Seznamka
Závist - z cyklu sedm smrtelných hříchů od italského středověkého malíře Giotta
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Nepokradeš. [...] Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu." (De 5, 17 a 21; Ex 20, 17)
Každý, kdo má jakés takés ponětí o matematice, ví, že jediná smysluplná číselná soustava je dvanáctková. Je to dělitelné 1, 2, 3, 4, 6 a s neperiodickými zlomky i 5, 8, 9, 10. Proto ve dvanáctkové soustavě se počítají hodiny i úhly. Nic lepšího vymyslet nelze. To jenom trubci, jako jsou Římané, co nemají v hlavě nic jiného než válčení, mohli prosazovat desítkovou soustavu a ještě se podle ní decimovat. Každopádně tato nelogičnost měla své neblahé následky i v teologii. Do nesmyslné desítky se znásilnila i Mojžíšova přikázání, a proto se na 9. a 10. přikázání násilím rozštěpila jedna myšlenka jednoho souvětí (Ex 20,17). Konec konců 7., 9. a 10. přikázání jsou na stejné téma – respektování majetkových hranic bližního. Nemá cenu o nich pojednávat natřikrát. Natřikrát je třeba je dodržovat.
Hlídání hranic je energeticky nákladné
Tato přikázání obecně slouží k nastavení hranic mezi lidmi a ty zase slouží k úspoře energie. Jako muž si musím hlídat věrnost své partnerky, jinak celý život vychovávám geny jiného muže. Stejně tak při nevěře svého muže žena riskuje jednak pohlavní choroby, ale i fakt, že muž začne investovat svou energii do jiné rodiny a ona se svými dětmi bude trpět nouzí. Neustále hlídat druhého je nadlidský výkon. K tomu slouží ve skupině konsensuální pravidla či přikázání, aby obě strany respektovaly zákaz nevěry či cizoložství a nemuseli jsme neustále obcházet dům s brokovnicí v ruce.
Stejná úvaha platí i v ochraně majetku. Musím si chránit prostředky pro přežití. To stojí neuvěřitelné množství času a energie – od plotů, přes armádu, zabezpečovací zařízení až po autorská práva. Proto přikázání nepokradeš nám umožňuje nemít stále vše na zámku a přesto o to nepřijít. Například na universitě v Texasu (Austin) jsem obdivoval, jak si studenti nechávali počítače na stole v odemčené třídě. Odešli na oběd, odpoledne se vrátili a nic se jim neztratilo. Jako Čech jsem nikdy nenašel odvahu si to vyzkoušet na vlastním počítači, přesto jsem obdivoval to pohodlí poctivosti.
Poctivost by měla být v ideálním případě tak tabuizovaná, že člověka myšlenka na krádež ani nenapadne. V praxi některé lidi myšlenky na krádež opravdu ani nenapadnou, ale jiní mají tzv. „cikánskou“ mysl: Prostě chodí takhle po světě a každá věc, co se jim jen trochu líbí, na ně vlídně kyne a vábí je: „Vem si mě, budu se ti hodit...“ V tomto zápase s touhou něco ukrást nám pomáhá právě toto přikázání. Podobně jako u prvního přikázání se i zde objevují počátky psychologizujícího přístupu.
Závist a rezerváty Boží i lidské
Lo tachmod bait v'ešet re'echa (Ex 20,17) se dá přeložit různě, ale vždy to má psychologickou komponentu – nebudeš dychtit, toužit, závidět, žádat dům či ženu bližního ap. Možný je i výklad, že toto přikázání se v dobovém kontextu vztahovalo na pokusy očarovat či uhranout sousedův majetek (ČBS 1991), přesto psychicky výchozím prožitkem při jakémkoli výkladu těchto přikázání je vždy závist. Ta měla být i na pozadí vraždy Abela Kainem (Gen 4).
Tedy toto přikázání přímo cílí nejen na realizované chování, ale i vnitřní prožitky při pohledu na majetek, zdar či partnerku druhého - od nevěry, cizoložství až po rozvod. Rozvod jsem sice zařadil pod přikázání nezabiješ kvůli biblické definici manželství jako metaorganimu, který rozvod zabijí, ale tradičně se řadí pod 9. přikázání, kam též logicky spadá. V tomto smyslu Ježíš jen opakuje (Mt 5, 27): „Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.[6. přikázání]' Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“
Níže v knize budeme probírat axiomy partnerských vztahů - hranice, spolupráce, soupeření a existenční závislosti, ale již zde můžeme ukázat, že vymezování hranic je typické pro celé Desatero. Na přikázání Nezabiješ můžeme též pohlédnout jako na Boží rezervát, tedy něco, co si Bůh rezervoval a vyhradil jako svůj majetek a na co člověk nemá sahat, přestože je to dokonce jeho vlastní život či život jeho manželství. Tedy zabití lidského života, narozeného či nenarozeného, či zabití manželského soužití se vnímá jako krádež něčeho, co vlastně patří Bohu čili svatokrádež. Tato tři přikázání vymezují pro změnu lidské rezerváty - na cizí majetek a partnery se prostě nesahá. Je dobré si uvědomit, že židovsko-křesťanská náboženství hranice mezi bytostmi neruší, naopak je vyznačují a chrání. Zachovává se i individualita vlastního ega - cílem není rozplynutí se v nirváně či ztráta identity při reinkarnaci. Paradoxně tím ale mezi lidmi nenarůstá kompetice, ale kooperace - dobré účty dělají dobré přátele. Respektování těchto rezervátů je proto překvapivě aplikací axiomu spolupráce a ne soupeření.
Nálepkování a práce s naší psychikou
Přikázání „lo tachmod - nezáviď“ je kuriózní tím, že nám nakazuje, abychom neměli emoci „závisti“. Emoce přeci neovládáme vůlí, tak jak je můžeme ovládat? Není to stejně nesmyslný příkaz asi jako „levituj“? Co má proto dělat člověk, který, ať chce či ne, se přistihne, že druhému člověku závidí?
V psychologii existuje jedna teorie emocí zvaná labeling - nálepkování, která zjednodušeně říká: Je jedno, co je v lahvi. Důležité je, jaká je na ní nálepka. Je jedno, jaký je fyziologický prožitek emoce, ale důležité je, jak jej člověk kognitivně interpretuje, onálepkuje. Tento jev vtipně ilustruje povídka Moje jízda tramvají od Šimka a Grossmanna. To měla být hrůzná jízda Prahou, která končí na konečné zastávce:
Chci vystoupit," dožadovala se jedna slečna. "Stanice je zrušena, stavíme až na konečné," zněl řidičův alt. Konečně jsme tam byli. Lidé se vypotáceli z vozu a padali vysíleni do příkopu. Šedovlasý stařík si klekl a děkoval, že jízdu přežil.
Lze předpokládat, že po takové jízdě jsou fyziologicky všichni cestující ve stavu psychického stresu či až šoku. Nicméně kognitivní interpretace čili nálepka je různá. Zatímco vysílení lidé padají do příkopu s pocitem děsu a strachu o život, což je negativní emoce, tak zmíněný stařík kognitivně prožívá vděk, což je radostná pozitivní emoce. Stejná fyziologie, ale různá a přesto pravdivá interpretace!
V jednom experimentu vyplňovala hezká psycholožka dotazník s jedněmi mladými muži na kamenném mostě a s druhými na visutém, jenž se kýval až běda. Všem dala své telefonní číslo. Ti muži, s kterými bylo kýváno, jí následně volali významně více než ti z kamenného mostu. Zkrátka i ti interpretovali fyziologický strach jako romantický cit k té dívce. Není divu, že i na zážitkových kurzech takto zákonitě vzniká mnoho lásek (www.uzitecny-zivot.cz, www.psl.cz).
Tuto konverzi jedné emoce za druhou opravdu umožňuje naše psychika a díky tomu nám i toto přikázání může nakázat, abychom „nezáviděli“. Totiž můžeme, a proto i máme ji zkonvertovat do jiné emoce - konkrétně do obdivu toho člověka, který má či umí to, co my ne, nebo ji přetvořit do vděku Bohu za to, jaký krásný svět stvořil. Obdiv je totiž základní vyučovací metoda. Když syn obdivuje svého otce, tak jej bezděky napodobuje. Když závidím sousedovi, tak mu škodím. Nápodoba se nekoná, nebo jen v omezené míře: „Bože, soused má kozu. Dej, ať mu chcípne!“
Bůh je ale suverénní vládce, může dát každému, kolik on uzná za vhodné. Proto od nás žádá, abychom tento nápad transformovali do modlitby: „Promiň mi, Bože, tento hnusný nápad. Naopak děkuji ti, že mohu žít vedle souseda, který je takový skvělý chovatel koz.“ Když takový věřící pak toho souseda potká, nejen že ho pozdraví, ale i řekne: „Já vás, sousede, obdivuju. To ty kozy krmíte mlékem a strdím, že vám rostou jako z vody?!“ A sousedovic ego byvše pobaveno i polichoceno mu dá dobrou radu, ponaučení, a kdo ví, možná i to kůzlátko... Jak říkával můj otec: „Nejlepší způsob, jak se zbavit nepřítele, je udělat si z něho přítele.“ Inu „lo tachmod - nezáviď“ je velmi užitečné přikázání.
Toto je ukázka z připravované knihy Sex a partnerské vztahy z pohledu pastorální psychologie, kterou vydá Portál.
