Seznamka
ilustrační foto - Biskupská synoda 2014
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative commons
Biskupské synody katolické církve vzrušovaly běžné světové publikum asi tak jako některý z rituálních sjezdů některé z komunistických stran za železnou oponou. Tedy vůbec. Za pontifikátu papeže Františka je tomu trochu jinak. Setkání biskupů, kterému se říká biskupský synod, vzbudilo značnou pozornost. Proč? Protože vyšlo najevo, že biskupové mají na některé záležitosti katolické církve různé názory, což se nebáli dát najevo. Tedy něco zcela nového.
Pozornost médií vzbudily i pracovní texty ze synodu, které se vyjadřovaly neobvykle vstřícným jazykem o homosexuálech. Také se vědělo, že řada biskupů má svůj vlastní názor na to, jaký vztah má mít církev k těm, kdo měli církevní sňatek, rozvedli se a potom uzavřeli znovu civilní svatbu. Protože církev považuje druhý takový sňatek za neplatný, nechce pak připustit tyto věřící ke svátostem, tedy především ke svatému přijímání.
I silně věřícímu člověku je jasné, že někdy se může stát, že jeden partner opustí druhého, čímž svůj protějšek vystaví nedobrovolně celoživotnímu celibátu. Představte si tedy osud dejme tomu pětadvacetileté ženy, kterou po třech letech manželství manžel opustí, načež ona bez dětí, bez manžela a bez sexu musí dožít do konce svých dnů, pokud chce chodit do kostela ke svatému přijímání a řádně se zpovídat. Další sňatek církev nedovolí, chce-li tedy nějaký mít, musí zvolit pouze civilní. Nebo přestoupit k jiné církvi. V obou případech tak porušuje církevní pravidla a bude za to potrestána.
Normálně uvažující člověk, míněno člověk uvažující o tom, proč by měl být trestán někdo, kdo se ničeho nedopustil, však tuší, že něco takového nevypadá úplně jako Ježíšův styl.
Poukaz na praxi východní církve, která v případě opuštění může opuštěnému další sňatek povolit, nebývá brán v úvahu, protože se považuje za praxi jiné církve a neodpovídající požadavku evangelia.
Podivný systém církevního práva
Církevní právo se tuto „nepříjemnost“ snaží napravit. Církevní právníci to řeší tak, že se pokoušejí vymyslet důvody, proč první manželství bylo neplatné, tedy vlastně nikdy ani nenastalo. Pak se řekne, že dotyčný muž a žena vlastně nikdy ve sňatku nežili, takže klidně mohou uzavřít nový církevní sňatek.
Jak jsem nedávno zjistil v jedné debatě, různé konzervativní katolíky pohoršuje, že se církevní soudy chovají tímto způsobem. Církevní soudy se ale chovají logicky. Ten problém není v nich samotných, ale v celém tom podivném systému, kterým se právníci pokoušejí rafinovaně vykopat tunely v kopcích, které předtím navršili teologové. Právník totiž musí, stejně jako faráři, řešit konkrétní problémy, teologové nikoli, zvláště někteří.
Osobně jsem zažil případ ženy, u které stanovení platnosti jejího prvního sňatku bylo dost komplikované, neboť neplatnost závisela na tom, jestli se podaří najít její křestní list kdesi na Ukrajině. (Kdyby byla pokřtěná, ta první svatba by nebyla platná.) Představa, jak na samém počátku devadesátých let někdo obchází ukrajinské vesničky a vyhledává místního popa a desítky let starý křestní list, je poněkud absurdní. Možná se najde, možná ne, třeba se ztratil, lidský život je pak vydán náhodě. Toto je sice krajní případ, ale právě on ukazuje nesmyslnost takto právního pojímání nerozlučitelnosti. Vždyť žádný posudek nakonec není schopen s naprostou jistotou konstatovat duševní stav obou snoubenců, takže když na to přijde, zneplatnit se dá kdykoli cokoli.
Opět exkurs, ale snad k tématu. Stejně tak se nyní určité konzervativní kruhy pokoušejí poukázat na to, že svatořečení papeže Jana Pavla II. nemusí být platné. Vychází z toho, jako by to byla analogie s udělováním svátostí. Formule sice byla v pořádku, tedy obřad svatořečení, ale v pořádku nebyla materie, tedy modernistický papež Jan Pavel II. Příště někdo přijde s teorií, že platné nebylo zvolení současného papeže, možná vůbec všech papežů od Jana XXIII. dodnes. Jedna věc v těchto úvahách chybí, zdravý rozum.
Chránit se má nevinný
Ježíš, na kterého se stoupenci striktního výkladu rádi odvolávají (Ježíš je dobrý jen někdy, jindy překáží), hovořil o nerozlučitelnosti manželství v jiném kontextu. Kritizoval snadnost, s jakou je možné ženě vystavit takzvaný rozlukový list, tedy propustit ji. Často bez udání důvodu. Tato praxe se Ježíšovi nelíbila. Jenomže to, co měla nerozlučnost za cíl tehdy, tedy chránit ženu před opuštěním, si někteří další vyložili přesně naopak. Takže opuštěná žena je postavená do obtížné situace a církev může nabídnout pouze různá slova útěchy, což je - upřímně řečeno - spíše poněkud farizejské. Není jasné, proč by tato žena neměla nárok na plnohodnotný partnerský život a dostat v životě druhou šanci, když první nevyšla. Křesťanství totiž má smysl pouze tehdy, když je náboženstvím, které neustále nabízí nové šance a nezná slepé uličky.
Proto není úplně zřejmé, proč by se měl člověk, který vstoupil do nového sňatku, byť ho církev neuznává, stát pachatelem těžkého hříchu. Uvedeme konkrétní příklad. Je skutečně mladá a bezdětná žena, která byla opuštěna a vstoupila do nového manželství, má v něm několik dětí a žije se svým manželem, na stejné úrovni jako vrah? Vrahovi totiž církev odpustí.
Klasická církevní nauka ale tvrdohlavě trvá na tom, že přece nejde o jednotlivý skutek, ale o to, že dotyčný nebo dotyčná setrvávají ve stavu těžkého hříchu. Ale setrvávají v něm skutečně? Mnozí ultrakonzervativní katolíci používají velmi snadno pojem těžký nebo smrtelný hřích. Uvědomují si, že to přece znamená, že kdyby člověk v tomto stavu zemřel, bude navěky hořet v pekle? Skutečně se dotyčná matka, která se s láskou stará o své děti a chce pouze vést normální partnerský život, dostane do pekla a bude v něm držena na věky?
„Ale ne,“ budou někteří křičet, „kdepak! Přece stačí, když bude aspoň na smrtelném loži litovat.“ Otázka je, proč by měla. Dobrého života v rámci možností?
Konzervativci milují mluvení o hříchu
Konzervativci rádi hovoří o těžkých hříších a církevních textech. Tedy především o trestech pro ty druhé. (Oni sami si samozřejmě mohou dělat, co chtějí. Například označovat současného papeže za bludaře a celou církev za pokoncilní sektu a přitom o sobě tvrdit, že jsou - a vlastně jenom oni - jediní praví římští katolíci. Když se ozve někdo z církve, je to zrádce. Když se ozve někdo zvenčí, tak mu potom prý nic není. Když se teď starokatoličtí biskupové setkali s papežem, bylo vidět, jak je to vnitřně pohnulo. Kdepak ekumenická radost, že se lidé v dobrém potkávají, ale výsměch. Připadají si římští, ale nejspíš i poslední úředník pohanské Římské říše měl větší smysl pro dialog než tyto duše zhroucené ve své ustrašené křeči před příliš velkým Bohem a příliš velkým světem.
Dobrým trikem také je, vytvářet karikatury názorových odpůrců a pak vyvracet názory, které nikdo nezastává. Například ve stylu předvádět údajné modernisty jako morálně laxní poživačné osoby, které se drze dožadují něčeho, na co nemají nárok. Podle nich to všechno je jenom taková rouška, aby se církev, bezpochyby vedená svobodnými zednáři a homosexuály, dostala do ďáblova područí.
Nerozlučnost ano
Myšlenky na nerozlučnost přitom není vůbec nutné se vzdávat. Manželství může být považováno za nerozlučné ze své podstaty. To ještě neznamená, že to kvůli lidské nedokonalosti nemůže skončit špatně. Viníkem může být jeden člověk, nebo oba. Manželé také mohou být pod tlakem velmi nepříznivých vnějších okolností. Evangelium má smysl tehdy, pokud ho vykládáme ve prospěch člověka, i člověka viníka. Prostě proto, že je tady kvůli němu. Náboženství, které zavádí zbytečně slepé uličky, k ničemu není. Církev se doposud chová asi tak, jako by se choval lékař, který by odmítal některé nemoci léčit, protože si přece nemoc zavinili sami. Určitě se objeví moralistní námitka, že jak se lidem něco povolí, začnou si dělat, co budou chtít. Je jen otázka, proč by mezi ně měli patřit zrovna ti, kteří chtějí žít rodinným životem a při bohoslužbě své církve chodit ke svátostem. To nedává žádný smysl. Pokud si někdo chce dělat, co chce, nikdo mu v tom přece stejně nezabrání. (Já, stejně jako třeba odloučení bratři lefebvristé a ještě odloučenější schizmatičtí skorobratři mladolefebvristé-williamsonisté, jsem imunní vůči radám, které nepovažuji za dobře míněné.)
Ještě nějaká břemena
Ještě poznámka na okraj. Ježíš také hovoří o lidech, kteří svazují těžká břemena, a sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Také mluví o pokrytectví a obílených hrobech. Velmi často ti, kdo mluví o tradičních hodnotách, projevují fanatický obdiv pro náboženské vnější formy, i ty nejbizarnější, jako jsou několikametrové kardinálské vlečky, které označují za výraz Boží slávy, ale starost o utrpení prostých lidí považují za neomarxistickou úchylku. Těší se, až současný papež zemře, aby se věci podařilo takzvaně „uvést na pravou míru“. K napravení škod se vyzývalo již za pontifikátu papeže Jana XXII. Jenže škody, které vznikly, napáchal někdo jiný než Druhý vatikánský koncil a proklínaný „duch koncilu“.
Současná krize církve (církev ostatně vždycky byla v nějaké v krizi, kult sebekritiky má mít nějakou míru) nemá kořeny ani tak v polovině dvacátého století, ale spíše v polovině devatenáctého století, kdy církev nezvládla příchod moderní industriální společnosti. Tehdy ji začaly opouštět masy průmyslového dělnictva.
Model církve jako pevnosti se považoval za úspěšný, protože skutečně nějakou dobu může fungovat. Problém je v tom, že církev není pevnost. Pohroma musela dříve či později přijít. Různí konzervativci se teď utěšují tím, jak roste církev alespoň v Africe, přičemž poněkud zapomínají, že až tam církev narazí na stejné problémy a stejnou podobu společnosti, jako je v západní Evropě, dopadne to přesně stejně. Pokud se někdo domnívá, že problémy světa vyřeší mumláním bohoslužby v mrtvé řeči zády k lidem, musí být člověkem zvláštního ražení. Co na tom, být budovatel skanzenů je také poslání. Jen by se nemělo chtít, aby v nich někdo bydlel.
Obhájci starého pojetí církve hodně připomínají brežněvovský Sovětský svaz. Tehdy to vypadalo přesně stejně, jako to celé roky vypadalo v katolické církvi. Veškeré rozhodování směřovalo shora dolů, zdola nahoru mohl mířit pouze občas nějaký poradní hlas. Na ten nemusel nikdo brát zřetel. Všechno, včetně používání jazyka, bylo neskutečným způsobem sešněrováno. Tak jako se musel Brežněv jmenovat se všemi tituly, generální tajemník ústředního výboru Komunistické strany Svazu sovětských socialistických republik a předseda Prezidia nejvyššího sovětu Svazu Sovětských socialistických republik atd. nesměl nikdo říci pouze papež, musel říci Svatý otec, aby člověk nevypadal podezřele. Pochybovat o něčem, co řekl papež, biskup, farář, i kdyby to byla sebevětší hloupost, nebylo možné. Najednou se doba mění a je možné mluvit o zakázaných tématech i používat jinou řeč než je ta církevně brežněvovská.
Vždycky budou lidé, které bude fascinovat duch mauzolea. Tak to bylo a bude. Je třeba jim jen nechat na hraní mauzoleum a nenechat je rozhodovat o živých lidech.
Jan Jandourek je publicista, sociolog a starokatolický kněz.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
