Seznamka
"Není divu, že se český národ utíká k Václavovi v dobách krize a nouze. Stejný příběh, příběh zápasu o duši národa a charakter státu, probíhá stále a nikdy neskončí, dokud budeme žít v čase a dějinách."
Autor: Wikipedia.org / Ondřej Kořínek / Creative commons
Text zazněl jako promluva ke slavnosti sv. knížete Václava, hlavního patrona české země a národa, v Horním Starém Městě
Vyslechli jsme biblická čtení a nyní je na čase si položit otázku, proč jsme vlastně shromážděni, kvůli komu jsme přišli, kým je pro nás kníže Václav, o co vlastně v příběhu jeho života šlo. V pramenech, dosti bohatém souboru václavských legend, se svatý Václav jeví jako mimořádný úkaz. Panovník, kníže, který umí číst, vede osobní duchovní život a snaží se pomocí zákonů, činů a vlastním příkladem zlidšťovat, civilizovat své okolí a národ. Není třeba obviňovat hned legendisty z přehánění. V dobových životech jiných svatých panovníků stačí, když je spravedlivý a štědrý k církvi, takže pokud Václavovi životopisci zmínili vzdělání a hlubokou zbožnost, není to obecně sdílený prvek legend, ale něco specifického, zvláštního, mimořádnost hodná zaznamenání.
V legendách čteme i to, že jeho vlastní výkon moci byl sice odhodlaný a odvážný – Václav se zástupně osobně utká se sousedním knížetem, aby ušetřil životy svých i nepřátelských bojovníků –, ale nebyl spojen s krutostí exemplárních trestů, nelidskostí a brutalitou barbarství své doby. Legendy naopak líčí Václava jako knížete, který se po svých předchůdcích, Spytihněvovi a Vratislavovi, kteří železem a krví prosadili vytvoření středočeského panství přemyslovské dynastie, snaží tento čerstvě vytvořený stát zlidštit duchem evangelia, duchem našeho Pána Ježíše Krista, změnit hrubost a krutost své doby v duchu budování Božího království. Právě zde lze hledat i skutečnou příčinu boleslavské vraždy. Jeho bratr a vlivní předáci měli zřejmě dojem, že Václavovy reformní skutky, snaha uvolnit pevně sevřenou moc, mohou ohrozit stabilitu nedávno vytvořeného českého státu a tím i novou podobu společnosti. Jinými slovy báli se, že Václav předbíhá vývoj a jeho křesťanstvím inspirované polidšťování společnosti by mohlo skončit rozpadem čerstvých mocenských struktur. Svatý kníže Václav umírá, protože se snažil změnit společnost své doby k lepšímu.
Václavský odkaz je proto mimořádně aktuální. Není divu, že se český národ utíká k Václavovi v dobách krize a nouze. Stejný příběh, příběh zápasu o duši národa a charakter státu, probíhá stále a nikdy neskončí, dokud budeme žít v čase a dějinách. Brzy budeme slavit 25 let života ve svobodě, kterou jsme nezaslouženě dostali darem ke svatořečení Anežky České. Naivně jsme se domnívali, že svobodu a demokracii máme natrvalo, že se věci samy budou ubírat k lepšímu, že se společnost bude v průběhu času uzdravovat sama. Zklamáni politickými elitami upadáme do pasivity a nezájmu o věci veřejné. Jak v mnohém dnešní doba připomíná léta 1945–1948. I tehdy se jádro národa domnívalo, že nic velkého nehrozí, že u nás nikdy nemohou být politické procesy ani kolchozy, a nic nedělali, nestarali se, neangažovali se, až najednou sklapla past. Dokonce i mnozí katolíci dnes volí stranu, která ničila tento národ čtyři desetiletí, stranu, které už tři roky rozeštvává nenávistnou kampaň proti církvím. Copak jsme klesli tak hluboko, že si zasloužíme slogany: „Prostě to zařídíme“, „Prostě na to dohlídneme“? Jak může jít křesťan slavit svatého Václava a pak jít volit strany, které popírají hodnoty, o něž Václav usiloval a za něž položil svůj život?
Historik a katolický teolog Doc. Tomáš Petráček
Autor: Christnet.cz / Tomáš Chlouba
Dnes si nemůžeme dovolit pasivitu ani nezájem. Právem mi namítnete, co máme dělat? Každý máme svých starostí dost. Jestli něco náš Pán Ježíš Kristus opravdu nesnášel, pak to bylo poraženectví, pasivita, alibismus. Křesťan může prohrát, ale nikdy se nesmí vzdát předem, rezignovat. O tom je ostatně i ústřední tajemství naší víry. Z lidského hlediska skončil Ježíš Kristus jako téměř všemi opuštěný zkrachovalec nejpotupnější představitelnou smrtí. Neexistuje větší hlubina ponížení a krachu. A přece je to jeho oběť lásky, jeho sebevydanost, jeho přitakání absolutní lásce k Otci, lidstvu a Božímu stvoření, která mění svět a stává se bodem obratu při budování lepší, božštější, a tedy lidštější budoucnosti lidstva.
Stejně vypovídá i příběh dnešního oslavence. Václav umírá a jeho vrah Boleslav I. vládne železem a krví. Ale už i on sám a zvláště jeho syn Boleslav II. nakonec přijímají Václavovu „politiku“ a uskutečňují jeho plán pokřesťanštění a humanizace české společnosti, zakládají klášter, biskupství, nechají převézt jeho ostatky do Prahy. Václav se stává věčným, pravým knížetem českého státu a národa, na jeho lebce spočívá knížecí a později královská koruna, odkud si ji aktuálně vládnoucí král jenom půjčuje na slavnostní události. Václav je symbolem a programem českého národa, českého státu, jak to najdeme třeba na pečeti Karlovy univerzity. Ve stejné logice sebevydávající, obětavé lásky jedná i svatý Vojtěch, který sice neuspěje se svým programem, podobným a navazujícím na Václava, ale o čtyřicet tři let později nad jeho hrobem vydává kníže Břetislav statuta, která tento program prosazují. Nic dobrého, cenného, láskou motivovaného se neztrácí a neztrácí svou hodnotu, ale naopak jako to jediné přetrvá do věčnosti.
Co tedy máme dělat? Co vlastně můžeme dělat?
Stejně jako Václav se napojme na zdroj milosti a pokoje, kterým je Kristus, vinný kmen, jehož jsme my ratolestmi. Nechme se působením milosti přetvářet do zralosti a plnosti lidství, jehož ideálem je sám Kristus. Vždyť zápas o duši národa, o charakter české společnosti a státu se na prvním místě vede v srdci každého z nás.
Mějme na paměti a přiznejme si nehotovost, neukončenost lidských dějin. Žádný zlatý věk nepřijde. Dokud žijeme, dokud trvají lidské dějiny, trvá zápas o duši člověka, národa, o charakter společnosti a doby, ve které žijeme. Náš Pán nám odpustí, když prohrajeme, ale pasivita, lenost, naivní lehkomyslnost, hloupost a nezájem jsou neodpustitelné.
Nikdy si nenechme vzít naději. Za žádných okolností. Nejenže můžeme čerpat poklady útěchy z našeho Pána Ježíše Krista, ale máme na své straně svatého Václava, Vojtěcha, kněze svatého života Josefa Toufara – to nejlepší a nejcennější z naší národní tradice. Uvažme toto a nebojme se ničeho. Jednejme tak, abychom hájili Boží věc, a Bůh bude s námi. A jenom v Bohu je budoucnost, naše budoucnost a budoucnost celého stvoření. Prosme věčného knížete Václava, aby nás do ní bezpečně a jistě vedl.
Autor je historik a kněz. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové.
