Dítě chudoby

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Mike Smail / Creative commons

Dnes jsem svoji dceru, jedenapůlroční, nazval dítětem chudoby, byť jsem advokát a chudý se majetkově necítím. Svoji dcerku miluji, jsem na ni přísný, ale rád jí koupím, co je krásné a bude ji rozvíjet. Přesto jsem ji sám tak nazval, což mne v té chvíli zarazilo.

Vzpomněl jsem si na rozhovor ve venezuelském listu Viva (vyšel 27. července) s papežem Františkem. Myšlenku jsem sdílel s moji ženou a dospěli jsme k závěru, že by možná bylo dobré ji sdílet i s vámi, čtenáři. Odpusťte mi proto prosím, pokud má úvaha bude blbost…

Po nedělní ranní Bohoslužbě jsme se rozhodli jet do Zoo v Chomutově. Máme ještě malého synka, tak jsme si řekli, synek bude hajat, dcerunka se bude dívat na zvířátka a my s manželkou budeme spolu.

Vyjeli jsme z Karlových Varů a cestou jsme uviděli krásný Selský dvůr. A protože jsem svoji manželku přemluvil, aby jednou nic na cestu nevařila, jeli jsme sem. Opravdu salaš! Kolem se pásly kozy a krávy, vše ze dřeva, krásný výhled, dole se prodával domácí sýr, jogurt,… Každý kdo z Vás byl v Rakousku, nechť zavře oči, poté je otevře a pokud bude v této salaši, bude si myslet, že v Rakousku jest. S manželkou jsme si dali guláš, moc dobrý, leč pro děti nám nabízeli: hranolky, smažený sýr, krokety atd. samá tučná jídla či smažená. S manželkou rádi dobře jíme, ale pokud dětem dáváme, co máme my, mají dětskou úpravu. Soli jen špetka, tuku málo, spíše zelenina a ovoce. Maso ano, hovězí i vepřové či kuřecí, hodně ryby, ne však moc smažené a už vůbec ne hranolky. Poprosili jsme o polévku, leč ta byla tak přesolená, že jsme ji nechali, protože byla slaná i pro nás. Dceři stejně rostou zuby (tedy jí skromně), tak to ještě šlo.

Je neděle, krásné slunné odpoledne, teplo, Bůh dnes odpočívá a člověk se má radovat. Vešli jsme do Zoo, viděli stánek (kamenný) a chtěli si koupit pití a dceři něco k jídlu: smažák, hranolky, párek, klobása. Samotný rohlík nesmějí prodávat a  točená malinkovka byla tak sladká, že byť jsem jí ředil 1:1, i pro mne byla sladká více než má žena. Rohlík jsem nakonec uprosil za 6,- Kč 1 kus, vydlabaný a bez špičky….

Potkávali jsme lidi. Šli jsme ze mše, já měl košili a plátěné kalhoty, má choť letní šaty. Dívali se na nás dost divně… Kolem nás chodili lidé v maskáčových kraťasech, umělých pantoflech, trička vykřičených vzorů. Děti jsme potkávali sedět kolem hamburgerů, kol, džusů a hranolek. Dítě bylo výjimečně přiměřené (váhově) ke svému věku. Když jste se podívali na rodiče, viděli jste vzor. Když jste poslouchali jejich hovor – není možno publikovat.

A pak jsem pronesl ke své ženě: naše dítě je dítětem chudoby.

Nejde o chudobu materiální, dnes jsou vzácné výjimky, že by lidé opravdu neměli co jíst a pít. Byli jsme např. v Keni - a zde jsme opravdu viděli chudobu: žena 5-6 dětí, voda z kaluže, bydlení: jurta ze slámy a pár dek. To je opravdu vše. (Jiná otázka je, co dělají proto, aby tomu tak nebylo - oni sami, ne jen Evropané či Američané).

Jde o chudobu duchovní a duševní. Jest tvrzeno, že jest kult mládí a krásy. To asi ano. Ale před mládím jest doba dětství. Doba mládí a krásy mohla vzniknout díky našim prarodičům a rodičům. I v komunistickém bloku se snažilo dbát na určité hodnoty, inteligence byla sice persekvována, církev pronásledována, ale snad právě tím spíše dokázala (obé) hodnoty přenášet a zvěstovat dál. Hodnoty krásy kolem sebe (sloh, kultura při mši, roucha, dečky na oltářích a malby na obrazech, myšlenky v knihách), ale i hodnoty v nás (obžerství, úcta k tělu, pěstování zdraví, sport – ba právě sport, který se dělal pro radost, ne pro odměnu), ale i úcta k přírodě a člověku.

Navštívili jsme 4 restaurace a ani jedna neměla nic vhodného pro děti. Může za to trh? Poptávka? Lidé nechtějí dobré bagety, obložené jen sýrem, zeleninou a salámem? Nebo je nedokáží vyrobit sami? Nebo děti chtějí jen hranolky a burger? Možné je obé. Ale co s tím budeme dělat my? Nemá i církev vést po této cestě? Ukázat lidem, že alespoň v neděli do kostela se nechodí v jeans a tričku, ale i v košili a saku? Vždyť jdeme před Krále! Kdybychom šli ke královně Alžbětě, jak bychom se oblékli? A proč jinak? Mé babičce je 88 let a do kostela si vždy učeše obočí a vezme rtěnku.. Proč starší lidé chodí v neděli do kostela svátečně oblečení, zatímco my mladší, jak šatník zrovna dá? A neměly by i církve zvěstovat hodnoty zdravého stolování? Ohledu na děti? Jde přeci o sobeckost -  nemoci udělat dítěti doma dobrou housku. Kupovat mu burger a hranolky, protože je to tak jednoduché…?

Co žádáme po našich duchovních vůdcích? Jistě že ne, aby nám tvořili jídelníček či šli s námi kupovat oblečení (i když proč ne, kmotr mé dcery (kněz) to dělá a je to občas sranda). Ale očekáváme v homilii jen hluboké fráze – myšlenky, vznesené mysliteli výjimečnými, ale často mrtvými? Nebo očekáváme téma aktuální a osobní? Očekáváme téma, které po nás steče, nebo nad kterým budeme uvažovat v osobním životě, např. při pohledu na naše děti? A co třeba napsat našim biskupům, aby vydali prohlášení o cestě, jak možné je vést děti lépe? Ne kritizovat svět, ale světu ukazovat cestu. Vždyť co dělal jiného Ježíš? Budou volby, bude opět pastýřský list k volbám čtený v kostele? Co třeba poslat pastýřské listy na e-mail svým farníkům o něčem jiném než o volbách či nutnosti pomoci zemím Afriky či Asie? Lidé kolem nás nepotřebují pomoci? Papež František nedávno ve výše uvedeném rozhovoru řekl: „Církev nemá lidi přemlouvat, aby byli křesťané, má je přitahovat.“ Dále v tomto listu nabádal, že lidé by měli zdravě trávit čas. Není to výzva i pro nás?

Auto je advokát a student 4. ročníku na Katolické univerzitě v Lublinu.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.