Františkův návod

Jiří Zajíc
Autor: archiv autora

Ještě nedávno se prohlášení z prostoru církve, včetně těch papežských, dostávalo pozornosti v širším společenském měřítku prakticky jen tehdy, když šlo o nějaké téma související se sexuální morálkou – antikoncepci, potraty, homosexualitu. Hodilo se totiž jako dobrý terč pro kritiku církve a její zpozdilosti. Do této kategorie ostatně spadla i před časem široce publikovaná desinformace, že církev vyhlásila sedm nových smrtelných hříchů. Nástup Jorge Bergoglia do papežské služby tu přinesl zásadní změnu. Dokladem toho je i reakce na tu pasáž z jeho nedávného rozhovoru pro argentinský deník Viva, kde odpovídá na výzvu, aby uvedl svůj návod na šťastný život.

„Františkovo desatero“ – jak se mu hned začalo říkat – obsahuje jednak některé známé motivy, které současný papež trvale vnáší do veřejné rozpravy. Jde především o jednoznačné odmítnutí neoliberálního dogmatu potřeby nezaměstnanosti pro fungování kapitalistického hospodářského systému. František v souladu s Ježíšovým přístupem vidí v prvé řadě člověka, ne systém – a v něm ten, kdo „nemůže domů přinést jídlo za vydělané peníze, je hluboce ponížen ve své důstojnosti“. Podobně rezolutně se papež vyjadřuje k drancování přírody, které ji vidí jen jako zdroj zisku, nikoliv jako náš domov, o který jsme povinni pečovat včetně našich „bratří a sester“ z živočišné říše. Tady prostě papež kráčí věrně ve stopách toho, jehož jméno dnes nosí. Stejně tak i jeho soustavná kritika konzumního životního stylu, v němž není dostatek prostoru a času pro rodiny, pro děti, pro pěstování mezilidských vztahů, našla také své vyjádření v tomto „desateru“. Je příznačné, že věta o vypnutí televize během nedělního oběda se stala jak bonmotem pro některé titulky, pod nimiž byl papežův návod publikován, tak tématem řady čtenářských příspěvků.

Potud jistě František souzní se převládajícím veřejným míněním. Ale to by samo o sobě nevysvětlovalo ten výrazný ohlas. Myslím, že ten se odvinul od dvou skutečností, které vynikají právě proto, že jejich autorem je papež. V prvé řadě je to styl, kterým si počíná – a který dobře vyjádřil svým „třetím přikázáním“: postupovat dopředu, ale s přívětivostí a pokorou, vyzařovat životní pokoj. To je styl, který nebyl katolické církvi po dlouhá staletí vlastní. Dodnes od ní lidé spíš očekávají jistou tvrdost, nadřazenost, odsuzování a vylučování. A František stále ještě šokuje svět tím, že jeho styl je úplně jiný, přičemž vše nasvědčuje tomu, že to není jen nějaká dobře promyšlená „taktika“, póza, jíž chce lépe zapůsobit. To, co dělá a jak mluví, je na první pohled nevypočítavé, uskutečňované s odzbrojující upřímností. Je jasné, že tento styl vystavuje svého nositele snadné zranitelnosti. A to je jistě jeden z podstatných důvodů, proč bývá papež kritizován z některých katolických pozic: pro ně je totiž zranitelnost známkou slabosti. Pro papeže je „mírovou nabídkou“, darem, kterým sebe nabízí druhým. Sebevydáním, kterým následuje Toho, který se „vydal za všechny“. Jenom ten, kdo je zranitelný, může milovat.

Tou druhou skutečností, která je za tím překvapením z papežova „desatera“, je jeho první a deváté „přikázání“. Je totiž vyjádřením postoje, který sice přímo plyne ze stylu, jejž jsem právě popsal, ale který je současně pravým opakem toho, co by se běžně od nejvyššího představitele katolické církve očekávalo. Jakže? Žij a nechej žít? Cožpak svět není plný hříchu, který je třeba jasně pojmenovat a rázně odsoudit? Kdo jiný než papež má nastavit zrcadlo zvrácené společnosti, která si nic nedělá z Boha a klidně se mu rouhá? A tenhle papež ještě řekne: „Nejhorší věcí ze všeho je náboženské obracení na svou víru.“ To je něco tak pohoršujícího pro tradiční katolické uši i srdce a tak nečekaného pro všechny ostatní, že i ve výtahu, který byl z tohoto rozhovoru zatím publikován na stránkách Vatikánského rozhlasu, není o tomhle ani čárka. Jenomže František tu neříká, že je „jedno“, čemu a jak člověk věří. On, který si přeje církev „misionářskou“, rozhodně nehlásá nějaké laciné rozředěné křesťanství. Právě naopak: „Církev roste díky svojí přitažlivosti.“ A jak se ta přitažlivost má projevit? Konkrétní láskou: „Můžeme se vzájemně inspirovat svým svědectvím, takže všichni společně můžeme růst.“ To se lehce řekne, ale jak to uskutečňovat. František v tom působí důvěryhodně. Ale co my?

Papež tu totiž otevřel skutečně velikánské téma. Sebevědomí křesťanů, nejen katolických, ale těch také, bylo po celá staletí podstatně postavené na tom, že ostatní, pokud nejsou rovnou na cestě k zavržení (a ještě v minulém století to bylo standardní katolické přesvědčení minimálně v lidové zbožnosti), nemají prakticky nic důležitého, čím by je opravdu mohli inspirovat a obohatit. Od Druhého vatikánského koncilu se velmi pozvolna a velmi pomalu katolíci smiřují s tím, že i „odloučení bratři“ – tedy křesťané nekatolíci – jsou nejen součástí tajemného Těla Kristova skrze křest a společnou víru v Ježíše, ale že se od nich také něčemu můžou přiučit. Příkladně vztahu k Bibli a důvěře, že skrze ni se můžeme opravdu setkávat se Vzkříšeným právě tak jako skrze Eucharistii (pochybovači z tradičního katolictví si na to téma mohou nastudovat Konstituci o posvátné liturgii – zejména čl. 7). A že tou cestou k setkání je i skutečné společenství v Jeho jménu. Nu a nyní nám tedy z úst samotného papeže přichází doporučení, abychom i od nekřesťanů dokázali přijmout něco podstatného, co nás na nejen naší vlastní křesťanské cestě přiblíží našemu Pánu, ale co nás tam ve výsledku přiblíží společně. Příliš zbrklé vyhodnocení téhle situace by mohlo vést k otázce: Má tedy vůbec ještě smysl být křesťanem? Není to vlastně jedno? To by ovšem bylo typické „vylévání dítěte s vaničkou“. Právě „ti druzí“ nás také potřebují – jako křesťany. V modelu, kde všechno bylo směřováno k individuální spáse, se něco takového těžko dalo domyslet, ale při pochopení podstatné jednoty lidského rodu (viz úvod konstituce Radost a naděje), to dává hluboký smysl. O tom si ale blíž povíme příště.

Ve zkrácené formě vyšel tento článek v Perspektivách č. 35

Dnes (15. září) ho věnuji památce Petra Příhody.