrdě vystupuje proti tendencím hledat modernisty v katolické církvi štvavou kampaní. Zároveň výrazně posílil roli a možnosti laiků, především pak jejich spolků.

Mírový návrh z roku 1917

Jeho pontifikát je do značné míry ovlivněný válkou. Svatý stolec v ní zastával zásadně neutrální pozici a to i přesto, že do války vstoupila Itálie, což vzbuzovalo vlnu nevole. Ostatně neměla jej v oblibě žádná z válčících stran – tím, že se nepřiklonil na stranu ani jedné z nich, byl pro každého schvalovačem agrese a nespravedlnosti. Tento postoj je vidět jak u polních kaplanů, ale také dalšího kléru, kteří se snaží vyhýbat kázáním či presentacím postojů papeže, tak především v reakci na mírový návrh z roku 1917.

V něm vyzval k ukončení zbytečného krveprolití, zřízení mezinárodních institucí a dalších mechanismů, které by napříště měli válce zabránit. Rakousko na jeho návrh nijak nereagovalo, Německo se proti němu ostře postavilo. Přitom na řadě myšlenek z návrhu z 1. srpna 1917 je vystavěna mírová výzvaWooodrowa Wilsona z ledna roku 1918.

Jeho aktivita se tak – mimo prohlášení horujících za mír nebo odsuzující užívání zvláště krutých bojových zbraní (tedy bojových plynů, což se setkalo s neméně prudkou reakcí obou válčících stran), mohl omezit jen na pořádání sbírek nebo péči o zajatce a raněné, případně jejich mezinárodní výměnu.

V mírových rozhovorech pak nebyl Vatikán zařazen (Itálie byla vítězná mocnost a při nevyřešení římské otázky byla papežská účast zcela nemyslitelná) mezi státy, které by ve Versailles mohly přímo zasáhnout do jednání. Ač byl na místě papežský legát, byla jeho pozice velice slabá a omezovala se spíše na bilaterální jednání s podunajskou monarchií. Tu chtěl – jako poslední baštu katolicismu – uchovat jako celek, což se nezdařilo. Přestože její rozpad papeže osobně mrzel, nebránilo mu to navázat postupně s nástupnickými státy patřičné diplomatické vztahy či konkordátní dohody.

Podařilo se alespoň prosadit zmínku o nadnárodní roli Vatikánu v oblasti zámořských misí, které vnímal Benedikt XV. jako jednu ze svých velkých priorit. Ještě před koncem války v roce 1917 vychází Kodex kanonického práva (označovaný jako CIC B nebo CIC 1917), který poprvé jasně kodifikuje předpisy a právní normy uvnitř církve. Dává také jasný směr v oblasti fungování celého společenství, což se projevuje například ve velkém důrazu na vzdělanost a stálé se učení kněží, nebo popis práv laických sdružení a způsobu jejich fungování.

Ač papež umírá v roce 1922 jako nepříliš populární, lze říci, že dnes jej většina historické obce vnímá podstatně pozitivněji. V rámci možností, které měl, usiloval o ukončení války a zmírnění utrpení jejich obětí, podařilo se mu zásadním způsobem modernizovat jak institucionální, tak také celkovou strukturu církve, kterou se snažil vyvést z atmosféry hledání vnitřních nepřátel do kontextu misijní, aktivní tvůrkyně světové kultury. Také jeho přínos k řešení římské otázky je nesporný především v tom, že Vatikán získal takovou síť diplomatických vztahů, které již nebylo možné brát na lehkou váhu. V tomto ohledu na něj pak navázali jeho následovník – Pius XI.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Souhlasíte se zákazem nošení šátků do škol?
Ano
60%
 
Ne
38%
 
Nevím
2%
 
(Počet hlasů celkem: 125)