VIII. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému

Pergamen z r. 1768 od Jekuti'ela Sofera zpodobňující Desatero z r. 1675 v amsterdamské synagoze Esnoga
Autor: Wikipedie / Commons / Jekuthiel Sofer

Nevydáš proti svému bližnímu falešné svědectví. (De 5, 20)

Dnešní soudnictví je založeno na klokotu papírů. Interpretují se písmenka a na nějaká čestná prohlášení se nehraje, ba ani ta svědecká výpověď není, co bývala. Dřív ale opravdu soudní pře stály a padaly na výpovědi svědků. Proto za křivé svědectví padaly od nepaměti nejpřísnější, hrdelní tresty. Například Chamurapi již 500 let před Mojžíšem (cca 1700 př. Kr.) formuluje na své stéle tyto dva zákony:

(§ 3) Jestliže někdo vystoupil u soudu s křivým svědectvím a výpověď, kterou učinil, neprokázal, bude, jestliže jde o hrdelní spor, potrestán smrtí;

(§ 4) jestliže vystoupil se svědectvím (ve sporu) o obilí nebo o peníze, ponese trest v hodnotě tohoto sporu.

Z tohoto původního významu tohoto 8. přikázání zbývá především důraz na pravdomluvnost. Pravdomluvnost znamená především dbát na to, aby náš bližní měl správné poznání. To není jen o lži, ale i o uvedení bližního v omyl, o podání neúplných či zavádějících informací. Jak říká naše presidentská standarta po vzoru M. Jana Husa: Pravda vítězí. Stejně hovoří i Ježíš: „Vaše řeč buď 'ano ano ne ne', co nad to je, ze zlého je.“ Bohužel "nad to" je i různé vykrucování, vyhýbavé výpovědi či taktizování, kterých je nejen naše společnost, ale i církev plná.

Připouštím, že existují zvláštní situace, kdy pravda může druhému člověku vážně ublížit a kdy je lepší, aby ji neznal. V takových případech můžeme podle pravidla menšího zla připustit neříkání pravdy (falsiloquium; „lež“). Přesto skutečně do nebes je třeba vychválit život v pravdě, tzn. nejen zákaz lhaní, ale celé nastavení vlastního života tak, abych nemusel lhát nikomu - ani sobě, ani partnerovi, ani jiným lidem.

Pro úplnost zmiňme tzv. milosrdné lži, ke kterým se často z pohodlnosti uchylují lékaři. I ty bývají až na vzácné výjimky ke škodě. Například kamarádovi umřela babička zrovna, když matka byla na operaci s metastázami na mozku. Matka se po operaci ptala, jak se daří babičce. Po pravdě jí řekli, že zemřela. Matka dostala ze stresu krvácení do mozku, a tak kamarádovi během týdne umřela matka i babička, čili celá rodina, protože nikoho jiného už neměl. V jiných než podobných případech jsou ale lékařské „milosrdné“ lži spíše lžemi krutými.

Hlavní hřích a refrakterní fáze pocitů viny

Když je někdo nepoctivý, musí lhát. Když je někdo nevěrný, tak najednou zjistí, že lže, i když to jinak nedělá. Tedy nepřesné je dětské pořekadlo: „Kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe.“ Spíše je to naopak: Kdo krade či jinak žije nepoctivě, musí i lhát. Lže všem – sobě, okolí i Bohu, a to je pak vpravdě cesta do pekel.

Inspirativní je proto definice tzv. hlavního hříchu. To je takový hřích, který vede k jiným hříchům. Například když holka začne brát drogy, tak dříve nebo později skončí v prostituci, o lhaní a krádežích ani nemluvě. Jedno generuje druhé. Síla křesťanství není v jednotlivých zákazech – zákaz lhaní, rozvodů, potratů... – ale právě v tomto celkovém nastavení člověka, aby žil tak, že nemusí lhát, rozvádět se či kohokoli zabíjet.

Čím je zlý čin závažnější, tím déle člověku trvá, než si dokáže přiznat, že pochybil. To je tzv. refrakterní fáze svědomí čili doba nutná k tomu, aby naše svědomí opět začalo správně fungovat. Když někomu omylem šlápneme na nohu v tramvaji, není problém se okamžitě omluvit a vzít vinu na sebe. Naproti tomu, kdybychom dotyčnému vyrazili oko, tak budeme mít tendenci tlačit vinu na něho - že tam neměl stát, že do nás někdo jiný strčil atd. Už zdaleka není tak snadné si přiznat svůj díl viny. Když je ale vina velká, jako je vražda, zrada či rozvod, pak tato refrakterní fáze může trvat i desítky let či až do smrti. Krásně je prolomení této fáze popsáno u krále Davida, který nechal zabít svého věrného bojovníka Urijáše poté, co svedl jeho ženu (2 Sam 11, 1nn.). Neschopnost lítosti ale znamená žít ve lži třeba celý život, a jelikož díky Ježíši budeme žít i po smrti, tak v tomto stavu zůstane mnoho lidí navždy. Ne nadarmo se tomu říká peklo, protože to znamená nekončící debaty sám se sebou či fantazijní postavou toho, komu jsme ublížili. V tomto směru je poučné svědectví dr. Slavomila Hubálka:

VIII. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému

Desky desatera s křížem - výzdoba evangelické kaple v Praze - Vršovicích od Miroslava Rady
Autor: Christnet.cz / Jan Kirschner

Mám zkušenost s dvaceti dlouhými, mnohahodinovými pohovory s bývalými spolupracovníky StB. Byl to pro mě po zkušenostech s devianty a delikventy zajímavý zážitek, protože ty hovory byly z určitého hlediska všechny stejné. Všichni přišli předčasně, v nejlepším oblečení, a všichni se mnou nejdříve chtěli mluvit „soukromě“, všichni byli nesmírně uctiví. Všichni také používali téměř stejné formulace, z nichž nejčastější bylo: věřte mi, mám absolutně čisté svědomí. Od té doby mám na termín „absolutně čisté svědomí“ alergii. Všichni též říkali: „Nikdy jsem nikomu neublížil. Ať mi někdo dokáže, komu jsem ublížil. Říkal jsem jim jen to, co už věděli. Měl jsem jen svůj obor hrozně rád a potřeboval jsem - ne kvůli sobě, ale kvůli svým pacientům - jezdit na západ pro nové poznatky. A měl jsem staré, nemocné rodiče, mladou manželku a malé děti. Dělal jsem to jen kvůli dětem, aby se dostaly na školy…“

Mohlo by to sloužit jako ilustrace ke knize Anny Freudové Já a obranné mechanismy.

Jeden jediný z těch dvaceti uznal svoji vinu a velmi zkroušeně mi přiznal: „Já jsem se mnohokrát v životě zachoval jako svině. A teď toho strašně lituju.“ S tím člověkem jsem dodneška schopen se setkat. Legrační je, že všichni ostatní, když mě potkají, tak mi ani neodpoví na pozdrav. A přitom se jim vlastně nic nestalo, dokonce si skoro všichni finančně velmi polepšili, neboť odešli ze zdravotnictví, převážně do farmaceutického byznysu.“

Pravda je způsob, jak se setkat s Bohem

Pravdomluvnost a vnitřní poctivost je způsob, jak se dostat do důvěrného vztahu s Bohem. Náš Pán nám připomíná (Mt 5, 8): „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ Boha totiž potkáváme na hranici svých možností. Když se student neučí a vyhodí ho ze zkoušky, tak to není Boží vůle, ale je to studentovo pasivní rozhodnutí: „Neučím se, a tak víceméně počítám s tím, že mě vyhodí.“ Když se ale student opravdu poctivě připraví, a přesto je ze zkoušky vyhozen, pak to zřetelně není ani jeho vůle, ani jeho rozhodnutí, ale nyní se setkává s Bohem, který mu chce něco říci. Třebas: „Ještě potřebuji, aby sis tu látku více procvičil,“ nebo „až půjdeš příště na opravnou zkoušku, potkáš tam lidi, kterým můžeš být užitečný,“ nebo „potřebuji, aby tvůj život šel jinudy než cestou doktořiny,“ nebo něco úplně jiného. Jakkoli jsou tyto otázky složité, zpravidla časem na ně přijde odpověď. Když jsem roku 1997 procházel hodně těžkým rozchodem, také jsem se ptal Boha, proč mě poslal do takového inferna. Pochopil jsem to až za deset let, když jsem začal dostávat děkovné dopisy za knihu Partneři a rozchody. Bůh potřeboval tu knihu, tak holt jsem byl poslán. Jak píše sv. Tomáš Akvinský ve své Summě theologické (I q. 43 a. 5 co.): „Synupřísluší býti poslán.“ Bůh nás křesťany adoptoval při křtu, proto i nám přísluší, aby nás Otec posílal na různé nelehké mise, jako poslal i svého vlastního Syna.

Ne nadarmo se lež považuje za konstituční znak ďábla (J 8, 44): „Když ďábel mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“ Bohužel přímé jednání „ano ano ne ne“, jaké obdivujeme u Ježíše, zdaleka není silnou stránkou jeho církve od úplného začátku. Lhaní bylo Achillovo patou i sv. Petra, který Pána zapřel, natož naše. Sv. Petr byl podnikatel a Krista zapřel kvůli chronickému zlozvyku se ze všeho pohotově a naprosto automaticky vylhávat. On ve své rybářské firmě dělal to samé, co vidíme u dnešních podnikatelů - lhal zcela bez uzardění. Vzpomeňte na jeho automatické lhaní v debatě ohledně placení chrámové daně (Mt 17, 25). Ta mimo jiné odhaluje i špatnou finanční situaci Ježíše.

Právě neuvěřitelná lehkost lhaní samotného Petra překvapila, vždyť zapřel toho, koho nade vše miloval! Ale položme si otázku: Naplnilo naprosto nepromyšlené Petrovo zapření Pána definici hříchu coby vědomého a dobrovolného porušení Božího zákona? Dost možná ne, ale tím spíš je to ukázkou, jak hluboko jsou do našeho podvědomí zažrány naše hříšné sklony, se kterými se musíme neustále prát, ať jsou již hříchem sensu stricto, nebo ne. Křesťanství právě proto vyzdvihuje hodnotu života v pravdě a pravdomluvnost, protože lidi je neuvěřitelně podceňují a bagatelizují. Před zrazením Pána nebyla na světě síla, která by přesvědčila sv. Petra, že v sobě nosí časovanou bombu v podobě zdánlivě nevinných vyhýbavých lží, nepřesných výroků a zámlk.

Život v pravdě zahrnuje neustálý důraz na zcela přesné a pečlivé vyjadřování a štítivě se varuje taktizujícím dvojsmyslům a polopravdám. Varovat musíme i před větami s dvojím významem, tedy zejména muži by si měli dát v domácnosti pozor na ironii a ženy na přehnané vyčítání a kousavé poznámky - obojí jsou velmi škodlivé a bagatelizované komunikační nešvary. Život v pravdě sice znamená občas unést následky případné pravdomluvnosti, ale odměnou je opravdu pevná vlastní identita, nalezení svého místa ve světě.

Pokračování článku publikujeme do týdne. Výklad ostatních přikázání z pera Jeronýma Klimeše v archivu Magazínu Christnet.eu. Deváté a desáté přikázání již bylo komentováno autorem v zářijovém článku. Toto je ukázka z připravované knihy Sex a partnerské vztahy z pohledu pastorální psychologie, kterou vydá Portál.