Seznamka
Biskup Václav Malý
Autor: Archiv sekretariátu V. Malého
V kolika letech Vás poprvé napadlo stát se knězem a v čem jste spatřoval především své poslání?
Myšlenka stát se knězem mne provázela od vstupu na střední školu. Dlouho zrála. Dával jsem přednost tomu, že vystuduji archeologii a budu se věnovat vykopávkám. Krátce před maturitou jsem se rozhodl pro cestu ke kněžství. Poslání? Podělit se o naději evangelia a pomáhat druhým získávat osobní vztah k Ježíši.
Když jste zhruba rok po kněžském svěcení a kaplanském působení v Plzni podepsal Chartu 77, uvědomil jste si v té chvíli, že byste mohl ztratit státní souhlas k výkonu kněžské služby? Asi do dvou let po Vašem podpisu se to opravdu stalo.
Byl jsem si toho vědom. Bylo mi vytýkáno, že odkládám kněžství. Užil jsem si od některých souvěrců své. Ale pro mne to bylo zásadní rozhodnutí: netaktizovat, nevykupovat pastorační činnost kompromisy a mlčením k nepravostem tehdejšího režimu.
Doufal jste, že dojde v budoucnu k pádu vlády KSČ anebo jste žil s pocitem sdíleným většinou našich občanů, že se musíme s touto diktaturou smířit?
S diktaturou jsem se nikdy nesmířil. Nastavil jsem své síly tak, že jsem nepočítal v dohledné perspektivě mého života s pádem komunismu. Nedělal jsem si iluze ani jsem nesnil. Pád komunismu byl pro mne příjemným překvapením.
Byl jste moderátorem manifestace na Letné dne 25.11.1989. Jak vypadala vaše příprava na sobotní moderování?
Vše bylo pouhou improvizací, ač to zní neuvěřitelně. Věděl jsem před vystoupením, kdo bude mluvit, ale uvedení dotyčné osoby záleželo na mně, co a jak řeknu. Sám se divím, že to celkem klaplo. Nebesa stála při mně. Dnes bych to nedokázal.
Kdo přišel na nápad pozvat na tribunu dva příslušníky SNB, kteří zasahovali 17. 11. 1989 při demonstracích v Praze?
To si už nepamatuji. Mohu jen říci, že jsme nápad - my ve skupině okolo V. Havla uvítali, i když s chvěním, zda to davy pod tribunou přijmou.
Co jste prožíval při společné modlitbě "Otče náš"?
Radost, že se lidé přidali, i když většina jen otevírala rty. Úžasné. Byl to risk, který vyšel.
Měla katolická církev po sametové revoluci vysoký společenský kredit? V čem, myslíte, udělala největší chyby v uplynulých desetiletích?
Měli jsme příliš veliká očekávání. Domnívali jsme se, že ideovou prázdnotu ve společnosti snadno zaplníme evangelijní nabídkou. Dosud jsme se nenaučili mluvit civilně o duchovních záležitostech. Vím, že je to obtížné. Stále nám dělá potíže pokojný vnitrocírkevní dialog ve svobodě. Přežívá i v církvi nedobrý jev: nechávat si své skutečné názory pro sebe a ve společenství církve ze strachu mlčet. Naši souputníci mimo církev cítí naši svázanost a úzkoprsost. To není přitažlivé. Tím nechci podceňovat mnoho dobrého, co se podařilo na poli pastoračním, charitativním a vzdělávacím.
Co byste očekával od našeho webového portálu christnet a jakou vaší radou bychom se měli řídit?
Neodvažuji se dávat rady. Přál bych portálu, aby na jeho stránkách probíhala živá a věcná výměna názorů a byly předkládány hodnotné informace bez ideologického a manipulativního zabarvení.
Jaká je vaše vize katolické církve v ČR na dalších dvacet let dopředu?
Nejsem stoupencem kulturního katolicismu a masových akcí, i když dějiny a kulturu mám rád. Budoucnost vidím v trpělivém vytváření misijních center, která vyzařují do okolí radost a naději evangelia. V malých modlitebních skupinách a společenstvích vytvářet atmosféru důvěry a přijetí. Nebát se vstupovat na terén lidí na okraji a též více do oblasti vzdělávací a výchovné.
