Františkovo zdůraznění člověka

Papež objímá muže nemocného neurofibromatózou
Autor: EPA / Claudio Peri

Bůh miluje člověka, protože je, nikoli proto, jakým je. Touto větou by se zřejmě dalo shrnout velké množství evangelijních podobenství a zřejmě i základní myšlenky papeže. Do světa, kde rozhodují ekonomické zájmy a politiky, které nevnímají existenci života jako důležitou, ale jde jim jen o maximalizaci krátkodobých zisků, přichází s politikou jiného charakteru. Klíčovou otázkou, co může stát udělat pro člověka. Každého jednotlivého, bez ohledu na jeho vzdělání, postavení nebo výkon. Ptá se, zda zákony někoho nediskriminují, zda nejsou pro někoho „ušity na míru“.

Za jedno z největších překvapení mediálních zkratek pak lze považovat to, že tento přístup je vnímán jako novátorský nebo převratný. Už Benedikt XVI. ve své první encyklice Deus caritas est v článku 26 píše: „Je pravda, že pro stát by mělo být základní normou, že usiluje o spravedlnost a že účelem spravedlivého sociálního řádu je to, aby každému byl při respektování principu subsidiarity zaručen jeho podíl na společných statcích. Právě to také křesťanská nauka o státu a sociální nauka církve stále podtrhovala.“ Benedikt důsledně upozorňuje na to, že církev nemůže nahradit stát, ale také říká, že je třeba se vyvarovat omylu socialismu. Tedy představě, že pokud budou mít všichni dostatek materiálního zabezpečení, nebudou chudí.

Moderní výzkumy v západním světě jednoznačně odkazují na to, že bohatství není otázkou držení peněz, ale mnohem více kontextu, schopností a dovedností jedince. I kdyby současná ekonomická elita přišla o všechen svůj majetek ve prospěch chudých, rychle by vznikla znovu, s téměř totožným personálním obsazením. Chudoba není jen ekonomický nedostatek, je to nedostatek v prvé řadě sociální. A právě proti sociálnímu nedostatku, tedy nedostatku vztahu, lásky a zájmu by měla církev vystupovat nejaktivněji. Jde zároveň o pokračování argumentace Gaudium et spes.

Nadešla hodina budovat Evropu, která se nebude točit kolem ekonomiky

Když František v Evropském parlamentu hovořil o tom, že „Nadešla hodina budovat Evropu, která se nebude točit kolem ekonomiky, ale kolem posvátnosti lidské osoby a nezcizitelnosti jejích základních hodnot“, měl tím na mysli právě antropologické východisko. Je to člověk, ve své komplexnosti a důstojnosti, který má být středem zájmu států i rozhodujícím politickým argumentem.

František odmítá pohled na člověka jako na homo faber, člověka pracujícího. Cílem vzdělání i života není jen práce a zisk, ale integrální rozvoj člověka k obrazu Božímu. Tento pohled je pak pro celý potifikát klíčový. Jestliže papež hovoří o rodině, mluví o ní jako o společenství lidí, stejně tak akcent na mír, sociální zodpovědnost a další témata směřují k tomuto pohledu. Je mimořádně nebezpečné provést redukci člověka na výrobní jednotku, či – jak moderně říkáme – na zdroj či lidský kapitál.

Zde se opět můžeme vrátit ke Gaudium et spes, která řeší postavení člověka ve světě. Zatímco ještě Tomáš Akvinský vidí v práci především zdroj obživy a případně činnost bránící zahálčivosti či vášni, moderní člověk na ni musí nahlížet jinak. Hlady v Evropě umírá jen velice málo lidí. Práce tak není primárně zdrojem obživy, ale činností, která vede k posvěcování světa. Člověk se prací stává podobný Bohu, pokračuje v jeho stvořitelském díle. Tato činnost je pochopitelně nesmírně vzdálená od homo faber, člověka, který není ničím více než strojem.

František mnohem jasněji a zřetelněji než Benedikt přináší do evropského diskursu opět téma člověka. Nikoli procento nezaměstnanosti, HDP na hlavu nebo jiný kvantifikovatelný údaj, ale něco mnohem závažnějšího. Člověka jako kategorii, jako hodnotu, které mají být podřízeny zákony. Člověka ve všech dimensích jeho bytí.

A spolu s tím přináší ještě jeden program, který není o nic méně důležitý – ukazuje církev jako milující a odpouštějící místo, kde má právo být každý. Nikoli být trpěn nebo ignorován, ale právo být přijat a milován. To neznamená zavírat oči před hříchem, nebo tvrdit, že není. Neznamená to bagatelizovat lidská selhání nebo je relativizovat. Ale nabídnout tvář milujícího Boha, perspektivu věčnosti. Která – a zde se opět objevuje kategorie lidské osoby – není rozplynutím se, ale okamžikem setkání. Setkání dvou osob – boží a lidské.

Číst Františkův pontifikální program sociálně jistě možné je. Avšak přitom je třeba mít velice pečlivě na mysli správné chápání pojmů. Sociální znamená společenský, spoluzodpovědný za druhé a jejich štěstí, ale také nesení si vlastní zodpovědnosti.