Seznamka
Katedrála v Santiagu de Compostela s hrobem sv. Jakuba
Autor: Wikipedia.org / Wikimedia Commons
Není to tak dávno, co pouť do španělského Santiaga de Compostela podnikalo jen pár nábožensky zanícených jedinců. Loni se však dlouhé týdny plahočilo na stovky kilometrů dlouhé svatojakubské cestě 215 tisíc lidí. „Tolik, že to začíná tradicionalistům vadit,“ píše server Spiegel Online.
Ve středověku to samozřejmě vypadalo jinak. Poutníci nehledali na cestě smysl života, ani netoužili po výjimečném zážitku či usebrání. Tehdejší lidé žili ve strachu, a pouť byla svého druhu obchodní výměnou.
Putující nabízel ochotu reálně fyzicky trpět, a Bůh mu za to poskytoval odpuštění a uzdravení. K hrobu svatého Jakuba v Santiagu de Compostela chodí věřící už déle než tisíc let. Někdy tam za celý rok dorazilo jen několik desítek věrných, jindy tisíce.
Rychle rostoucí počet poutníků
„Tyto idylické časy jsou však už dávno minulostí. Dnes jdou počty poutníků do statisíců, což přináší potěšení zejména těm, kteří mohou nový fenomén komerčně využít. Padesátiletý německý televizní komik Hape Kerkeling prodal čtyři miliony výtisků svého cestopisu s názvem „Tak já jdu, aneb Jak jsem se ztratil a opět nalezl sám sebe na Camino Santiago“. Kniha vyšla před devíti lety a její dopad byl obrovský – dnes tvoří Němci největší zahraniční skupinu, která do Compostely putuje. Loni jich přišlo 16 tisíc, což je dokonce nový rekord. A německá televize ARD o pouti natáčí film.
Podle Spiegelu navíc vážně hrozí, že poutníků přijde napřesrok ještě víc – a to už bude spíše cirkus, a ne pouť. Jistě, jeden z nejchudších španělských regionů bere zájem s povděkem, ale v sázce je i tisíciletá tradice. Reportéři Spiegelu proto hledali v terénu odpověď na to, jaká budoucnost svatojakubskou pouť čeká.
Chudí a bohatí
Podle dosud platných zásad by měli být putující chudí. A neměli by se věnovat světským záležitostem. Američtí a francouzští poutníci však tato pravidla většinou porušují. Naopak Němci se do askeze hrnou s nadšením – je to šance demonstrovat pokoru veřejně. Takoví poutníci s sebou nenesou více než sedm kilogramů, a blahosklonně se usmívají na ty, kteří mají batohy narvané k prasknutí.
Ti opravdu skromní pijí vodu z venkovských studní, a na smartphonech si vyhledávají prodejny poutnického bílého chleba. Někdy se i čtyři putující dělí o jediný krajíc chleba. Za noc v hostelu se platí čtyři eura. Chudoba je podle poutníků známkou autenticity – takže vznikl jakýsi kodex správné pouti, která stojí v protikladu ke špatnému putování.
Ti správní celou cestu absolvují pěšky, a začnou už severně od Pyrenejí, ale možná ještě dále. Cestu zvládnou za čtyři týdny a neutratí víc než tisíc eur. Jenomže existuje ještě jedna skupina – těch „nejsprávnějších“. Putovali dlouho předtím, než vyšla Kerkelingova kniha. A těm vadí, že kvůli komercionalizaci pouti už farmáři nepozvou nikoho, aby u nich přespal na seně.
Šance strávit náhodnou návštěvu v chudých španělských rodinách a zahlédnout svět uzavřených zemědělských komunit zmizela – dnes jsou podél cesty nachystány hostely se satelitní televizí. Tradicionalisté z časů před boomem tvrdí, že Camino Santiago fakticky přestala existovat.
Kvetoucí obchod
V malých vesničkách si dnes lze koupit svatojakubské tričko, svatojakubské kapesníky i svatojakubské kondomy. Nápojové automaty nabízejí plechovky s obrázkem katedrály v Santiagu. „Kerkeling rozpoutal pandemii. Poutníci si kupují drahé goretexové boty, satelitní navádění a ultralehké spací pytle,“ píše server.
V roce 2013 činil obrat celé pouti 200 milionů eur. Ve srovnání s atraktivními destinacemi to není mnoho, Berlín tolik vydělá za jediný víkend, ale výdělky pro nezaměstnané Španěly nejsou nezajímavé. Nejvíce se bohatne na „falešných poutnících“. Ti se pečlivě vyhýbají nocležnám pro sto lidí, a batohy si nechávají posílat napřed v taxících.
V drtivé většině ujdou jen sto kilometrů, což je minimální vzdálenost, za kterou obdrží Certifikát poutníka – navlas stejný jako ti, kteří se vlekli až z Berlína či Mnichova. „Nabízí se otázka, zda se Bůh nerozhodl pomoci především nezaměstnaným španělským taxikářům?“ ptá se s lehkou ironií Spiegel.
Aktivních křesťanů je mezi poutníky minimum. Místo nich narazíte na hodně podivínů – někdo absolvuje pouť bos, což by ještě šlo, ale jsou i tací, kteří jdou celou cestu pozpátku. Vyráží i hodně těch, kteří vědí, že se už Santiaga nedožijí. Mají nevyléčitelnou nemoc a chtějí zemřít na cestě – tu skutečně lemuje hodně křížů.
Poutníci většinou hledají samotu, klid a usebrání. A je pravda, že stačí pár dní „on the road“, aby si uvědomili, jak moc jsou v každodenním životě okrádáni o čas na sebe sama. Na 769 kilometrů dlouhé cestě se však ani ten největší misantrop lidem nevyhne. Nejčastější otázka zní: „Odkud jdete?“, a druhá nejčastější, „Proč jste tady?“.
Co se komerčních zásad týče, pokud chce někdo na poutnickém fenoménu zbohatnout, musí míst svůj byznys přímo na trase. Ne v blízkosti, ne za rohem. Vesnička Rabanal del Camino šla tak daleko, že název pouti připojila ke svému jménu. „Každé euro, které zdejší lidé vydělají, pochází od poutníků,“ říká benediktinský misionář, Otec Javier, jehož řád poslal, aby pečoval o potřeby lidí na svatojakubské cestě. „Nebýt pouti, asi by se odsud už všichni odstěhovali,“ přiznává otevřeně.
Stálých obyvatel je jen 33, a přitom je zde několik hostelů, pět hospod a obchodů, pár restaurací. S nejnovějším boomem vyrůstají i obchody. „Někteří ze zdejších obyvatel si v minulosti mohli dovolit každoročně nové audi. Španělská hospodářská krize ale přinesla šetření. A také narůstá konkurence,“ řekl otec Javier Spiegelu. V Rabanalu mají o výdělek každopádně i dnes postaráno – přijde-li denně 400 poutníků, není problém se o ně postarat, kapacit je dost.
Pouze s internetem
Javiera zneklidňuje jiná věc – mladí prý nechtějí tolik chodit, a zajímá je hlavně zhoršující se signál pro mobilní telefony. „Nebude-li v našem klášteře internet, nikdo nepřijde,“ říká pragmaticky 44letý duchovní. Být offline je pro mnohé poutníky horší představa než se účastnit každý večer latinských nešpor.
Narůstající počty poutníků do Sangtiaga de Compostela od r. 1985 (zeleně vyznačeny svaté roky)
Autor: Wikipedia.org / Wikimedia Commons
„Už mě to začíná unavovat. Poutníci přijdou do kláštera, svalí se na lavice a začnou prohlížet své smartphony. Nádherný výhled na kastilské pláně je nechává chladnými, přestup Toniho Kroose z Bayernu do Realu jim připadá důležitější,“ stěžuje si Javier. Internet podle něj změnil charakter poutí daleko víc než obchůdky se suvenýry. Nechat každodenní svět za zády dnes není vůbec snadné – virtuální svět je po ruce neustále. Lidé píší z pouti každý den e-maily a posílají fotky. Jakápak samota.
„V čem tedy tkví tajemství svatojakubské pouti?“ ptá se závěrem Spiegel. Proč na ni vyráží stále více lidí, i když si všichni jedním dechem stěžují na komerční zneužití? Možná proto, že katolická církev s dvoutisíciletou misijní zkušeností dokázala přesně nadefinovat ideální pouť. Pokud někdo hledá spirituální odpovědi, jsou mu na cestě k dispozici majestátné katedrály. Kázání jsou v nich krátká, ve všech světových jazycích, a kulisu obstarává minimalistický gregoriánský chorál.
I cesta může být cíl...
Inženýr Mathias Müller z mnichovské továrny BMW to ale vidí ještě jinak. Během stodenního putování prý pochopil, že jde hlavně o čas, který člověk věnuje sám sobě. „Workoholik se tady prostě uklidní. Chcete slyšet pravdu? Klidně bych šel do Moskvy, na směru mi nezáleží,“ říká otevřeně.
K cestě do Compostely jej nakonec přesvědčila ideální infrastruktura. Sice mu vadí, že si musí hostely rezervovat s předstihem, ale nakonec všechno klape, a to je hlavní. A navíc – pouť jej od základu změnila, a nemyslí tím především fakt, že dnes nemá na těle ani gram zbytečného tuku.
Kdyby mohl, šel by prostě dál. Tomuto stavu se říká „poutníkova smrt“ – cesta končí a on zjišťuje, že vůbec nešlo o to dorazit k cíli, nýbrž jenom o to jít dál a dál. „Proto také nenarazíte na člověka, který by netvrdil, že mu to dlouhé putování stálo za to,“ píše Spiegel. Jistě, posledních sto kilometrů je tlak poutního byznysu nepříjemný, ale jinak klady převažují nad zápory.
Matthias se na cestě mnohému naučil. Například to, že nemá smysl rozčilovat se kvůli stovkám e-mailů, které bude muset po návratu otevřít. Protože žádná věc není tak vážná, jak se zprvu tváří – a pro e-mailové zprávy to platí dvojnásob.
„Nemyslím, že by rostoucí počet poutníků cestu do Compostely zničil. Dokud budeme žít v uspěchané době, Camino Compostela si podrží svou přitažlivost. Komercionalizace také nezlikvidovala zimní sporty. Produkt je prostě příliš kvalitní,“ říká závěrem zevrubně zregenerovaný německý inženýr.
Rostislav Matulík je spolupracovníkem Českého rozhlasu Plus (http://www.rozhlas.cz/plus/portal/).
Mezititulky redakční.
