Služebník odpovědného myšlení

MUDr. Petr Příhoda
Autor: cirkev.cz

Když přišla občas řeč na to, proč církev (a zvláště ta naše katolická) získala u nás po Listopadu 89 tak špatnou mediální tvář, opakovaně jsem slyšel – zejména od různých představitelů církve – že to v prvé řadě způsobila naše naprostá nepřipravenost k práci v médích: „neměli jsme ty správné lidi“. Myslím, že to tak úplně nebylo. Jen v Českém rozhlasu bylo několik úspěšných redaktorů katolické orientace (za všechny jmenuji velmi oblíbeného redaktora Mikrofóra a pozdějšího ředitele ČRo Jiřího Mejstříka). A troufám si říci, že i v naší Redakci náboženského života, která začala fungovat v půlce ledna 1990, jsme nebyli žádní amatéři. Ale v celé tehdejší československé mediální krajině byl jeden zcela nepřehlédnutelný „případ“, který se vymykal tehdejšímu standardnímu redaktorskému „provozu“: Petr Příhoda. Na rozdíl od „osmašedesátníků“, kterým v prvních měsících ještě naše společnost byla ochotná naslouchat, i od „nových tváří“, většinou nedávných svazáků, kteří si osvojili pár kapitalistických frází a tlačili se na jejich místa, tu byl muž s úplně jiným duchovním zázemím i značně odlišným životním zaměřením. Katolík s moravskou i českou zkušeností, formovaný dráhou uznávaného psychoterapeuta.

Nepsal tak, aby si vyřizoval účty s druhými. Ani tak, aby na sebe upozornil a získal popularitu nebo moc. Psal jako terapeut, který pečlivě diagnostikuje pacienta, protože mu na něm záleží. Má starost o jeho zdraví a psaním mu nabízí potřebou péči, která má vést k reflexi a růstu. Psal odvážně, aniž by se o tu svou odvahu nějak staral, protože mu v prvé řadě šlo o odpovědnost vůči Bohu i bližním. Sám to vyjádřil nedávno takhle: Myslet odpovědně znamená mít víru v dostupnost pravdy a mít k ní úctu ještě dříve, než se mi zjeví. A vědět nejen o vlastní omylnosti, ale i o pokušeních, která mě svádějí k účelové manipulaci s pravdou.

Tohle všechno se snažil záhy nabídnout v prvé řadě právě své katolické církví. Nepochodil. Ani ne tak u hierarchie (myslím, že s kardinálem Miloslavem Vlkem si vždycky dobře rozuměl), ale u „prostých věřících“. Vadilo jim, že nezakrývá stíny vlastní církve – viděli v tom útok na ni. Pohoršovalo je, že poukazuje na zásadní význam víry pro politické jednání – zazlívali mu, že „politiku tahá do náboženství“. Mnohem spíš než nepřipravenost pro mediální práci se tu ukázala naprostá nepřipravenost typických členů církve k životu v nových poměrech. Nebylo divu, že o jeho služby byl zájem i jinde – v Přítomnosti, Literárních novinách, Lidových novinách, Mladé frontě DNES, Svobodné Evropě, ČRo 6 atd. Když se mě na kurzech mediální výchovy lidé ptají, kdo je pro mě důvěryhodným „mediálním zdrojem“, Petra Příhodu uvádím na prvním místě. Za těch více než dvacet let vytvořil obdivuhodné publicistické dílo. I po letech má smysl se k jeho článkům vracet. To je mezi českými novináři unikát.

Původně vyšlo v roce 2013 v příloze Katolického týdeníku Perspektivy. Převzato s laskavým svolením autora.